~~~ Panic at the disco - Hey! Look Ma, I made it ~~~

Kapky vody jí stékaly po kůži.

Přitáhla si kolena blíže k tělu, jako kdyby jí pozice plodu v děloze mohla pomoci. Přišla si pateticky. Její celá existence jí přišla směšná.

Dokonce se i hořce uchechtla, zírajíc do tmy před sebou. Vlasy se jí lepily na krk, celé její tělo bylo pokryté kapkami horké vody, avšak necítila se pohodlně ve své vlastní kůži. Objala se pažemi, snažíc se udržet kusy sama sebe pohromadě.

Měla tu takovou malou osamělou party v sauně Park Wook Chena ve tmě, jelikož se ani neobtěžovala rozsvítit. Před tím, než sem vlezla, tak v jeho soukromém bazéně uplavala třicet bazénů bez zastavení. Celou dobu na nic nemyslela a konečně pochopila, proč ji Chen nutil do takových aktivit. Vypnula při tom mozek. Ten orgán v jejím těle, který vždy zapříčinil nějaké trable.

Ale v tu chvíli, kdy se zastavila teď, pololežíc na dřevěné lavici v sauně, její mozek měl volnou cestu k přemýšlení.

Stiskla víčka, jako kdyby jí to mohlo nějak pomoci v tom, aby nevzpomínala na to, co se před dvěma dny dozvěděla.

Ještě stále se neprobrala z šoku. Nevěděla jak. Netušila, jak by se měla vypořádat s novou informací, protože nikdy, ani za milion let by nebyla připravená na to, co jí Chen potvrdil. Proč se ho na to sakra ptala? Mohla v klidu nadále žít v domnění...

Nemohla to svádět na to, že k ní byl Chen konečně zcela upřímný. Chtěla to, a tak to dostala na stříbrném podnose.

Nejvtipnější na tom všem důvod, proč ona a Alek ještě stále využívali Chenovo pohostinství.

„Měla bys tady pár dní s Alekem zůstat... než se vše trochu uklidní. Neodváží se sem napochodovat, aby si na tebe nárokoval právo," vzpomněla si na to, co jí Chen řekl, když asi půl hodinu nic neřekla, sedíc na kraji jeho postele, jako bábovka.

Takže důvod, proč teď okupovala Chenovu soukromou saunu byl ten, že se schovávala. Přede všemi. Ale hlavně před jejím otcem, který ji bez pochyby hledal, nebo spíše věděl kde přesně je, čekajíc na to, až vytáhne paty z domu, aby ji polapil.

NE...

Na co čekala ona bylo, až si konečně vše srovná v hlavě a popadne ji vztek. Protože v ten moment vyletí ven a bylo jí jedno, kolik psisek na ni její otec pošle. Půjde si s ním promluvit.

„Kvůli tomu, že jsem jeho dcera... jsem to co jsem?" zajímala se konečně. Neodpovídajíc na Chenův návrh.

„Ne, tohle bylo rozhodnutí Smrti. Tvůj otec v tom nehraje žádnou roli," zavrtěl hlavou Chen. Vypadal, jako kdyby ji chtěl nějak utěšit, když ji tak pozoroval, jak tam sedí jak schlíplá slepice.

„Nechci tomu věřit. I kdyby byl Jezdce, proč by se najednou, z ničeho nic rozhodl poslat na mě jeho bandu?" nedávalo jí to smysl. Zadívala se do Chenových očí poprvé od té doby, co to na ni vychrlil.

„Až do teď neměl nejmenší tušení, že ty jsi ten, koho hledá," zamumlal.

„On mě hledal?" pokud byla zmatená předtím, tak teď už byla úplně mimo mísu.

„Hledal někoho, koho Smrt zachránila. Smrt v každém našem životním koloběhu zachrání pár... vyvolených, z nichž jeden člověk, zastává tu nejdůležitější roli. Tvou roli. Karetin vždy našel všechny lidi, kteří dostali druhou šanci od Smrti. Našel Zeka a vychoval si z něho svého psa... tedy dokud si Smrt nevzala zpět to, co vytvořila," vysvětlil Chen v rychlosti, vnášejíc trochu světla do toho, co už věděla spolu se všemi novými informacemi.

