~~~ All time low - Good Times ~~~

Byla si jistá, že křičela celou tu dobu.

Celou tu dobu, co tam bezbranně stála a dívala se na to, co se kolem ní děje.

Jisté pocity a detaily byly skoro identicky stejné, jako v její vidině. Její vzlyky, krev kapající na bílý sníh pod jejíma nohama, zima prostupující její bytostí.

Ve vidině nikdy nebyla svědkem toho, jak se to všechno událo. Proto netušila, kdo a jak přesně je napadne, ani proč... i když to netušila ani teď, když klečela ve sněhu, kdy ledové mokro vsakující se do jejího kabátu z něj dělalo těžké závaží.

Nebylo to úplně stejné jako v tom, co předpověděla...

Proč měla pocit, jako kdyby se její vidina nenaplnila, když jsou její ruce pokryté krví někoho jiného. Slzy ztékaly dolů po jejich tvářích, zatímco tlačila dlaně na ránu v břiše, snažíc se zastavit prýštící tmavě rudou tekutinu. Mumlala uklidňující slova, i když netušila, zda se snažila upokojit samu sebe nebo člověka, který měl díru v břiše.

„Přestaň brečet. Vypadáš nevábně s těmi nudlemi a vším okolo. Nechci, aby tohle byla ta poslední vzpomínka, než skonám," vynadal jí Chen.

Absolutně nechápala, jak ten člověk pod jejíma rukama, může takhle vtipkovat, když ona byla na pokraji zhroucení. Kdyby měla sílu, tak by se na něj zamračila, ale byla schopna jen nechat průchod další vlně vzlyků, zatímco on tiše zasténal.

Chaos kolem nich neutichl.

Potřebovala, aby boj psisek s Chenovými miniony opadl, aby se o něj mohla postarat. Její pohled padl na Aleka, který ležel vedle Chena v bezvědomí.

„Tohle těm psům nedaruju. Opovážili se vztáhnout ruku na mě?" odfrknul si Chen, plamenný pohled v jeho očích. Kde se v něm brala ta síla, když tu z něj vytékaly galony krve to netušila.

„Oni ji na tebe nevztáhli, ty ses vrhl mezi čepel a Aleka!" připomněla mu s výčitkou v hlase. Utišila své vzlyky, utírajíc si slzy z tváří.

„To je jejich problém, jsou mrtví," zavrčel Chen s potěšeným úsměvem, jako kdyby se nemohl dočkat toho, až si to s nimi vyřídí sám. Pak se zašklebil, když si uvědomil, že by se neměl moc křenit, jelikož ještě stále hrozilo, že vykrvácí a zbude z něj hrozinka.

Chen položil hlavu do sněhu, zavírajíc oči.

„Hej, Chene!! Zůstaň při vědomí!" vyjekla v panice.

„Jen odpočívám, přestaň ječet," zamručel nespokojeně.

„Proč jsi to udělal?" zeptala se ho tiše, její hlas třesoucí se pod tíhou emocí, kterou právě prožívala. Hlavou jí probleskla vzpomínka na to, jak se Chen objevil odnikud, přímo před Alekem, v ten správný moment, aby inkasoval bodnou ránu, která měla původně patřit Alekovi.

Cítila se vinna, protože se jí ulevilo, že to nebyl Alek...

Její vidina se doopravdy změnila, znovu... a znovu díky Chenovi.

„Tvůj přítel mě poprosil o to, abych se o to postaral. Podívej se na to, teď tu ze mě teče rajská místo něj...," protočil sám nad sebou očima, špulíc rty. Zakabonila se na něj.

„Pořád jsi nemusel dělat nic, Chene. Nezáleží na tom, proč jsi to udělal... děkuji," vydala ze sebe tlumeně. Konečně se z jeho tmavých očí vytratila ta vtipálkova jiskra, dívajíc se na ni s vážností. Nic na to však neřekl.

„Alek bude v pořádku, jen bude mít bolehlav," zamumlal najednou divně rozpačitě. Alek se připletl do cesty jednomu z Chenových zelenoočků, který se ho snažil ochránit z druhé strany a schytal ránu do hlavy před tím, než tomu mohl minion zabránit.

Během dalších pěti minut se psiska konečně rozutekla a Chenova malá armáda je obkroužila

