~~~ Panic at the Disco - Say Amen ~~~

„Zase mě neposloucháš...," Deon zabrblal na druhé straně drátu.

Alek měl položený mobil na stole a Deona na hlasitém odposlechu, zatímco nehnutě zíral so bílé zdi.

„Vlastně nevím, proč se ti někdy vůbec snažím volat, když mě po většinu času jen ignoruješ," postěžoval si Deon během své jednostranné konverzace. Alek zavrtěl hlavou a zadíval se na svůj telefon.

„Deone, co bys dělal, kdyby se tě člověk, pro kterého chováš jisté city, snažil ochraňovat, ale zároveň by to znamenalo, že to bude on, kdo ti má ublížit a proto se od tebe musí držet dál?" zeptal se svého bratra. Na druhé straně hovoru se rozprostřelo naprosté ticho, které trvalo jednu dlouhou minutu.

„Aleku, jsi opilý?" zeptal se ho Deon s podezřením v hlase.

„Naprosto střízlivý, bohužel," byl střízlivý už asi dva dny, kdy se nezmohl vyjít ven ze svého hotelového pokoje a najít víc alkoholu, aby otupil svůj mozek, který nikdy nepřestal pracovat a vymýšlet všechny možné nesmyslné věci. Jako třeba, že Pandora je jakési médium, ladící kanály budoucnosti, se kterými mohla předpovídat, kdy a jak natáhne bačkory.

„Co se děje, Aleku? Absolutně nechápu, o čem to tu mluvíš," Deon si povzdechl do sluchátka telefonu a Alek musel souhlasit se svým bratrem. Ani on sám neměl tušení o čem to tu mluvil.

„Ale nic, poslední týden jsem strávil na mol, takže těžko říct, co z toho, co říkám je realita a co ne," zamumlal Alek, promnul so obličej, pokrytý několika denním strništěm. Jeho ruce se třásly moc na to, aby se s klidným svědomím oholil.

„Proč mrháš čas opíjením se, místo toho abys byl s Pandorou?" zeptal se Deon, jeho tón znějíc zmateně.

„Trefná otázka," zasmál se Alek nevesele.

Vážně, proč sedí ve svém pokoji, místo toho, aby využil všeho času, aby ho strávil s Pandorou. Jak moc tohle znělo směšně v jeho hlavě, nechtěl nic jiného, než být s Pandorou. I když bylo možné, že to budou jeho poslední momenty.

Pak si ale na něco vzpomněl.

Pandora měla vidinu o Evianině smrti. Viděla ji skočit z toho domu, kam ho dotáhla tu noc v Petrohradě. Poprosila ho o pomoc, i proti svému vlastnímu přesvědčení, aby ji mohla zachránit.

Ale Eviana tam nebyla, jelikož ji Chen unesl a tím pádem zabránil tomu, aby se Pandořina předzvěst uskutečnila.

Znamenalo to, že ani tentokrát se Pandořina vidina nemusí splnit. Tak jednoduché to bylo.

Alek se napřímil ze své zkroucené pozice, popadl telefon s nenadalým přívalem energie.

„Deone, jsi genius," Alek zvolal, úsměv se rozprostřel na jeho strhané tváři.

„Toho jsem si vědom, i když stále nevím co to tu do pekla meleš...," Deon byl nerad zmatený, jikra jeho ztráty trpělivosti bylo dosti dobře znít v jeho hlase.

„Vysvětlím vše, až nastane čas. Musím jít, měj se," aniž by čekal na Deonův výbuch, položil hovor a vyskočil na nohy.

Absolutně mu nezáleželo na tom, že se teď bude muset snížit k něčemu, k čemu doufal, že nikdy nedojde. Ale pokud se to týkalo jeho budoucnosti s Pandorou, tak byl schopný, překročit své ego o velikosti slona a postarat se o to, aby mohl s klidem nadále vídat Pandoru.

Popravdě, bylo mu zhola jedno to, že Pandora by mohla být ta, co ho zabije, ať už jakýmkoliv způsobem.

Šlo mu o to, že Pandora nebyla schopná unést ten pocit vinny, který se jí rozprostíral v srdci, a to ještě dávno před tím, než se vůbec něco stalo. Nesnesl pomyšlení na to, že by měla trpět, kvůli němu.

