~~~ Twenty one Pilots - Cancer (Cover) ~~~

Absolutně neměla ponětí, proč tu je. Proč se k tomu nechala přemluvit. Vlastně ani nebyla přemluvena. Bylo to spíše o tom, že si nemohla dovolit nechat tvrdohlavého Aleka vejít do jámy lvové samotného.
To by bylo, jako kdyby ho poslala jak prasátko na popravu.
Tak moc nevěřila svému vlastnímu otci. Ani v domě, ve kterém vyrostla. Nervy měla napnuté k prasknutí teď, když stála na rohožce před dveřmi do domu jejich rodičů. Žaludek se jí stahoval nervozitou a obavami.
Měla na sobě ucházející kousek společenského oděvu. Jejímu otci na tom nezáleželo, ale její matka dbala na to, jak vypadala, a proto Pandora vždy když navštívila tento dům, musela být oblečená adekvátně. Jako dcera ze zámožné rodiny. A nezáleželo na tom, jak moc se jí to protivilo.
Už po několikáté za sebou se ošila a pohledem sjela na muže stojícího po jejím boku.
„Tohle bude katastrofa... opovaž se to pak na mě svést. Ty jsi sem chtěl mermomocí jít," zahučela na Aleka, který se na ní zazubil.
„Nebuď tak napjatá. Vše bude v pořádku. Hlavně se nenech vyprovokovat," poradil jí klidným, hlubokým hlasem. Zamračila se na něj.
„Uvidíme, jak dlouho se ty sám budeš řídit svou vlastní radou," odfrkla si těsně před tím, než se dveře otevřely a v nich se objevila její matka. Na krku jí visely jako obvykle perly a na tváři měla zářící úsměv. To dokázalo na první pohled odvrátit pozornost od strhaných, pohublých rysů a mírně se třesoucích rukou, které teď natahovala směrem k dceři.
Pandora rychle přispěchala směrem k matce a srdečně ji objala nazpět.
„Pandoro, vypadáš pohuble," matka se od ní odtáhla, aby jí položila ruce na tváře a zblízka se na ni podívala. Pandora nechala její matku, aby se jí dotkla. Nemohla jinak.
Vždy říkala to samé, když viděla svou dceru ale jediný, kdo se tu ztrácel před očima byla ona sama. Pandora se na ni usmála a zavrtěla hlavou dívajíc se do štíhlého obličeje její matky. Podědila její rysy a tvar obličeje. Dříve, když bylo vše v pořádku, tak jim lidé říkali, že vypadají jako sestry. Ale od jisté doby... od té chvíle, kdy na matčině obličeji přibyla jizva táhnoucí se jí od spánku až ke koutku úst se vše změnilo.
„Právě naopak, přibrala jsem. Koukni na ty baculaté tváře," postěžovala si Pandora nafukujíc tváře vzduchem, aby vymazala starostlivou vrásku z matčina čela. Mamka se podívala na Aleka, který v tichosti stál vedle ní s malým úsměvem na rtech.
„No páni Pandoro, kde jsi našla takového krasavce," zašeptala matka směrem ke své dceři, která se nervózně zahihňala. Našla ho tam, kde její matka našla svého manžela před dlouhými roky. Jak zvrácený humor ten osud má. Možná by si o tom měla promluvit se Zekem...
To ji donutilo si vzpomenout na to vše, co o něm ví a hned si to rozmyslela.
„Pandora nebyla ta co mě našla, já ji musel najít... doslova nahánět," přiznal Alek, rádoby vtipně. Pandora se na něj zakabonila.
„To mě ani nepřekvapuje. S Pandorou bylo vždy těžké pořízení, proto jsem šťastná, že se našel konečně někdo dost silný na to, aby se probil těmi zdmi, co kolem sebe rozestavěla," samozřejmě že ji mamka znala víc, než kdokoliv jiný. Protočila oči nad jejich malým přitakáváním.