„Proč můj otec... Karetin, vždy hledá všechny ty zachráněné duše?" zajímala se. Zakabonila se na Chena, který si povzdechl.

„Netuším, ale vždy je to stejné. Vždy je hledá, nikdy nevynechá. Posledních pár životů jsem se na to zasoustředil a hledal je také," řekl jen. Nevěřila tomu, co řekl. Chen nikdy nelhal. Neřekl nic, co nechtěl, proto jí to, co právě řekl, nějak vrtalo hlavou.

„Ale jsi pořád ta největší výjimka, kterou Smrt udělal," rychle to zamluvil, odvracejíc její pozornost jiným směrem.

„Jak víc bych mohla být výjimečná, než už jsem?" přimhouřila na něj pochybovačně oči.

„Smrt nikdy nezachránila potomka Jezdce... až na tebe,"

Woah, takže to bylo přece jenom možné. Vždy to musela být ona, co vše dostala extra a jinak než ostatní.

„Proč?" vyjekla. Už se na tu otázku ptala sama sebe milionkrát. Proč to musela být ona. Jistěže si nechtěla stěžovat na to, že byla na živu, ale musela vědět, proč to byla ona. Jaké poslání jí bylo uděleno, když si ji Smrt vytypovala sama a vytáhla její umírající zadek ven z věčného zatracení.

„Na to se budeš muset zeptat jeho. To já nevím," teď si kupříkladu byla jistá, že Chen říkal pravdu, což znamenalo, že její intuice byla správná.

„Říkáš to, jako kdyby to byla jednoduchá věc si jen tak poklábosit se Smrtí," protočila oči a on se na ni jen slabě usmál.

„To sice není, ale zdá se, že má pro tebe Smrt slabost," zakřenil se na ni Chen. Netušila, zda měla být tím výrokem potěšena, nebo spíš zděšena.

„Chene důvod, proč ses najednou objevil v mém životě a ujal se mě je, protože si všechno tohle věděl?" Chen byl stejně jako její otec Jezdec a sám přiznal, že hledal ty vyvolené, přesně jako Karetin.

„Stejně jak jsem ti řekl před měsíci to, že jsem na tebe narazil, byla náhoda. Došlo mi, kým jsi velmi rychle, ačkoliv jsem netušil, jak tvůj otec nevěděl absolutně nic, vzhledem k tomu, že jsi jeho vlastní dcera. Ale i na to jsem přišel dostatečně rychle, když jsem viděl, jaký vztah mezi sebou uchováváte. Nikdy jste nebyli ve styku, aby se o tobě dověděl pravdu. Doufal jsem, že to tak ještě nějakou dobu zůstane, ale když jsem slyšel že ty a Alek jdete do jámy lvové tušil jsem, že je jen otázkou času, než na to přijde. Pak začalo hustě sněžit, vše nasvědčovalo tomu, že tvá vidina se uskuteční dneska v noci, tak jsem poslal všechny své muže ven. Nechtěl jsem, aby tě dostal. Ať už tě chce pro cokoliv nechci, aby tě využil," dokončil své logické vysvětlení. Tak moc logické, že v něm automaticky vytušila nějakou chybu. Pořád jí něco neříkal. Už se nadechovala, aby se ho na to vše zeptala a vydolovala z něho, co potřebuje.

Sakra, bylo těžké kontrolovat svoji náturu, když jediné, co chtěla, bylo vymáčknout z něj vše, co ví.

„Je vážně zábavné pozorovat tě, jak svádíš boj sama se sebou," Chen se na ni zazubil. Připomnělo jí to všechny ty doby, kdy na sebe neustále naráželi v Petrohradu. Nikdy nepromarnil ani minutu bez toho, aby ji neoslňoval uličnickými úsměvy. Možná by ho měla nadopovat morfiem častěji.