Neobtěžoval se zaobírat se svým zevnějškem, když na sebe hodil, co mu přišlo pod ruku. K jeho smrti mohlo dojít velmi brzo. Mohlo to být už zítra, nebo dneska. A on nemínil ztratit už ani minutu.

Rychle sjel výtahem dolů a na recepci požádal o taxíka. Zaměstnanec hotelu na něj vyvalil oči, jako kdyby si nebyl jistý s tím, zda někdo jako on vůbec pobývá v jejich pětihvězdičkovém hotelu.  Alek netrpělivě položil čipovou kartu od jeho pokoje na desku recepce a poklepal na ni prstem. Recepční rychle zamrkal a už se jal splnit jeho přání.

Během další minuty už seděl na zadním sedadle auta, kterého ho odváželo na adresu, kde pobýval Park.

Nebyl ani překvapen, že když dojeli k jeho domu, tak byli zastavení u hlavní brány, která stejně jako v jeho Petrohradském sídle, bylo kontrolováno kamerami a střeženo vrátným s podivně zelenkavým pohledem.

„Řekni Panu Parkovi, že s ním potřebuje mluvit Alek Maksimovov," sdělil zeleno-očkovi Alek, po stáhnutí okénka.

Brána k dalšímu pompéznímu hradu, patřící do selekce Chenových bydel, se otevřela po pěti minutách čekání. Taxi ho vyhodilo u předních dveří, které se otevřely v moment, kdy položil nohu na kamenný schod vědoucí k nim.

„Jak rád tě zase vidím...," Chen stojící za dveřmi začal s jeho nadšeným proslovem, ale jeho hlas rychle vyprchal, když jeho zrak spočinul na Alekově vzezření. Chen jen málokdy ztratil půdu po nohama, ale jeho obličej rozhodně stál za to, když pootevřel ústa a sjel ho pohledem.

„Od kdy jsi z nedbalé elegance přešel... jen k nedbalosti?" Chen držel svůj posměšný úsměv na uzdě, ale jeho cukající koutky mluvily za vše.

„Můžeme nemluvit o tom, jak vypadám... mě jsem dlouhý týden," Alek si odfrknul a prošel kolem Chena, někam dále do domu, skončil v jakési hale, tak pokračoval dále, zkusil první dveře a vkročil do pokoje, který se dál popsat jedině jako knihovna. Chen ho svižně následoval, absolutně si nedělající nic z toho, že se tu Alek choval jako doma.

Alek přešel k pohodlně vypadajícímu křeslu a zhroutil se na něj.

„To tě tak moc zničilo to, co ti o sobě Pandora řekla?" Chen našpulil ústa, zvědavost se zračíc v jeho obličeji.

„Chápu, že ona a ty jste z jiného světa, než já... potřeboval jsem čas se s tím vyrovnat. Ne každý den se člověk dozví, přesně jak a kde zemře," zahučel Alek, natahující své nohy na orientální podnožku s třásněmi před sebou. Alek sjel pohledem na Chena, který se na něj na zlomek vteřiny zadíval jinak, než jak pokaždé, když oni dva jsou spolu.

Alek si ani nebyl jistý tím, zda to, co viděl v Chenově pohledu, bylo opravdové.

Jako kdyby chtěl zpochybnit Alekova slova.

Ten plamen však z Chenovo očí, vyprchal skoro okamžitě.

„A za mnou jsi přišel proč? Nikdy jsi nebyl moc dychtivý, svěřovat se mi se svými nesnázemi," Chen pozvedl obočí, čekající na vysvětlení z Alekovi strany. Alek musel popřemýšlet nad tím, jak dosáhnout toho, aby mu Chen pomohl. I když nadále netušil, jaká je Parkova pravá totožnost, věděl že musí být opatrný v tom, jak bude s tím člověkem před sebou jednat.

„Potřebuji tvoji pomoc," vybalil to na něj Alek. Chenovi ústa se zformovala do úsměšku.

„Tak to se ještě nikdy předtím nestalo, jsem napjatý jako kšandy. Nech mě hádat... týká se to Pandory," Chen se naklonil dopředu, opírající se s lokty o svá kolena.

„Když Pandora měla tu vidinu o Evianě, pomohl jsi jí... potřebuji, abys udělal to samé i teď," vysvětlil mu Alek ve zkratce.

