~~~ Bring me the horizon - Shadow Moses ~~~

„Prvně se soustřeď na procvičování, a pak si můžeme promluvit" usadil ji Chen.

Propalovala ho plamenným pohledem, protože to on vždy řekl prvně tohle, a pak tamto. Jenže pak ji jakýmsi záhadným způsobem proklouzl mezi prsty a jí zbylo ještě víc otázek než předtím.

„Chene, už týden od návštěvy Smrti, jsi mi neřekl ani slovo. Ani jedno proklaté slovo. Potřebuji odpovědi na pár otázek a neodejdu z tvého domu, dokud mi neodpovíš na vše, na co se tě zeptám," založila si ruce na hrudi, sedíc ve svém obvyklém křesle v jeho knihovně, jako pecka.

Chen pozvedl obočí, což bylo jasné znamení toho, že zase překračovala limity jeho trpělivosti. Trochu se uvolnila a vyhnula se jeho ohnivému pohledu.

Ne, ještě si nezvykla na to, že to byl Jezdec Apokalypsy, s kým má tu čest. Problém byl v tom, že vždy věděla nebo tušila, že byl stejně a možná i více neobyčejný než ona. V jejich očích prostě nebyl nebezpečný. Možná by si měla znovu přečíst Bibli, aby dostala ten pocit, který by kolem něj správně měla mít.

„Kolikrát ti mám opakovat, že máš být trpělivá. Proč jsou všichni lidé tak nedočkaví...," zabrblal si pro sebe. Její srdce se rozbušilo o něco rychleji, jelikož to, co řekl konečně znělo, že se vážně odlišuje od lidí jako byla ona. I když šlo jen o její trpělivost, která byla ještě kratší než u ostatních lidí.

„Už se známe víc jak půl roku a jediné, co o tobě vím je... že máš divný smysl pro humor, máš zálibu v četbě, miluješ pití čaje a jsi Jezdec Apokalypsy. Kdežto ty o mě víš úplně všechno. Žák by měl o svém mentorovi taky něco vědět. Jak jinak se mám učit s klidným vědomím, že jsem v těch správných rukou. Víš, co všechno se mi honí v hlavě, když se na tebe podívám s myšlenou na to, že jsi Jezdec? Nikdy předtím jsem ti nevěřila úplně... teď je to ještě těžší," vyhrkla překotně vše, co se jí motalo v hlavě, její oči přilepené na jeho profilu, jelikož se na ni přestal dívat, někde v polovině jejího monologu.

„Pandoro, jsem jen krok od toho tě vyhodit ven na ulici a je mi jedno, že se tím budu protivit přání Smrti. On ví, jak nesnáším, když někdo strká nos do mých záležitostí, a pak mi tě pověsí na krk...," zavrčel tiše. Pandora na něj fascinovaně zírala.

„Smrt mi řekla, že mi pak vše řekneš...," zahučela nespokojeně.

„Ne o sobě...," šlehnul po ní pevným pohledem.

„Dobře, dobře...," vzdala to a zvedla ruce do vzduchu v obranném gestu.

„Až přestaneme s cvičením, chci vědět víc o mém spojení s Alekem... a jak ho zlomit," tohle byl jeden z jejich nejhlavnějších důvodů, které měla proto, aby přetrpěla Chenovo kibicování. I když byl Chen uvolněnější, teď když se Smrt objevila na scéně, při jakékoliv zmínce o jeho vlastní historii a jeho roli v jejím životě, se vrátil zpět ke svému dalšímu já, které poznala až tady v Anglii, a které jí dělalo ze života peklo. Stála si za tím, že Chen musel být bipolární...

„Dobře. A teď... nějaké nové vidiny, od té poslední z minulého týdne?" zeptal se se zájmem.

„Jen stále se opakující sny o Alekově smrti," zamumlala. Neřekla Chenovi o té vidině, kterou měla a která z jakéhosi důvodu nedávala moc smysl. Navíc Chen v ní sehrál pasivní roli. Rozhodla se však, že smysl tohoto přeludu si zjistí sama.

„Dobře. Udělala jsi, co jsem po tobě chtěl?" zeptal se, zatímco přehodil nohu přes druhou.

„Hmm," odpověděla tiše. Chen se s ní neviděl od té doby, co odešel tu noc, kdy ji tam nechal s Alekem. Druhý den ji napsal zprávu, že má něco k zařízení a že se s ní uvidí až dnes. Dal jí za úkol, aby se nebála lidského kontaktu, ale hlavně aby se pokusila potlačit jakoukoliv vidinu, ať už o minulosti nebo budoucnosti. To se jí dařilo celou dobu, co se neviděla s Chenem. Neměla ani jednu krom té, kterou již zmínila.