„Na čase jít domů. Studí mě zadek," postěžoval si Chen unaveně. Dva z minionů vyzvedli Aleka a další dva zvedli jejich pána, zatímco zbytek se stal neproniknutelnou hrabou kolem nich a zajistili jim bezpečný přesun k autům, která čekala na kraji silnice na konci mostu.

Když se usadili na sedadlech auta, Pandora se zmohla jen na zíraní na své zakrvácené ruce v klíně. Kabát její matky byl zničený...

Jediné, co se dokola opakovalo v její hlavě bylo, že je Alek v bezpečí. Převážený v dalším autě stejně tak, jako Chen... Chen bude v pořádku.

Byl plný vtipů a elánu i přesto, že byl bodnut. Vzpomněla si na to, když jí prozradil, že je jakýmsi způsobem nesmrtelný... znamenalo to, že je i nezničitelný? Musí se ho na to zeptat.

Alek byl v bezpečí. Už mu nic nehrozí. Hrozba, která nad ním visela, byla zpacifikována. Zase se mohla uklidnit. Vše zajede do těch správných kolejí...

Dovolila si se na vteřinu uvolnit, zatímco si její mysl a srdce uvědomovalo, že je po všem.
Pravda ale byla, že to tak nebylo ani trochu. Její vidina se sice nenaplnila ale to, co před nimi leželo teď, bylo ještě horší...

Jsem tu pro tebe, Pandoro...

V hlavě jí vytanula Dickova slova. Proč by po ní šel její vlastní otec a proč tak najednou. Nedokázala si to logicky vysvětlit. Po zádech jí stékal ledový pot. Spánky jí bubnovaly v rytmu jejího tepajícího srdce.

Pak si vybavila další znepokojující detail toho, co se před malou chvílí událo.
Dick a jeho lidé... nebyli lidé. To už jí bylo jasné, ale nemohla přijít na jméno, které by vystihlo, čím vlastně byli.
Ale to nebyla ta otázka, na kterou by se sama sebe měla ptát. Pokud ty nadpřirozené bytosti, nebyly jen výplod její mysli, byli to lidé jejího otce.

Kdo byl tím pádem člověk, kterého polovinu svého život považovala za otce a v té druhé, jen za obyčejného gangstera?

„Už jsme tu, slečno," promluvil k ní muž za volantem, informující ji o tom, že dorazili k paláci, ve kterém žil Chen.

„Neměli bychom jet do nemocnice?" zeptala se spíše sama sebe, jelikož zelenoočko už bylo venku z auta, otevírající jí dveře.

"V nemocnici panu Parkovi nikdo nepomůže. Potřebuje jen odpočinek," zodpověděl její otázku minion. Pandora jen pokývala hlavou. Nebála se, zda Alek potřebuje dozor doktora nebo ne. Sice dostal po hlavě, ale nebylo to nic, co by pytlík s ledovým hráškem nespravil.

Otupěle následovala celou delegaci do Chenova domu. Chenovi muži se postarali o oba raněné, zatímco si ona svlékla krví a vodou promáčený kabát. Silně pochybovala, že ten někdy někdo ještě vyčistí do původní stavu.

„Nechal jsem v pokoji čisté oblečení a ručník...," Minion jí sebral její kabát z ruky, ukazujíc na pokoj, který jaksi už patřil jí, když už v něm strávila jeden den spaním. Odebrala se tedy dovnitř, aby ze sebe zase udělala člověka. Zabránila svému mozku v jakýchkoliv pokusech o přemýšlení.

Nebyla na to připravená.

Když byla hotova s převlékáním, vypadajíc tak nějak slušně, vyšla ven ze svého pokoje a vydala se chodbou tam, kde věděla, že jsou ti dva.
Zastavila se přede dveřmi.

„Tady je pan Maksimovov. Pan Park je o pokoj vedle," prozradil jí Chenův muž, stojící venku na stráži. Pandora se zarazila. Koho má jít navštívit prvně?

Tohle bylo poprvé kdy váhala, ke komu se má vydat prvně. U koho by měla být a kdo ji potřebuje víc.