„Jsem Alek Maksimovov. Rád vás poznávám paní...," Alek se zarazil, jelikož si nebyl jistý, které ze dvou jmen k dispozici by měl použít.
„Karetin. Jenom já používám Delaney," vložila se do toho Pandora. Její oči sjely na muže, který se konečně uráčil přijít ke dveřím, teď stojící za svou ženou.
„Moc mě těší, Aleku. Mohu přísahat, že jsem jméno Maksimovov už někdy slyšela," zamračila se matka, snažíc si vzpomenout.
„Já ti říkal o panu Maksimovovi, pamatuješ drahá? Už jsem Pandořiného přítele potkal v Rusku," připomněl jí Karetin. Připomněl tak jí a Alekovi za jakých okolností se to setkání odehrálo. Pandora zaťala zuby. Když se Alekova ruka ocitla na jejich zádech, hladíc ji pomalu nahoru a dolů, trochu se uvolnila.
„Ach ano, to bude asi ono. Tak pojďte dovnitř, začíná sněžit," pokynula jim mamka rukou. Pandora se otočila, aby viděla hustě a tiše padající sníh.
Vešli do uvítací haly, kde si pověsili kabáty, a pak se odebrali do jídelny, která již byla připravena s dokonalou tabulí uprostřed. Alek a Pandora se posadili na jednu stranu stolu a její rodiče na druhou, přičemž její otec byl přímo naproti Alekovi. Špatný pocit rozlévající se jí po celém těle se ještě umocnil.
Ve chvíli, kdy se usadila, začala nervózně poklepávat nohou.
„Doufám, že ti bude výběr dnešní tabule chutnat. Věděla jsem, že pocházíš z Ruska, tak jsem si dovolila nakombinovat pár jídel s britskou kuchyní," usmála se matka na Aleka. Ten se už bez čekání pustil do polévky před sebou. Pandora absolutně nechápala, jak se může s klidným svědomím cpát. Copak si neuvědomuje, že může být v nebezpečí. Najednou ji napadlo, že její otec mohl něco přidat do Alekova jídla.
Ale pak si uvědomila, jak paranoidní teď je.
To by neudělal... ne?
Zadívala se přes stůl na svého otce, který soustředně pozoroval jejího muže. Pandora netušila, jak tenhle večer přežije.
„Je to vážně moc dobré," pochválil Alek jídlo její matce. Vypadalo to, že mu to chutnalo i přesto, že je možné, že ho to zabije.
„Aleku, můžu ti tykat, že? Vlastně o tobě vůbec nic nevíme, jelikož Pandora nebývá moc sdílná. Vadilo by ti, kdybys nám o sobě něco pověděl?" její otec zněl jako každý druhý, který se chce dovědět víc o muži, kterého se jeho dcera rozhodla vídat.
„Jistě," Alekův výraz neprozradil nic o tom, co si myslel, ale ochotně souhlasil podrobit se výslechu. Pandora chtěla zasáhnout dříve, než to vůbec začne, ale zůstala ticho. Alek jí požádal, ať se do ničeho neplete a nechá jejího otce se ptát na co chce. Chtěl přijít na to, o co Karetinovi jde za každou cenu.
„Slyšel jsem, že v tvé rodině už jsi to jen ty, tvůj bratr a sestra? Copak se stalo s rodiči?" zajímal se Karetin. Pandora automaticky zalapal po dechu. Nemusela se ani dotýkat Aleka vedle sebe aby věděla, že jeho tělo ztuhlo. Jeho obličej nadále zůstal netknutý emocemi pod jeho povrchem.
„Ano, můj bratr převzal řízení nakladatelství a já mu pomáhám. Naše sestra se provdala do Česka. Otec zemřel na srdeční záchvat... matka...," Alek se zarazil a Pandořina nálada se svezla pod bod mrazu, zatímco propalovala otce ledovým pohledem.