Druhá pravda byla, že jediného člověka, kterého se dotkla za celou tu dobu, byl Alek, kterého taky neviděla už týden od té doby, co mu řekla, že to byla asi ona, kdo ho zabije. Zavrtěla hlavou, aby se zbavila napjatého pocitu v podbřišku.

„Dobře, teď chci, abys vyvolala jednu vidinu z minulosti. Půjdeme na to dnes zlehka, tak se usaď a do toho," rozkázal jí. Prý zlehka. Věnovala mu suchý pohled, ale udělala, jak nařídil. Nechala své tělo ponořit ještě hlouběji do měkkého křesla, položila své ruce do klína a opřela si hlavu o opěrku za sebou. Zavřela oči a soustředila se na svůj dech. Nádech a výdech, zatímco se její tep zpomaloval.

„Pandoro, chci jen malou vidinu, hned se vrať," připomněl jí Chen, než se nechala vtáhnout do své mysli. Nechat se vcucnout do minulosti, pro ni bylo jednodušší, než když potřebovala zjistit budoucnost. Dávalo to smysl, minulost už byla daná, nemohla se změnit. Co se týkalo budoucnosti, tam šlo o něco úplně odlišného.

Ocitla se na místě, které neznala. Což nebylo překvapivé, jelikož to tak bývalo většinou, pokud se jí vidina jakýmsi způsobem netýkala. Předem věděla, že uvidí útržek Alekovi minulosti. Byla v jakési pracovně. Psací stůl stál v centru celého pokoje a za ním seděl muž, kterého rozhodně neznala.

Přesunula se blíže ke stolu, aby se mohla muži, pravděpodobně v jeho čtyřicítce, zadívat do obličeje. Vypadal ztracen ve svých myšlenkách. Jeho tvář byla pokrytá strništěm a hnědé oči měl podlité krví, jako kdyby nespal několik nocí. Ani se nehnul, zatímco se díval do prázdného prostoru před sebou. Kdyby nebyl v takovém politováníhodném stavu, řekla by o něm, že byl velmi přitažlivý i přesto, že byl v letech jejího otce. Povzdechl si v moment, kdy někdo bez zaklepání vešel dovnitř. Pandora a muž sedící za stolem se podívali po nově příchozím. Konečně někdo, koho zná i ona.

„Zeku," muž zamumlal ochraptělým hlasem. Zeke vypadal stejně unaveně, jako muž sedící za stolem. Oba si vyměnili pohledy, jako kdyby si beze slov předávali nějaké informace, o kterých ona neměla ponětí. Pandora se zaměřila na Zekův obličej. Přestože vypadal strhaně, přišel jí o pár let mladší, než jak ho znala teď. To jí potvrdilo fakt, že se opravdu ocitla ve výjevu z minulosti.

„Ruslane...," Zeke zachraptěl. Pandora si až teď všimla, že Zekovy oči měly stejný výraz jako ty mužovy, kterého nazval Ruslanem. Pomalu přešel až ke křeslům před psacím stolem. Pandora si snažila vzpomenout na to, kdo Ruslan je, ale nepamatovala si to jméno.

Přistoupila blíže k těm dvěma, když její oči padly na desku psacího stolu, kde se nacházelo několik fotografií v rámečcích. Zaměřila se na obličeje lidí zachycených na obrázcích. Musela použít všechnu potřebnou sílu, jelikož to vypadalo, jako kdyby se jí výjev sám bránil. Něco takového se jí ještě nestalo, ale rychle na to zapomněla a rozpoznala tváře na fotkách. I když byli mladší, okamžitě věděla, o koho se jedná. Viděla Mae, Deona a Aleka na jedné fotografii. Vedle byla další, kde byl jen Alek a Deon ve školních uniformách. Dokázala je poznat díky tomu, že jí Mae ukazovala alba z jejich dětství, během Vánoc, které strávili dohromady.

Až potom jí došlo, že Ruslan je Alekův otec. Její srdce se rozbušilo, protože tohle byl už druhý výjev, který měla, a který se přímo týkal pana Maksimovova. Úplně zapomněla na ten první... až doteď.

„Mám hádat, proč jsi sem přišel takhle pozdě v noci?" Ruslan promluvil, nespouštějíc oči ze svého bratra. Zeke neřekl ani slovo, nadále propalujíc Ruslana svým pohledem. Něco na celé této scéně nebylo správně. Její žaludek se nervózně zkroutil, zatímco se zatajeným dechem sledovala vývoj její cesty do minulosti. Zeke na sucho polkl. Až teď si všimla jeho ruky v kapse kalhot. Něco tiskl v ruce, ale jinak se ani nehnul. Měla z toho špatný pocit, ale to bylo asi proto, že atmosféra v pokoji nadále houstla a ona si nebyla jistá příčinou.