Rozhodla se jít prvně k Alekovi. Ještě stále byl v bezvědomí, když vstoupila do jeho pokoje. Někdo mu obvázal hlavu, uzavírajíc ránu na jeho temeni. Posadila se na kraj jeho postele, dívajíc se na jeho klidný obličej.
Ta úleva, která se jí rozlévala celým tělem byla požehnáním. Ten moment, kdy Chen skočil na scénu a zachránil situaci, ze které se zdálo, že nebylo cesty ven, se vše změnilo. Byla neskutečně šťastná, že už se nebude muset bát o Alekův život. Neumře kvůli ní. Nebo aspoň ne zatím. Fakt, že se k tomu schylovalo ji děsil, ale rozhodla se nepřemýšlet nad tím, co kdyby...

Netušila, jak se Chenovi odvděčí.Nic nepotřeboval, měl vše na co pomyslel. Jediné, co mohla udělat, bylo konečně respektovat jeho soukromí a přestat se ho ptát na všechny možné otázky. Kousla se do rtu, když si jen uvědomila, o kolik toho přijde, když se rozhodne držet jazyk za zuby. Bylo toho tolik co o něm chtěla vědět, ale zachránil Aleka... čímž zachránil ji.

Netušila, zda bude schopna udržet svoji přirozenou stránku na uzdě, ale byla rozhodnuta se o to pokusit. Naklonila se blíže k Alekovi, který tiše oddechoval. Jeho plné rty pootevřené.

Natáhla k němu ruku v záměru ho pohladit po tváři. Skoro zapomněla na to, že by se ho neměla dotýkat, ale pak jen zavrtěla hlavou, užívajíc si ten vjem jeho pokožky pod polštářky jejich prstů. Už nezáleželo na tom, jak moc se snažila držet zpátky a jak moc se bála dotyku... jeho dotyku přesněji řečeno. Už dávno se rozhodla čelit tomuto strachu hlavně díky tomu, jak moc ji Chen v tomto ohledu pomáhal. Bez jejího mentora by byla ještě stále uzavřená ve své soukromé bublině, odmítajíc vytáhnout ven byť jen paty.
Další vlna vděčnosti ji přepadla nepřipravenou.

Chvíli pobyla u Aleka, aby se ujistila, že zbytek noci prospí a ráno se probudí s vědomím, že neumřel její rukou ani žádnou jinou.

Usmála se na něj naposledy před tím, než se vydala ven z jeho pokoje, razící si cestu k pokoji, ve kterém se nacházel její zachránce.

Neobtěžovala se ťukat a prostě vešla dovnitř, procházejíc kolem dvojice jeho věrných minionů. Nikdo ji nezastavil, tak prostě vešla dovnitř.
V Chenově pokoji ještě nikdy nebyla. Její přítomnosti v jeho soukromém pokoji nikdy nebylo třeba – až teď.

Očima přejela po vkusně vyzdobených zdech, na kterých visely všechny možné obrazy, které byly bez pochyby hodnotné. Těžce vypadající závěsy barvy krve byly zatažené, takže skoro neviděla na krok, kdyby nebylo pro jediný zdroj světla, vycházející z lampy na nočním stolku.

Chen ležel na straně blíže ke stolku. Byl přikrytý do poloviny těla, jeho torzo holé až na bandáž omotanou kolem jeho hrudi v místě, kde byl bodnut. Jeho krev začínala prosakovat skrze světlou látku obvazu.

Pomalu došla až k jeho nehybnému tělu.

Chen byl Jezdec. Přesto to však vypadalo, jako kdyby jeho tělo bylo smrtelné. Bylo jasné, že se potýkal s vysokou horečkou, jelikož kůže na jeho obličeji, krku a hrudi byla pokryta tenkým filmem potu. Mezi jeho obočím se utvořila vráska a jeho oči se pohybovaly za zavřenými víčky.
Když se k němu naklonila, tak mohla slyšet jeho nepravidelný dech.

„Chene," zamumlala, zatímco se dívala do jeho zamračeného obličeje. Sakra... tak moc si byla jista, že s ním nic nebude, ani když mu někdo břichem prožene nůž. Pro ni fakt, že je Jezdcem automaticky znamenal, že je neporazitelný. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by byla svědkem něčeho takového.

Chtěla zkontrolovat jeho horečku, její ruka byla v polovině cesty k jeho tváři, ale před tím, než ji přiložila na jeho evidentně žhnoucí čelo, zarazila se.