„Chceš po mě abych tě někam uklidil?" Chen se pobaveně zasmál, jeho oči tvořící obrácené půlměsíce, rty roztažené do plného úsměvu.

„Cokoliv, co by zabránilo tomu, aby se to naplnilo," Alek se na něj zamračil, vždy mu bylo proti srdci, jakým způsobem Chen reagoval.

„Dovol mi tě zastavit na chvíli. To co se stalo s Evianou, bylo štěstí. Sice jsem ji zabránil, aby neskočila, ale pořád tam byla možnost, že by se zabila jiným způsobem. Mohla si podřezat žíly nožem, který ukradla jednomu z mých můžu, mohla se oběsit na provaze, kterým byla znehybněná při převozu, a který si byla schopná si sundat po nějaké době... a tak dále. Nic z toho Pandora neví, jelikož jsem ji tím nechtěl rozrušit. To že tě na nějakou dobu schovám, neznamená že si tě smrt nenajde. Smrt vždy jedná, jak uzná za vhodně a ty s tím nezmůžeš nic dělat," další věc, která byla na Chenovi znepokojující, byla ta rychlost, ve které se mohl z lehkovážného šotka, přeměnit na plamenného raracha, který se ani trochu nepodobal muži, kterého znal celý život.

„Pořád je tu ale možnost, že by ji tvůj zásah, mohl ušetřit zbytečného traumatu," pronesl Alek tiše, dívající se Chenovi do očí.

„Ještě pořád jsem si nezvykl na to, že ti záleží na někom dalším než jen na sobě," Chen přimhouřil oči, pokyvující hlavou.

„Taky si ještě zvykám. Tak jak? Záleží ti na ní taky dostatečně, abys mi pomohl?" Alek se na tuhle otázku nechtěl ptát, ale už se rozhodl, že udělá vše proto, aby Pandoru uchránil... svým vlastním způsobem.

„Ano je pro mě velmi důležitá, i když bych ji někdy nejraději strčil do úst roubík," přiznal se Chen, pravděpodobně uchylující se k naprosté upřímnosti, jen aby Aleka podráždil.

„Pokud se ti nelíbí, co vychází z Pandořiných úst, tak ji pošli zamnou, já se postarám o to, aby byla ticho," zamručel rozladěně. Chen se na něj vesele zazubil.

„Beru na vědomí," souhlasil Chen s Alekovo návrhem. To ho kupodivu poněkud uklidnilo. Přestože se zdálo, že Pandora a Chen spolu tráví většinu volného času, Park si během toho nestihl vypěstovat silnější city pro jeho ženu. Nebo aspoň ne zatím.

Uvolněně se vrátil zpět do své originální pozice, ale jak se zdálo oslavoval až moc brzy.

V tu samou vteřinu, kdy se jeho mysl uklidnila, dveře do knihovny se otevřely a dovnitř si na kráčela Pandora. Pandora oblečená ve volném, obyčejném tričku a jeanech, s vlasy rozcuchanými, jako kdyby se teď právě probudila. Ospale si mnula oči a zívala na celé kolo.

„Hele, Chene, myslím že je čas na slíbený pokec...," její hlas se vytratil, když její oči padly na křeslo, ve kterém se nacházel Alek, zírající na její vzezření, stejně tak šokovaně, jako ona na jeho.

„Ruslan...," vydechla roztřeseným hlasem, její oči se automaticky naplnily slzami.

Chen najednou vyskočil na nohy a přihnal se k paralyzované Pandoře. Sice se jí nedotkl, ale byl u ni dostatečně blízko na to, aby ji mohl podepřít v případě nouze.

„Pandoro, to není Ruslan. To je Alek," vyjasnil Chen Pandoře. Alekovo srdce se rozbušilo, když si uvědomil, jaké jméno to teď Pandora ze sebe vydala. Jeho otec? Jak by mohla vědět jeho jméno...

„Ahh...," to zjištění však Pandoru neuklidnilo. Její obličej pobledl, nadále na něj zírajíc jako na přízrak.

„Proč jste zmínili jméno mého otce?" dožadoval se Alek. Sice se měl v plánu zeptat třeba na to, co tu k čertu Pandora dělá, ale ta věc se jménem si žádala pozornost.