„Říkáš, abych využila situace... Mám další věc, na kterou bych se chtěla zeptat, i když nevím, zda o tom něco víš nebo ne," začala. Na tohle jí i Smrt odmítla odpovědět. Chena se na to nezeptala, jednoduše proto, že to nebylo něco, co potřebovala nutně vědět, ale teď tu byla se sdílným Chenem, tudíž by to měla zkusit.

„Střílej," vybídl ji, povytahujíc obočí.

„Smrt mě zachránila... před jím samotným. Když mi o tom ale řekl, nechtěl mi povědět podrobnosti toho, jak a kdy se to stalo. Protože já si to z nějakého důvodu nepamatuji. Zeke si svou skoro smrt pamatuje, tak proč ne já?" tady se zastavila a neodlepila oči od Chena, aby jí neunikl ani jedno zatěkání v jeho obličeji.

„Smrt ti jistě řekl, že si na něco takového máš vzpomenout sama...," zamumlal. Na čele se mu objevila vráska.

„Má to co dočinění s mým otcem?" tohle byla její hlavní otázka. Měla tušení už dávno. Byla si skoro jista, ale nechtěla se v tom vrtat, až do teď.

„Já tam nebyl, když se to přihodilo," zamumlal vyhýbavě.

„Proč se zdá jako kdyby to nebyla úplně pravda?" přimhouřila oči.

„Vím okolnosti toho, co se ti přihodilo proto, stejně jako Smrt, nechci být ten, kdo ti o tom řekne. Důvod proč to tvá mysl potlačila byl, že to bylo moc bolestivé. Dar, který ti Smrt dal, ti v tom částečně pomohl, ale je to tvůj boj, Pandoro. Neptala by ses mě na to, kdybys předem nevěděla odpověď na tvou poslední otázku. Čas a místo sedí, není-liž pravda?" nemusel to sám potvrdit, stačilo to, co řekl. Její srdce se bolestivě stáhlo. Netušila, proč v sobě neustále přiživovala naději, že její otec není zas tak špatný... měla by s tím přestat.

Měla s tím přestat dávno, ale poslední kapka byla ta myšlenka, že se na ni nikdy nedíval jako na dceru. Možná kdysi, ale to, co se událo před pár dny na tom mostě jen nasvědčovalo tomu, že v ten moment, kdy zjistil, kým je se stala jen předmětem. Něco, co nutně potřeboval... ať už k čemukoliv.

Pandora se vrátila zpět do přítomnosti.

Přitáhla si kolena blíže k tělu, aby tak uzavřela tu díru v její hrudi, kterou nebude moci zacelit. Už nikdy. Ta myšlenka ji rvala na kusy. Nemohla uvěřit, že k tomu nakonec došlo. Neměla otce.

Potlačila slzy deroucí se jí do očí. Nikdy nebrečela, i když poslední dobou nedělala nic jiného. Rozhodla se s tím přestat. Celý svůj adolescentní život žila sama, bez rodičů. Nebyla to naděje, že by se její rodina někdy mohla uzdravit, co ji držela naživu. Byla to její vlastní síla. Vždy to byla ona sama, kdo ji donutil k žití. Nic jiného.

Odhodlaně se zvedla na nohy. Bylo na čase přestat se schovávat.

Vyšla ven ze sauny a dala si dlouhou studenou sprchu, která ji rozhodně probrala z toho divného deliria. Tak jako vždy, když konečně vylezla ven, oblečená do teplého vlněného svetru, který nebyl její, ale z nějakého důvodu měl Chen zásobu oblečení jak pro ni, tak i pro Aleka.

Alek.

Byl naprosto v pořádku. Krom hojící se rány na jeho temeni, s ním nebylo nic špatně. Dva dny od té události se uzavřela před světem, tedy před všemi, a to i před ním. Nemluvila s ním o té doby. Předpokládala, že trávil své chvíle s Chenem. Sice se z nějakého důvodu navzájem moc nemuseli, ale i tak nikdy nesetřásla ten pocit, jako kdyby i tak byli přátelé. Proto byla v klidu, když je nechala o samotě a sama si šla po svých.