„Musíš to udělat... když to neuděláš, bude to ještě horší pro tebe a tvoje děti," Zeke najednou promluvil, ale Pandora si z toho neodnesla absolutně nic.

„Toho jsem si vědom, proč myslíš že tu sedím a čekám až přijdeš," zamumlal Ruslan. Prsty si promnul kořen jeho nosu. „Zvážil jsem všechny možnosti. Vím, co musím udělat, abych ochránil ty, které miluji," dodal tiše, upírajíc hnědé oči na Zeka. Co se to tu sakra děje?

„Je mi líto, že to tak musí být. Je lepší když tak odvrátíš pozornost a já se tak vyhnu podezření," Zeke pokýval hlavou, ale nadále stál na místě. Svaly na jeho krku se napínaly, jeho hruď zvedající se a klesající ve zrychleném tempu, jako kdyby se k něčemu rozhoupával.

„Postarej se o děti. Livana je pryč a oni už nikoho nemají. Děti nic nevědí, ujisti se, že je to známo... udrž je v bezpečí," Ruslan požádal Zeka, který jen pokýval hlavou. Na vteřinu zavřel oči, zatínajíc čelisti. Pak z kapsy kalhot vyndal plastový pytlík a položil ho na stůl před svého bratra. Uvnitř sáčku se nacházela bílá pilulka. Ruslan ji zvedl z desky a prohlížel si ji.

„Nebude to pohodlné, ale rychlé," ujistil ho Zeke. Pandora se zamračila na ty dva snažíc se pochopit tuhle situaci.

„Můžeš jít," Ruslan mávl rukou, v druhé stále držíc pilulku.

„Ne, budu tu s tebou," odporoval Zeke. Pan Maksimovov na to nic neodpověděl, místo toho prsty zalovil v plastovém sáčku a vytáhl pilulku ven, pohrávajíc si s ní mezi prsty. Pandora věděla předem, co se bude dít v moment, kdy si Ruslan vložil tabletku do úst a spolkl ji.

Zalapala po dechu, když sebou muž otřásl. Zeke před stolem zavřel na pár vteřin oči, zatímco zatnul ruce v pěsti, snažíc se udržet si klidnou masku. Uběhlo několik dlouhých minut ticha. Pak se Ruslan podíval na svého bratra. Vypadalo to, že má něco na srdci, ale už mu nebyl dopřán dostatek času.

Pandora mimoděk vyjekla, když sebou Ruslan škubl, jeho tělo napínající se v divné křeči. Pan Maksimovov se popadl za hruď, zarývajíc si prsty do látky jeho košile v místě, kde se nacházelo srdce. Jeho levá ruka byla zkroucená v nepřirozeném úhlu, nemohouc s ní pohnout. Z jeho tmavých očí se vyvalily slzy řinoucí se po jeho tvářích, zatímco mu ze rtů splynulo pár bolestných stenů. Přesně jak Zeke předpověděl, netrvalo to dlouho a Ruslan se zhroutil na desku svého psacího stolu.

Pandora byla v šoku celou tu dobu, co nemohoucně sledovala, jakým způsobem Alekův otec zemřel.

„Odpočívej v pokoji, bratře," probrala se až když Zeke promluvil a všechna krev v jejím těle se zpěnila. Její žaludek se zhoupl, když na ni dopadly okolnosti toho, čeho se právě stala svědkem. Vykročila směrem k Zekovi, který jen zíral na svého mrtvého bratra. Před tím, než se k němu mohla ale dostat, chýlila se její vidina ke konci, jelikož ji její přítomnost volala zpět.

Hruď se jí bolestně svírala a nemohla dýchat během toho, co se její vědomí vracelo zpět do současnosti. Ještě vteřinu předtím, než se ale docela vrátila zpět do jejího klepajícího se těla, uvědomila si jednu věc.

Tahle vidina byla Alekova. Alek měl být součástí téhle cesty do minulosti, ale nikde tam nebyl... To znamenalo jen jedinou věc... Alek byl svědkem otcovy smrti... musel tam někde v tom pokoji být... schovaný. V tu chvíli se ocitla zpět ve svém těle, absolutně při vědomí a procházejíc si panickým záchvatem.