„Myslím, že o tomhle se nemusíme bavit hned na prvním večeři," matka se do toho s klidem vložila a zachránila tak Pandoru před výbuchem, který se na ni valil.
„Ne to je v pořádku. Matka od nás odešla, když jsem byl ještě malý, takže ji ani neznám. Otec byl ten, co nás vychovával," Alek se usmál ale Pandora, která se dívala do jeho tváře mohla rozeznat tu hru emocí v jeho tmavých očích. Vzpomněla si na její vidinu a srdce se jí stáhlo bolestí.
„Tvůj otec byl skvělý rodič a vychoval z tebe úžasného mladého muže," Pandora měla pocit, že její matka podlehla Alekovu kouzlu stejně rychle jako ona. Vděčně poklepala prsty na matčiny ruce.
„Můj bratr se vybarvil lépe než já, ale děkuji za vlídná slova," zamumlal Alek rozpačitě.
„Vypadá to, že jsi neměl lehký život," poznamenal její otec. Pandora se na něj podezřívavě zadívala. „Propadáš depresím?" dodal Karetin.
„Co je tohle za otázku?" vyjela na něj. Kam těmi otázkami mířil?
„Obyčejná otázka. Snažím se zjistit, zda je tady Alek dostatečně silný a mentálně stabilní, aby se postaral o dobro mé dcery," ospravedlnil se otec.
„Nepropadám depresím," ujistil ho Alek pevným hlasem.
„Jen se ujišťuji, jelikož o smrti tvého otce jsem slyšel něco jiného. A to, že se zabil ve své pracovně. Napadlo mě jen, zda nemáš stejné sklony," vysvětlil Karetin. Co to tu sakra hraje.
„Drahý...," zamumlala její matka.
„Zdá se ti, že je vhodné se na něco takové ptát...?" zavrčela Pandora. Věděla, že byl hodně špatný nápad sem chodit nadále netušíc, kam tímhle šťoucháním do vosího úlu mířil.
„To je v pořádku, Pandoro. Je to všeobecně známo. Jen jsem netušil, že se to doneslo až sem. Nemusíte se bát, nikdy jsem necítil potřebu vzít si svůj vlastní život. Jsem zdravý jako řípa: Nikdy jsem nebyl nemocný a nikdy jsem nebyl v nemocnici," Alek se s tím nepáral a bez problému dal Karetinovi, co z nějakého divného a nepochopitelného důvodu chtěl slyšet.
Karetin ale nevypadal potěšený tím, co se dozvěděl. Zamračil se na Aleka, ale zůstal ticho.
Pandora se zařekla, že zda její otec začne s další vlnou podivných otázek, tak se okamžitě zvedá a bere Aleka s sebou. Naštěstí se nic takového nedělo a zbytek proběhl v tichosti, zatímco její matka se snažila nastolit trochu pohody do napjatého ovzduší tichým brbláním o všem možném.
„Dezert si dáme v salónku. Před tím, než bude připraven, co kdybys provedla Aleka domem?" navrhla matka poté, co dojedli. Pandora přikývla a vybídla Aleka, aby se k ní přidal. Vydali se zpět do uvítací haly, ze které se mohli dostat do další části domu.
„Omlouvám se," zamumlala.
„Nevypadala jsi překvapeně, když ses dozvěděla, že se můj otec zabil, což znamená, že jsi o tom věděla. Vlastně mě to mělo napadnout," zamumlal s malým smutným úsměvem na jeho plných rtech. Pandora zadržela dech, když tak otevřeně načal tohle téma.
„Tvůj otec se ale nezabil...," vydechla šeptem, zatímco stoupali po schodech nahoru. Nevypadalo to, že by ji Alek slyšel. Netušila, co by měla dělat. Měla by mu to všechno říci? Proč žil v domnění, že se jeho otec vážně zabil? Alek tam přeci musel někde být a vidět, že to není pravda.