„Pandora viděla obrázek tvého otce v jednom z mých alb a pokud ses viděl v zrcadle, což asi není tvůj případ, tak musíš uznat, že vypadáš přesně jako on, s tím strništěm a pytli pod očima," Chen rychle přispěchal s logickým vysvětlením, které však nechalo Aleka v podezření, že je v tom něco víc.

Pandora na to nic neřekla a nadále vypadala, že se každou chvílí zhroutí na zem.

Alek k ní rychle vykročil, měl v úmyslu ji vzít za ruku a odvést ji si sednou. Jenže jakmile k přistoupil, ona ustoupila. Okamžitě si vzpomněl na nespočet chvílí, kdy mu tyhle situace, doslova rvaly srdce na kusy a nebylo tomu jinak ani tentokrát. Jenže už věděl, proč po většinu času odmítá jeho dotyk a věděl, že se musí ovládat. To nebyla jeho nejsilnější stránka, ale byla to Pandora. Byl připravený udělat cokoliv, jen aby byla spokojená a v klidu.

„Pojď se posadit, Milaya. Nevypadáš dobře," promluvil k ní tiše, používajíc oslovení, které patřilo jen jí. Vypadalo to, že si na to vzpomněla, protože i když kolem něj prošla skoro obloukem, udělala, jak říkal.

„Co dělá u tebe doma? Myslel jsem, že se scházíte vždy někde na veřejnosti," zasyčel na Chena, který si jen odfrknul.

„Máš ve mně tak málo víry? Mám se urazit?" Chen našpulil ústa, zvedající bradu vzhůru a odpochodoval zpět na své místo.

„Procvičovali jsme Pandořiny schopnosti, to se nedá dělat někde na veřejnosti. To musíš uznat," dodal, když se posadil, přehodil nohu přes druhou a sebral první knihu ze stolku vedle sebe. Zapomněl na Pandoru, která vypadala doslova bez života.

Alek se k ní pokusil znovu přiblížit a tentokrát se nikam neodtáhla, když se posadil se na podnožku před ní.

„Pandoro jsi v pořádku?" zajímal se. Tak moc jí chtěl vzít za ruku a stisknout jí, ujistit ji, že bude vše v pořádku. Cokoliv je teď špatně, se obrátí v dobré. Pandora se na něj konečně podívala se svým zlatavým pohledem, tolik se toho pod jejím povrchem dělo.

„Vše je v pořádku, jen jsi mě tím... jak vypadáš trochu vyvedl z míry," odkašlala si nervózně. Vynutila úsměv na své rty, aby ho ujistila o tom, že je opravdu v pořádku, ale neobalamutila ho. „Proč takhle vypadáš, Aleku?" snažila se, jak nejlépe mohla, aby se vyhnula dalšímu vysvětlování, které se týkalo jejího divného chování.

„Neměl jsem čas ze sebe udělat člověka. Měl jsem věci na vyřešení, které si žádaly okamžité jednání," vysvětlil rychle. Prsty si přejel po několikadenním strništi a usmál se. Všiml si, jak po nich Park hodil očkem, ale nadále předstíral, že tam není.

„I tak vypadáš dobře," pousmála se, což už vypadalo více jako upřímný projev souhlasu s jeho nynějším vzezřením.

„Beru na vědomí. Líbím se Pandoře, i když vypadám jako zálesák," zazubil se na ni, čímž z ní dokonce vykřesal i zakuckání. Zamračila se na něj, ale neodporovala s jeho proslovem.

„Měli byste jít, mám naplánovanou schůzku a vy dva si můžete cukrovat někde jinde, než přímo pod mým nosem," zamručel Chen, zavřel knihu v jeho klině a ukázal jim prstem, kde je východ.

„No to teda ne! Tohle děláš vždy! Vždycky se mě snažíš zbavit, abys nemusel...," Pandora vybuchla, ale hned jak se na ni Chen podíval svým plamenným pohledem, tak zmlkla. Sice už neřekla ani slovo, ale stiskla rty do pevné linky a udělala na Parka obličej.

„Jednou z tebe všechno dostanu a v ten den... to bude tvůj konec," zasyčela vášnivě. Čímž si od něj a od Aleka vysloužila další vlnu potlačeného smíchu.