Věděla, že v jistou chvíli si musí s Alekem promluvit o tom všem, co se stalo. Netušila, jak to může zvládat tak v klidu, když vezme v potaz, že se v rychlém sledu dozvěděl tolik šokujících věcí o ní a o člověku, se kterým vyrůstal a kterého znal celý svůj život. Přesto to vypadalo, jako kdyby netušil nic o tom světě, ve kterém žije.

Časování bylo špatné. Bylo toho na ni taky moc. Jak se mohla vypořádat s tím, co má sama na talíři a ještě to ulehčit Alekovi.

Zamračila se. Vyšla ven z plaveckého pavilonu a automaticky zamířila ke knihovně. Její vnitřní priority se nikdy nezměnily. Knihy vždy dokázaly povzbudit jejího ducha. Nikdy neselhaly. Milovala Chenovu sbírku. Mohla tu trávit hodiny a nikdy jí to neomrzelo. Vůně papíru ji obklopila hned, jak překročila práh do pokoje plného literárních unikátů.

Naštěstí tu nikdo nebyl, když prsty přejížděla po hřbetech knih, pomalu chodíc po obvodu knihovny.

Pak se najednou zarazila.

Konečně jí to trklo. Jak na to mohla zapomenout? Stiskla víčka.

Ta kniha. Ta, co ji jen tak uklidila, protože netušila, proč ji obdržela, nebo co by s ní měla dělat. Jelikož jí nerozuměla. Tu co jí dal Chen.

A ta, co je teď pod matrací její postele u ní doma.

Znenadání ji přepadl pocit, že by ji měla mít u sebe. Zeke i Chen jí jednou řekli, že by ji měla střežit. Tak ji schovala, ale zapomněla na ni. Napětí v jejím žaludku se umocnilo, když si vzpomněla na jejího otce. Vytřeštila oči, když ji vjem, který měla vždy, když měla přijít vidina, ochromil její končetiny. Stála tam u police s knihami, opírající se rukou o regál, neschopna se pohnout.

Přišlo jí, jako kdyby uběhly hodiny, ale vidina se nedostavovala. Dýchala zrychleně, křeče v jejím břiše se umocňovaly natolik, že už nedokázala jen tak ustát tu bolest a klesla na zem. Její kolena narazila na tvrdé parkety pod jejíma nohama. Z jejich úst unikl bolestný sten.

Co se to děje? Snažila se uvolnit, aby se k ní vidina dokázala probojovat, ale nešlo to. Jako kdyby ji něco blokovalo.

Křečovitě zavřela oči, snažíc se vnést do mysli obraz toho, co by měla vidět, ovšem byla před ní jen černá tma. Jediné, co nasvědčovalo tomu, co by teď měla vidět, bylo tušení.

Rukama se opřela o zem po sebou.

„No tak...," vydala ze sebe ztěžka.

„Pandoro!" donesl se k ní vyjeknutí, které ji vytrhlo z koncentrace a svalila se na zem kompletně. Nedokázala udržet to spojení s předtuchou budoucnosti. Bylo to důležité... musí...

Někdo ji přetočil na záda, zamlčené vidění se vyčistilo, rozeznávajíc obličeje jejich dvou zachránců. Jeden z obličejů byl jen plný obav a zděšení a ten druhý byl zamračený, skoro soustředěný.

„Pandoro, co jsi viděla?" byl to Chen, neposkytujíc jí ani čas si vydechnout. Alek na něj hodil rozzlobený pohled, ale Chen ho ignoroval, když se k ní naklonil blíže.

„Já...," zamumlala.

„Možná potřebuje trochu času na zotavení...," začal Alek, ale Chen do něj šťouchl a zavrtěl hlavou.

„Pokud měla vidinu o budoucnosti, musí to ze sebe dostat hned...," Chen odmítnul polemizovat, dívajíc se jí přímo do očí.