„Na tom nezáleží. Každý máme v životě něco, co není zas tak moc v pořádku. Třeba jako já mám v tom svém otce, kterému nezáleží na ničem a na nikom než na sobě samém. Je to někdo, kdo přivolal neštěstí na tuhle rodinu. Moje matka je na prášcích, neschopná fungovat v každodenním životě a svou vlastní dceru donutil nenávidět ho každou buňkou v jejím těle," přiznala, když se dostali ke dveřím jejího pokoje.
Pomalu vešli dovnitř, zatímco on se díval kolem sebe. Pandora nechala otevřené dveře, aby slyšela až je matka zavolá zpět dolů.
„Jsem poslední člověk, který tě bude soudit podle toho, jaké máš rodiče," zamumlala tiše. Alek se na ni zadíval se svým čokoládovým pohledem.
„Já miloval svého tátu. Ať už to bylo cokoliv, co ho donutilo odejít, byl to nejlepší rodič," ujistil ji. „Nikdy jsi neměla svého otce ráda?" zajímal se, když se usadil na okraj její postele. Pokoj byl zařízený a netknutý tak, jak ho naposledy viděla. Už tu nebyla skoro deset let. Naposledy ještě jako ta holka, co ztratila všechnu svou naivitu, a to během pár dní. I když to asi trvalo déle než jen pár dní. Teď když si na to vzpomněla nemohla uvěřit tomu, jak moc byla hloupá.
„Dřív ano. Když jsem byla malá, hloupá Pandora," odfrkla si. „V jednu chvíli jsem prozřela. Všiml sis té jizvy na matčině tváři?" zeptala se šeptem. V životě o tomhle nikdy nemluvila. Ani s Mabel, která byla jedna z mála, kdo se pohyboval dostatečně blízko Pandory.
„Ano," přitakal. „Tvůj otec jí to udělal?" vydedukoval okamžitě.
„Ne," zasmála se nevesele. Jistěže to bylo to první, co by každého napadlo. „Ale byl to on, kdo dovolil, aby se to stalo," věděla proč najednou pocítila touhu vše Alekovi říci. Věděla o Alekovi tolik věcí, kterých si ani on nebyl vědom. Bylo jen fér, aby ji poznal blíže. Už jednou Alekovi velmi stručně pověděla o tom, co nadále počítala, jako začátek její noční můry.
„Stalo se to během toho únosu. Jistě si pamatuješ na to, když jsem ti o tom řekla... v Rusku. Vzpomínám si na to, jak jsem naivně nebyla podezřívavá až do té doby, než jsem si to všechno vyslechla na vlastní uši, jelikož otec dělal, co mohl a poslal všechny své muže, aby ji našli. Avšak nikdo nevolal policii. Chtěla jsem to navrhnout, když jsem odposlechla ten hovor mezi ním a dalším člověkem, který věděl přesně, kde matka je, požadujíc výkupné.
Zní to jako z nějakého gangsterského filmu, že? Až na to, že ono to moc romanticky nedopadlo. Můj otec věděl, kde matka je a kolik za ní chtějí. Místo toho se ji snažil dostat ven násilím. Trvalo mu to skoro dva týdny. Moc si toho z té doby nematuji, jelikož jsem po týdnu odpadla a probudila se v nemocnici. Moje matka byla v té samé, co já. Nikdy neřekla, co se s ní dělo po celou tu dobu, co byla v zajetí... ani nemusí.
Pohádala jsem se o tom s otcem... několikrát. On ji tam nechal na pospas místo toho, aby ji dostal ven hned. Nechal ty lidi, aby si s ní dělali, co chtějí... něco takového mu nikdy neopustím. Ten člověk pro mě není od té doby otcem. Odjela jsem studovat na internátní školu, abych ho nemusela vídat. A jak vidíš, moje matka se z toho všeho nikdy nevzpamatovala," dokončila svoje povídání s hořkým úsměvem na rtech. „Nebylo to pro mě tak hrozné, protože jsem nad tím vším nemusela přemýšlet, jelikož v ten moment, kdy jsem se odstěhoval, začal můj problém. Takže jsem měla plné ruce práce s tím, vůbec přežít," zadívala se na Aleka, který ji po celou dobu jejího vyprávění nehnutě pozoroval. Ani jednou jeho výraz nepovolil, ale při poslední zmínce o tom, kdy přesně se projevilo její nadání se zamračil.