Před malou chvílí se zařekla, že už se nebude snažit překročit tu neviditelnou hranici, kterou Chen vyznačil. Zaryla prsty do dlaně a odtáhla ruku pryč, její srce bijící o závod.

V tu chvíli Jezdec otevřel oči.
Na malou chvíli, jen na vteřinu si byla naprosto jista, že jeho normálně tmavě hnědé oči, teď plály jasně rudou barvou, jako dva ohně. Ale v ten moment, kdy jednou zamrkal, oheň se vytratil.

„Co tu děláš, Pandoro," Chen svraštil čelo ještě víc než doposud. Rukama zajel pod kraj jeho přikrývky, snažíc se vytáhnout do sedu.

„Měl bys ležet, potrhají se ti stehy," poradila mu, vyhýbajíc se odpovědi na jeho otázku. Upřel na ni svůj pohled, když se dokázal vytáhnout do jakéhosi divného polo sedu, jednu dlaň přitisknutou na ráně. Svaly na jeho pažích se napínaly, jak se snažil udržet ve své poloze.

„Byl bych rád, kdybys mě nechala o samotě," informoval ji zdvořile. Pozvedla obočí, ale místo toho, aby poslušně uposlechla jeho prosbu, svezla se na kraj matrace, opětujíc jeho podmračený pohled.

„To nejmenší a jediné, co pro tebe mohu teď udělat, je se o tebe postarat. Člověk by si myslel, že jako Jezdec ti jedno malé bodnuti nic neudělá, ale jak se zdá, tak jsem se v tomhle aspektu mýlila," sice se ho na nic nezeptala, ale oklikou mu dala na vědomí, co hlodalo její mysl.

Vteřinu to vypadalo, že ji pošle do horoucích pekel, ale nakonec se jen tiše uchechtl, kroutíc hlavou.

„Ty se mi vážně jen zdáš," vydal ze sebe tiše a ona na něm visela pohledem. Už se ho chtěla zeptat, zda něco nepotřebuje, aby mu usnadnila cestu k zotavení, ale předehnal ji, „Už jsem se ti jednou zmínil, že jsem jakýmsi způsobem nesmrtelný, ale ne tím způsobem, jaký ti pravděpodobně vytane na mysli. Můžu být raněn, tak jak vidíš. I když moje obranyschopnost je mnohem vycvičenější než u obyčejných lidí, tak i schopnost se léčit. Zítra budu zase v pořádku," bez toho, aby položila byť jen jedinou otázku jí vysvětlil jednu věc o sobě. Málem začala poskakovat v sedě na místě, jak moc jí to těšilo.
Kousla se však do rtu, když se jí na jazyku začala tvořit otázka, snažící se si probít cestu na světlo světa.

„Bouchla ses do hlavy stejně jako Alek? Čekal bych spoušť dotazů, ale jsi ticho jako pěna," zhodnotil Chen situaci, když skoro minutu nic neřekla.

„Chtěl si, abych se nevrtala ve tvém soukromém životě... zachránil jsi Aleka, tak...," blekotala roztržitě. Znovu z něho vyšlo zasmání.

„Tak sis řekla, že konečně budeš poslušná? Hmm, a já mám zrovna náladu na svěřování, což bude asi tím že do mě Nam nadopoval morfium," zakřenil se na ni a ona na něj vyvalila oči. Je Chen nadrogovaný, a proto je tak sdílný?

„Jen se podívejme, jak ti zasvítily oči, když ses dozvěděla, že si se mnou můžeš dělat co chceš," zachichotal se Chen, jeho oči tvořící obrácené půl měsíce. Jeho pohledný obličej vyjasněný.

„Utahuješ si ze mě?" zakabonila se na něj.

„Ano, tak se ptej, dokud můžeš," vybídl ji, pokládajíc hlavu dozadu, aby si ji podepřel o čelo postele. Pandora na chvíli zaváhala, pak si ale uvědomila, že Chen sám ji vyzval. Až se zítra probudí, nebude jí moci vynadat.

„Je Smrt stejně nesmrtelná jako ty a další jezdci?" pálila hned z kraje.

„Smrt je nesmrtelná ve všech aspektech. Zbylí tři jezdci jsou z jiného těsta. Jsem v područí Smrtí, když se rozhodne je čas, tak nás může nahradit," zamumlal, jeho oči přilepené na jejím obličeji.