„To byla vidina? To, co se ní teď stalo?" zděšení v Alekových očích se umocnilo, když si uvědomil to, s čím se musí Pandora potýkat.

„Nic jsem neviděla, nešlo to... nedokázala jsem tu vidinu popadnout...," zaskučela Pandora. Její mysl byla ještě v polovině cesty za vidinou, ale druhá její část se držela v přítomnosti. Zamračila se, snažíc se, jak to jen šlo, ale byla to předem prohraná bitva.

Nemohoucně zasténala a zhroutila se zpět na parkety pod sebou. Alekovy ruce byly na jejich ramenou díky tomu, že ji předtím přetočil. Ani tohle tomu moc nepomáhalo, ale na tom už nezáleželo.

„Nesoustředila ses pořádně!" vyčinil jí Chen, který se teď od ní odtáhl, nadále však sedíc na patách, v obličeji se mu usadil přemýšlivý výraz. Všimla si, že měl na sobě přehozenou jenom mikinu, zapnutou jen do poloviny. Hruď už neměl obvázanou, ale na místě, kde byl rána, měl přelepenou měkkou bandáž. Alek se od ní neodtáhl. Oblečený do kalhot a trička, které mu poskytl Chen se nad ní skláněl, pátrajíc v jejím obličeji.

„Je sakra těžké se soustředit, když ti v žaludku exploduje bomba!" zahučela nevraživě. Nesnášela ten pocit, na který si už zvykala vždy, když ji přepadla vidina z budoucnosti.

„Co se stalo předtím, než se vidina dostavila. Nad čím jsi přemýšlela?" dožadoval se Chen po chvíli zarytého ticha. Zadíval se na ni tím svým tmavým pohledem, obočí hrozivě stažené. Musela se hodně snažit, aby si vzpomněla na to, co jí běhalo hlavou, než se to všechno semlelo.

„Ta kniha!" vyjekla, když si vzpomněla na to, co ji bezděky napadlo předtím, než ji ochromila ta bolest. „Moje kniha! Tu co mi ji Minho podstrčil!" dodala, když to na Chenovi nezanechalo ani záchvěv reakce, kdežto teď na ni vyvalil oči, pak stiskl víčka a zamumlal tiše něco v korejštině.

„Měla jsi mít vidinu o té knize a vzhledem k tomu, že se k tobě nedostavila, předpokládám že druhá strana, které se to týká, se tě přímo nedotkla, ale byla ti hodně nablízku," zavrčel Chen a vyskočil na nohy. Pandora se automaticky začala zvedat taky a byla vděčná, když jí v tom aspektu Alek pomohl.

„Karetin a Dick," vyhrkla Pandora, když už byla zpět na nohou, svět se s ní zatočil. „Proč jsem nemohla vidět tu předzvěst?" chtěla vědět.

„Ta vidina se k tobě měla dostavit, proto jsi se skácela, ale ani Dick nebo tvůj otec se tě nedotkli, proto si nemohla vidět, co chtějí dělat. Ale týká se to té knihy, tudíž můžeme hádat, co mají v plánu. Kde je?" Chen mluvil jakoby sám k sobě, dokud se neotočil, aby se nezeptal na místo výskytu té záhadné bichle.

„Pod mou matrací," zamumlala. Chen na ni vteřinu zíral jako kdyby mu nedocházelo, co řekla, pak jen stáhl rty dohromady, aby se uklidnil.

„Pandoro řekl jsem ti, abys ji někam schovala tak, aby ji nikdo jen tak nenašel...," zopakoval to, co řekl už tak dávno.

„Tak sis jí měl schovat sám!" založila si ruce na hrudi. Mimoděk se zadívala na Aleka, který ve tváři neměl zase tak zmatený výraz, který by tam měl být poté, co všechno si vyslechl. Jeho tvář byla bez výrazu, ale když si všiml, že se na něj podívala, tak se na ni rychle usmál. Zapomněla na to, že s ním od toho večera ještě nemluvila... tolik se toho děje...