„Máš svoje nadání od té doby, co se stalo to s tvou matkou...," opakoval tiše.
„Ano, přesně si pamatuji, kdy se to stalo poprvé a čí minulost jsem viděla...," přitakala.
„Vidíš i minulost," podivil se. Jeho oči přilepené na jejím obličeji.
„Oh, víš jenom o tom, že vidím budoucnost? No, mám to namixované. Asi proto, abych se nenudila," usmála se nevesele.
„Já se tu lituji myslíc si, jak byl můj život na nic, zatímco ty jsi trpěla sama... tak dlouho," Alek se postavil a došel až k ní. Pandora se cítila poněkud uvolněněji, když to teď konečně někomu řekla. Jako kdyby nemusela tu tíhu svých tajemství nést sama. Nikdy by ji nenapadlo, že by jednou v životě vedla takovou konverzaci s němým a už vůbec ne s Alekem. Kdyby jí to někdo řekl poté, co ho poznala ten večer v hotelu.
„Konečně to někdo chápe. Vážně už mě štvalo, když mi všichni opakovali, že je to dar. Nikdy jsem se o ten dar neprosila," snažila se to zahrát jako srandu, ale to že jí konečně někdo i litoval... ji nutilo litovat samu sebe ještě víc. Nervózně se zasmála, snažíc se zahnat slzy, co se jí draly do oči.
Alek už k ní natahoval ruku. Ještě si nebyla jistá zda chce, aby se jí dotkl. Ale nemusela nad tím přemýšlet, jelikož byli vyrušeni.
„Pane Karetine," zamumlal Alek, nechávajíc jeho ruku spadnout dolů, když si všiml jejího otce postávajícího na prahu jejího pokoje.
Pandora se bleskově otočila a našla svého otce, jak se na ni upřeně dívá. Jeho oči byly naplněné něčím, co nedokázala dost dobře pojmenovat a jelikož to vyprchalo skoro okamžitě, nemohla se nad tím ani moc pozastavit. Byl to oheň, který v očích jejího otce sice už viděla, ale ne nikdy, když se díval přímo na ni. 
„Dezert je připravený," Karetin se usmál, a pak se vydal zpět dolů.
„Večer už je skoro u konce," promluvil k ní Alek, ale ten pocit v jejím žaludku, že problém se teprve objeví se umocnil ještě více. Pomalu následovala Aleka ven na chodbu, a pak dolů do jednoho ze salónků. Vypadalo to, že se její matka chtěla předvést jako ta nejlepší hospodyňka. Na podnosech uprostřed pokoje byly vystaveny všechny možné zákusky, ať už ruského nebo anglického původu.
Překvapivě posezení u dezertu a kávy proběhlo bez dalšího škobrtnutí. Její matka se snažila zapříst konverzaci s Alekem, a dokonce do ní namočit i jejího muže. Pandora se zdržela jakéhokoliv povídání.
Matka zrovna ukazovala Alekovi fotky v rámečcích. Na většině z nich byla Pandora buď s matkou nebo s otcem, když byla menší. Neměla to srdce se na ty fotografie podívat. Už pár let je neviděla a zvládla to bez problémů.
Co ji trhalo ještě víc na kusy byl její otec, který se na ni neustále upřeně díval.
Byla šťastná, když se konečně zvedli k odchodu.
„Pandoro, máš na rukávu kabátu nějaký flek," matka jí zrovna podávala její kabát, když si všimla skvrny od inkoustu na látce jejího kabátu.