„Můžeš umřít," vydechla, její hruď stahujíc se úzkostí. Nějak ji tahle možnost nikdy nenapadla což mohla, když ho tu vidí raněného a v horečce.

„Mohu, ale je v tom háček," usmál se na ni, jako kdyby pro něj otázka umírání neměla pražádný význam.

„Jaký?" chtěla vědět.

„V moment, kdy umřu, jsem znovuzrozen. Znovu narozen jako jezdec," vysvětlil jednoduše. Pootevřela ústa v šoku.

„Takže... bože... kolikrát už jsi byl zrozen... jak dlouho...," nějak nevěděla na co zeptat dřív. Jen velmi málo si uvědomovala význam jeho slov.

„Už jsem přestal počítat," pokrčil rameny. Na chvíli to vypadalo, jako kdyby na něco vzpomínal. Chen tedy měl rodiče, vždy vyrostl z dítěte... nějak si neuměla představit, že biblická kreatura, kterou byl, měla dětství. Žijíc normální život, pořád dokola.

„Tohle je bizardní," přiznala tiše.

„Myslím, že když Smrt rozhodla, jaký život povedeme, chtěl abychom vlastně byli součástí normálního koloběhu, dokud nenajde náš čas," prozradil jí Chen navrch.

„Než nadejde váš čas?" zamumlala skoro jen sama pro sebe.

„Jsem si jistý, že chápeš smysl," zkoušel ji Chen. Její srdce se zastavilo.

„Než nadejde soudný den...," přeložila si jeho tajemná slova. Woah... nikdy by ji nenapadlo, jak děsivá myšlenka konce, mohla doopravdy být.

Pokoj se potopil do ticha. Pandora si představovala, jak konec světa asi bude vypadat... představila si Chena... zavrtěla hlavou. Ne, nad tímhle nemělo smysl přemýšlet.

„Když se tak dívám na ten tvůj vyděšený výraz vím přesně, proč jsem ti nechtěl nikdy nic říct," svěřil se jí Chen. Spojila s ním pohled, snažíc se setřást ten hrůzný pocit. Zavrtěla hlavou. Nechtěla, aby litoval, že jí tohle řekl.

„Kdo jsou zbylí Jezdci?" pokračovala neohroženě. Tentokrát to opravdu vypadalo, že jí vážně neřekne ani slovo.

„Už jsi je potkala," naznačil. Jeho prsty se zaryly do látky jeho obvazu. Její zamrzlé srce odstartovalo na běžeckou dráhu. Usnesla se, že nastal čas, aby ty myšlenky, které ji napadaly poté, co se všechno událo na tom mostě, propustila ven z klece někde v koutě její mysli.
Nezáleželo jak moc děsivé to, co ji napadlo bylo. Musela se s tím poprat.

Musela to vědět...

Její ruce se začaly nekontrolovatelně třást pod intenzivním pohledem, který inkasovala od Chena.

„Je jedním z Jezdců...," začala, ale její hlas selhal. Odkašlala si, zatínajíc ruce do pěstí. „Je jedním z Jezdců můj otec?" dokončila, zadržujíc dech a čekajíc na to, co jí Chen řekne.

„Ano," potvrdil jí hlubokým hlasem.

~~~

Eyyyy
Odpuštění to malé zpoždění 😁
Píšu jak jen to jde, ale fakt mám málo času! Můj život se točí kolem normální práce co platí ucty a psaní, kdykoliv je to možné 🙈😁

Nevím jak to dělám!

Každopádně tuhle kapitolu bych nazvala průlomovou? Možná?
Nevím, nechala jsem vás všechny viset u poslední, všichni v domnění Alek má možná na malé... ale já bych to přece nenechala takhle jasný!!

Musela jsem to pomíchat😎😁

Což v překladu znamená, že mě možná budete hodně nenávidět až se dostaneme na konec druhé knihy :D

Ups?

 anyways... I know you love me :D

Jsem si na 99 %  jistá, že někdo tušil, či věděl, že Karetin je víc, než jak se zdálo... i když tak nějak se to dal vydedukovat už od první chvíle, co jsme se ku příkladu začínali potýkat s Chenem...

A teď... co asi pro Pandoru znamená fakt, že je potomek Jezdce?

hmmmm.... :D

Schválně ji nechám nezodpovězenou ..

no nic, já jdu!!!!

mějte se dobře

love ya