„Ta kniha je tvoje, je to tvá zodpovědnost... sakra... Jae!" Chen už byl na cestě ven z knihovny. Pandora se ani nemusela snažit hádat jaké byly jeho další kroky a automaticky ho následovala. Alekova ruka ji však zarazila.

„Pandoro, co se děje?" jeho hlas se třásl potlačovanými emocemi, ale snažil se udržet na uzdě.

„Musíme jít ke mně domů a vyzvednout jistou knihu předtím, než to udělá můj otec," vysvětlila v rychlosti. Chtěla dodat, aby tu na ně počkal, ale neměla to srdce. „Rychle," popadla ho za ruku a táhla ho za sebou. Musí dohnat Chena, než odejde bez ní.

„Co si myslíš, že teď děláš?" vyjel na ni Chen, když se napakovala k němu do auta, mačkajíc se s ním na zadním sedadle společně s Alekem.

„Jedem s tebou. Honem. Nemáme času na zbyt," rozkázala řidiči, který jen zamrkal, upírající své zelenkavé oči na svého bosse.

„Ven," řekl Chen tiše, tak na něj otočil hlavu a zamračila se na něj.

„Jak jsi řekl, je to moje kniha. Tak si pro ni jedu," vítězoslavně se na něj zazubila. Nevěřícně na ni třeštil oči, a pak v korejštině vydal rozkaz k výjezdu, přičemž jejich auto následovala černá dodávka napěchovaná menším komandem.

„Zapomeň na to, že budu zase zachraňovat tvého přítele," zasyčel na ni Chen, a pak se už na ni odmítal podívat.

„Aleku, možná bude lepší, když zůstaneš v au...," obrátila se na Aleka, který už se na ni kabonil.

„Na to zapomeň. Ještě jsi mi ani nevysvětlila, co se stalo na tom mostě a pokud ta samá skupina bude u tebe doma, nenechám tě jí samotnou," rezolutně od ní odvrátil hlavu stejně jako Chen. 

Tak tam seděla uprostřed sedačky s dvěma muži, kteří ji každou chvíli zachraňovali krk, ať už v jakémkoliv směru, vyrážející v ústrety dalšímu nebezpečí.

~~~

Berte to jako takovou oddechovou kapitolu? Spíš jako, klídek před bouří...

už jsme za polovinu druhé knihy... woah

já vím, že takhle kniha mi jde napsat pomaleji, než jiné, ale berte v potaz že dlouhodobá díla jsou náročná a jelikož ještě ani nevím jak dlouhá tato série bude, tak si asi umíte představit, jak obtížné to je... Já bych vám ráda jednou ukázala ten mess, čím je ten salát, do kterého si píšu všechny své nápady a myšlenkové pochody, které se týkají této knihy a to nepočítám ten sešit z prvního dílu, který jsem jako ta největší trubka někde založila... nekomentuji!

ale... měla jsem jisté prozření, nebo tedy nápad... víte že jsem určitě plánovala jednu knihu věnovat a čistě jen Chenovi a jeho životu, protože tam je hodně věcí, o kterých bych se dalo mluvit a tolik toho odhalit a pak jsem dostala absolutně dokonalý nápad na jeho kniha je to oficiální... nevím kdy a jak, ale asi až bude Pandořin příběh u konce... napíšu Chenův! což bude poprvé, co se budu soustředit jen na mužského představitele jako hlavního hrdinu!! už se těším a pokud budete stále se mnou, přísahám, že nebudete litovat, pokud se rozhodnete dát Chenově příběhu šanci!!! Dokonce vás nechám i o něčem rozhodnout haha, ale to až nadejde čas!

btw.... jistě jste si všimli, jak jsem odsunula Aleka na vedlejší kolej, pokud ne, tak si toho všimněte :D je to důležité... brzy uvidíte i proč :D nebojte, nebudu se ho zbavovat... nebo to zatím nikde ve svém sešitu nemám napsané :D

no nic, konec žvatlání, musím jí překládat Ducha :D

paaaa
❤️😒
luv ya