„Nechám to vyčistit," ujistila ji Pandora, ale její matka, vždy dbající na to, jak člověk vypadá, o tom nechtěla slyšet.
„Půjč si můj, já nechám ten tvůj vyčistit a bude jako nový," vytáhla z šatníku její starý, světle růžový kabát, který však Pandoře dokonale padl, jelikož byly obě dvě stejného vzrůstu.
„Děkuji," usmála se Pandora a objala matku. Doufala, že ji uvidí víc, když to vypadalo, že měla dneska dobrý den. Možná se zlepšuje...
„Woah, myslel jsem, že takhle hodně sněží jen v Rusku," zamumlal Alek, když otevřel dveře a naskytl se jim obrázek ulice pokryté čerstvě napadanou bílou pokrývkou. Pandora se otřásla, když se zvedl poryv větru, foukajíc jim prašan do obličeje.
„Možná byste dne mohli zůstat přes noc," navrhl její otec, když se vyklonil ven, aby zhodnotil situaci. Pandora se zamračila. Její žaludek se kroutil v křeči jen při té představě.
„Není třeba," utrousila Pandora přitahujíc si kabát blíže k tělu a následujíc Aleka, který už stál na rohožce domu.
„Doufám, že se zase uvidíme Aleku, bylo hezké tě poznat, zatímco se Pandora zase na chvíli vrátila domů. Splnil si jeden z mých snů," mamka se najednou rozesmutnila.
„Mami, no tak. Už je pozdě, běž dovnitř. My zase přijdeme. Slibuji," netušila, zda bude schopna dodržet dané slovo, ale rozhodně chtěla, aby byla její matka v klidu, a to se jí aspoň na vteřinu povedlo.
„Nebylo to zas tak hrozné, ne?" Alek se na ni usmál, zatímco si zvedl klopy svého kabátu, aby si ochránil obličej od chladných nárazu létajících vloček.
„V tomhle počasí nenajdeme žádné taxi," zabručela, když si uvědomila jejich chybu.
„Tak se projdeme," Alek nebyl ve špatné náladě ani trochu, což absolutně nechápala. Její otec ho donutil mluvit o jeho soukromých záležitostech a on si tu vedle ní pochoduje, jako kdyby právě prožili to nejlepší rande. Znovu se na ni zazubil a ona cítila účinky jeho rozverné nálady na sobě. Zavrtěla hlavou a soustředila se na cestu před sebou.
„Ufff...," postěžoval si Alek vedle ní, když mu podjela noha na namrzlé zemi. Rychle se na něj podívala, zatímco on to jen tak tak ustál. Zatavila se a krotila smích, deroucí se jí na rty.
„Víš, docela bych ocenil, kdyby ses přestala smát a možná mi podala pomocnou ruku?" zahučel. Jeho boty nebyly ty nejlepší na procházku sněhem, to musela uznat.
„Žebráš o to, aby ses mě zase mohl dotknout?" podezřívala ho. Kousala se do tváře, aby se nezačala hihňat, když po ní hodil ohromeným pohledem. Najednou se po ní natáhl a ona jen o kousek unikla, zatímco podjela noha i jí a málem skončila zadkem ve sněhu. Skoro se udusila smíchy, když ho viděla, jak se k ní snaží dostat a vypadal při tom jako nemotorný tučňák. Asi si to uvědomoval i on, jelikož se začal smát sám sobě... milovala zvuk jeho smíchu...
Když se pak zpětně podívala na tuhle vzpomínku, naplňovala ji nepochopitelným štěstím, které se hodně rychle změnilo v něco, co ji bude do konce jejího života pronásledovat.
Pamatovala si na ten okamžik, kdy se Alek přestal smát, mžourajíc někam za ni do noci.
Jeho výraz se změnil tak rychle, že se jí zastavilo srdce...
„Pandoro, když ti řeknu abys utekla...uděláš to? Prosím, uteč a schovej se...," Alek řekl něco takového, ale její prvotní impulz byl otočit se a spatřit několika četnou skupinu stínů.