Chen se na její slova nedovolil nic říct, a tak Alek a Pandora skončili venku před Chenovo domem.

„Pandoro, můžeš nebýt v Parkově přítomnosti, pokaždé, když se s ním vidím?" vyjel na Pandoru, hned jak se vydali po chodníku směrem pryč od toho paláce. Pandora si přitáhla svůj kabát blíže k tělu, jelikož se chladný vzduch nejednou rozpohyboval a opřel se do nich vítr.

„Nevěděla jsem, že máš v plánu se s ním vidět a za druhé, je to můj mentor. Nemůžu jinak, než se s ním vidět často, abych tak pěstovala svůj talent...," vydala ze sebe a on jen pokýval hlavou. Věděl tohle vše, ale i tak, nezáleželo na tom, jak moc se snažil, bylo mu to proti srsti.

„Chápu," zavrčel nevrle. Cítil na sobě Pandořin pohled.

„Zase žárlíš?" sice se na ni nedíval, ale věděl že se na něj usmívá. Muselo jí neuvěřitelně těšit, když z něj dokázala vykřesat jakoukoliv reakci si usmyslela.

„Špatně. Nikdy jsem žárlit nepřestal," obrátil se na ni, aby dodal na svých slovech váhy.

„Roztomilé," našpulila na něj ústa a on byl jen schopný na ni hledět s úžasem.

„Pandoro," Alek se nadechoval, aby znevážil Pandořino prohlášení, ale byli zastaveni.

Alek i Pandora se zarazili v polovině pohybu, když ji někdo oslovil. Oba dva stočili hlavy ke straně, kde se u kraje silnice nacházelo zaparkované auto. Zadní okénko bylo stažené a za ním seděl Karetin. Jeho oči, které byly tak moc podobné těm, které patřily jeho dceři a které teď těkaly mezi Alekem a Pandorou.

Alek se rychle podíval na ženu po jeho boku a našel ji tam stát se zatvrzelým výrazem.

„Co tu děláš?" vydala ze sebe ledovým hlasem.

„Jelikož odmítáš zvednout telefon, když ti volám. Nezbylo mi nic jiného, než si tě najít sám. Minule jsem chtěl jen mluvit s panem Maksimovovem, pak mi došlo, že mi opravdu nevěříš. Tak jsem se rozhodl vás oba dva pozvat na večeři domů. Zní tohle, dosti věrohodně?" Karetin pozvedl obočí a čekal na Pandořinu reakci. Ta přimhouřila oči, zvažující návrh jejího otce. Znovu stiskla rty do tenké linky, což byla známka toho, že se ani tak nenechá přesvědčit.

„Přijdeme," vysoukal ze sebe Alek. Karetinovi oči se zavrtaly do jeho. Pandora jen stihla zalapat po dechu. Už předem věděl, že si to Alek odskáče, ani netušil proč souhlasil. Ale chtěl vědět, co po něm Karetin chce. Chtěl se pohroužit do světa Pandory, který před ním tak chránila.

„Zítra v 7. Pandora ví kam. Poznáš se i s mou ženou," Karetin pokýval hlavou.

„Budeme se těšit," potvrdil Alek, před tím než okénko vyjelo nahoru a auto se odpíchlo od krajnice.

„Ztratil si snad poslední zbytek zdravého rozumu?" vyjekla Pandora.

„Je načase zjistit, po čem tvůj otec jde. Je mi jedno jestli semnou půjdeš nebo ne," stál si za svým Alek.

Vypadalo to, že na něj Pandora začne zase křičet, ale místo toho, nechala ze rtů splynout několik šťavnatých nadávek, a pak se vydala pryč, brblající si něco pod vousy.

To znamenalo, že zítra je ten den, kdy děvče přivede svého chlapce poprvé domů, poznat se s jejimi rodiči. Avšak silně pochyboval, že to bude tak idylické, jak se většinou píše v knihách.

~~~

Uhoooooo sorry!!!

Omlouvám se za zpoždění 😁

Ale už jsem tu!!😂

Nebudu se dneska rozepisovat, hlavně proto ze jsem mrtvá a brzy zdravím vědomí😁 aka jdu spat😴
Chtěla jsem to jen rychle postnout!!

Tak hezké čtení a teste se na nadcházející drama!!!

Bude to jízda... vše je se vším spojené!!!

Just saying🤓😁

OK good night!!💘

Love ya