„Pandoro!" Alek na ní zakřičel, když se mu podařilo k ní dostat. Ona zírala na rychle se přibližující mračno... lidí? Nemohla se rozhodnout, co přesně to před sebou vidí. Neměla čas si to ujasnit, jelikož ji Alek popadl za ruku a začal ji táhnout směrem pryč od jejich pronásledovatelů...
Pandora automaticky napodobila Alekovo zběsilé tempo. Běžet ve sněhu nebyla sranda. Jakkoliv rychle utíkali, stín je doháněl. Neměla čas ani začít vyšilovat.
To začalo, až když Alek zahnul za roh a přidal na rychlosti.
„Když se dostaneme přes ten most, tak se jim ztratíme...," křikl na ni Alek přes rameno.
Most...
Pocit na zvracení se k ní dostavil, když byli skoro v jeho polovině. Nemohla dýchat. Ledový vzduch ji pálil v plicích a její vnitřnosti protestovaly proti tomu, jak s nimi bylo jednáno. Oči jí slzely a nebyla schopná vidět ani na krok, kdyby jí Alek nedržel za ruku, jistě by se zhroutila na zem.
Pak se najednou zastavil a Pandora, která si tak nějak zvykla na tu rychlost to nečekala a vrazila do jeho zad.
„Der'mo...," vydal ze sebe Alek. Pandora vykoukla zpoza jeho zad a její srdce spadlo na zem do zmrzlého sněhu. Stíny byly před nimi, čekajíc na druhé straně mostu.
To nejsou lidé...
Alek se otočil kolem své osy, ale na to se zarazil, když zjistil, že jejich jediná úniková cesta byla stejně jako ta před nimi zatarasená.
V tu chvíli to na ni dopadlo... jak mohla být tak neuvěřitelně hloupá...
Její oči padly na její kabát, který byl světle růžový... ještě netknutý krví. Když se rozhlédla kolem sebe, poznala každý kousek toho mostu, na kterém teď stáli. Ani sníh nechyběl.
„Aleku...," nedostávalo se jí vzduchu do plic. Stiskla jeho ruku, jak nejvíce mohla doufajíc, že se za chvíli probudí. „Tohle... tohle...," zalykala se, popadajíc dech, zatímco se na ni Alek zadíval s rozšířenýma očima, plných obav.
„Vidina...," vydechla, klepající se po celém těle. Alek to pochopil ihned. Jeho výraz zamrzajíc.
Opětoval stisk její ruky, jako kdyby jí beze slov říkal, že vše bude v pořádku. Nemohl to říci nahlas, jelikož by to byla lež. Mohli klamat sebe navzájem, beze slov.
„Promiň... odpusť mi," omlouvala se. Chtělo se jí křičet, ale její hlas se vytratil.
Chumel stínů se k nim mezitím pomalu přibližoval, jako kdyby si užíval tohle zahnání jejich kořisti do kouta.
„Co to je?" vydechl Alek. Snažil se jí strčit co nejvíce za sebe, ale zatímco tu byla ona, měla v plánu pokusit se zastavit, ať už to bylo cokoliv v tom, aby to ublížilo Alekovi.
To, co je teď obklíčilo se opravdu dalo přirovnat jedině k chuchvalci tmavých stínů, který se pohyboval uvnitř jakési bubliny. Čas se najednou zastavil. Zdálo se, jako kdyby tam Alek a ona tuhle věc fascinovali, dokud se chuchvalec neustálil a jako by nezamrzl.
Před jejich očima se z té bubliny utvořily siluety, podobající se lidem.
Pak před nimi najednou stál Dick a jeho skvadra.
„Zase ty?" Alek zavrčel. Pandora absolutně nechápala, čeho se tu teď stala svědkem.
„Překvapení," Dick se na ně pokřiveně zazubil, jako kdyby si užíval ten šok v jejich výrazech, jenže tentokrát se s tím ten muž... nebo kým přesně to byl, nepáral. Jeho obličej se zkřivil do děsivé masky, pak luskl prsty a vše se změnilo v chaos.
Psiska se k nim přihnala bez toho, aby měli jakoukoliv šanci proti nim bojovat. Alek byl od ní odhozen tak jednoduše, že už jen to ji vyděsilo.
Nestihla ani vyjeknout, když se Dick objevil přímo před ní.
„Nechte ho být!" vykřikla konečně. Nikde Aleka neviděla po dobu několika dlouhých vteřin. Očima brouzdala po okolí, chtěla se odlepit od svého místa, ale jako kdyby přimrzla k zemi. Dick se uhnul k straně, poskytujíc ji obrázek stojícího Aleka obklíčeného šesticí jeho lidí, držíc ho v zajetí tak, že nebyl schopen hnout ani prstem na ruce bez toho, aby ho jeden z psisek nepotrestal za jeho opovážlivost pěstí do břicha.
„Nechte ho jít...," obrátila svoji pozornost na Dick, který nadále stál dostatečně blízko ní, ale ne natolik, aby se jí jakýmkoliv způsobem dotýkal.
„Necháme, hned jak se mi dva dohodneme na vzájemné spolupráci," ujistil ji. Ona se na něj zamračila, koutkem oka pozorujíc Aleka, který se nadále snažil vyprostit z držení jeho věznitelů. Přestaň se vzpírat, Aleku! Ječela na něj v duchu... panika převzala kontrolu nad její myslí a tělem...
„Na co potřebujete Aleka?" dožadovala se odpovědi, její hlas se chvěl... panebože... ať se mu nic nestane. Chvíli přemýšlela nad tím, že by se začala modlit... k Bohu? Ke Smrti? Měla by žebrat Smrt, aby mu dala šanci? Tak jak ji on dal jí? Její mysl nebyla schopna jasně fungovat.
„Nechceme Maksimovova. Jsme tu pro tebe, Pandoro," informoval jí Dick.
Na chvíli se její hlava vyjasnila. Cože to řekl? Proč by šli po ní? Proč by poslal její otec lidi... na ni?
„Řekni mi něco, co dává smysl...," zavrčela na něj, myslíc si, že si z ní jen utahuje. Bohužel to vypadalo, že Dicka jejich konverzace nestimulovala. Nespokojeně zamlaskal.
„Je na čase přesvědčit tě o mých úmyslech," znovu luskl prsty. V další vteřině zaslechla zvuk vystřelovacího nože. Jeho čepel zasvítila v bílé tmě.
Vykřikla.
V ten moment, její osud, který se již začal měnit před jistou dobou, totálně změnil svůj směr.

~~~

Omluva, za zpoždění!!!!

Ale uznejte, že kapitola je extra dlouhá a snad vám i poskytla hodně věcí k přemýšlení? :D

Řeknu to takhle, jistě si nemyslíte, že bych jen tak jednoduše šla po stopách už vyšlapané cesty té vidiny, co Pandora měla... není vše jak se hned na první pohled zdá, ale na to si budete muset počkat do další kapitoly, která objasní ten konec :P

Nebudu tu podněcovat vaši zvědavost ještě víc než, jak už se o to postarala kapitola sama, nechá vás to pěkně vstřebat ...

ale, jistě se podělte o své pocity v komentářích??

nějaké nápady ohledně toho, co se bude dít dále? :D

btw kapitola ještě nebyla zeditovaná mým pomocníkem, ale po víkendu se o to postaráme,m takže se omlouvám za případné chyby.

no nic já jdu, už mám rozepsanou další kapitolu, tak se těšte... vše bude trochu jinak než by se dalo předpokládat... ale to vám i název kapitoly stihl vnuknout !

anywaaayyyssss

GN

LOVE YA