Nemohla se nadechnout. Hned jak otevřela oči viděla, že je zpět v Chenově knihovně. Přišla si jako když právě uběhla dlouhou trať snažíc se popadnout dech až na to, že se jí to moc nevedlo. Sípala, vtahujíc tu trochu vzduchu do sebe a netušíc, co se to s ní děje. Už prodělala různé krize během toho, co se ocitla ve světě vidin, ale tohle bylo něco, co ještě nikdy nezažila, tudíž nevěděla, jak se s tím poprat.

Její tváře byly mokré od slz a její hrdlo bolelo, jako když dlouho křičíte nebo máte knedlík v krku, když se vám chce brečet. Už se cítila mizerně ve svém životě tolikrát, ale to, v jakém ochromení se v tuto chvíli nacházela, bylo neskutečné. Její vidění bylo rozmazané, ale dokázala rozeznat obličej, který se před ní objevil. Slyšela tlumený zvuk, který jí připomínal mumlání, ale nerozuměla ani slovo, co na ni ten dotyčný mluvil.

„Pandoro... vzpamatuj se. Nenech se tím pohltit...," konečně zaslechla útržky vět. Problém nebyl v tom, že by nad ní ta vidina převzala kontrolu. Šlo spíš o její obsah... pořád tomu nemohla uvěřit. Zeke byl ten, kdo zabil pana Maksimovova. Nebyl to Chen tak, jak to podbízela ta iluze, kterou dostala, když se ho naschvál dotkla v Rusku v té kavárně. Úplně na to vše zapomněla... nebo to spíš potlačila, jelikož se toho dělo moc... na tom ale nezáleželo.... Alek ví o Zekovi a jeho otci... ale jak by to mohl vědět a zároveň se svým strýcem komunikovat bez jakékoliv záště... Vůbec nic nechápala a ten záchvat paniky jí s tím nepomáhal.

„Pandoro!" Chen s ní tentokrát zatřásl a zakřičel přímo do jejího obličej. Zrak se jí vyjasnil, a dokonce se přestala třást. Našla Chena klečícího před ní na zemi, zatímco jeho ruce byly položeny na jejích ramenou, prsty zarývajíc do její kůže. Chenův normální, vyrovnaný výraz se vytratil a vystřídaly jej obavy. Tmavé duhovky jeho očí potemněly a přišlo jí, jako kdyby v nich viděla oheň vzhledem k tomu, že jí byl blíž než kdykoliv předtím. Pomalu se uvolnila pod jeho pohledem. Vypustila vzduch ze svých plic, zatímco nehybně seděla v křesle s Chenem nadále před sebou, jako kdyby se ujišťoval, že zase nezačne vyšilovat. ¨

Nemohla se hnout, jelikož všechna energie, kterou vynaložila pro tu šílenou cestu a její doznívající účinky, z ní všechnu sílu vyždímaly.

„Už jsi zpět...," zašeptal tiše, spustil ruce dolů z jejich ramen, nechávajíc je na opěrkách křesla.

„Omlouvám se...," zamumlala, jelikož nedokázala nejít svůj hlas. Vráska na Chenově čele se nevyhladila, nadále se díval do jejího obličeje.

„Předpokládám že to, co jsi viděla, nebylo nic příjemného...," neptal se jí na to, co viděla a byla za to ráda. Přece jenom ten muž před ní má nějaký ten takt v sobě. Uvědomila si, že jí ze srdce spadl menší balvan. Když měla tu první vidinu o Chenovi a jejím otci... nevěřila tomu, a i právě proto na to vše zapomněla a nezmínila se o tom Alekovi. Nevěřila tomu, že by to Chen na Karetinův příkaz udělal, ať už z jakéhokoliv důvodu.

Netušila, proč si tak oddychla, že to není Chen... na druhou stranu to dělalo vraha ze Zeka... což bylo snad ještě horší.

„Pořád ještě brečíš...," podotkl Chen. Uvědomila si, že vypadá dosti nepříjemně, a kdyby byla dostatečně při sobě, asi by se jí to zdálo neobvyklé... byl to Chen. Buď byl přehnaně lehkovážný a usměvavý nebo se převtělil ve vážného tyrana. Teď nebyl ani jedno z toho, ale nad tím neměla čas přemýšlet. Ztěžka zvedla ruku, aby si setřela horké slzy z tváří. Neměla v plánu mu říct cokoliv o své vidině, jelikož byla nadále otřesena... ale nemohla se zastavit.

„Chene...," získala si svým zasípáním jeho kompletní pozornost. „Myslím, že Zeke.... Pracuje pro mého otce," svěřila se. Věděla, že se teď Chen a Zeke nějak skamarádili... z nějakého důvodu tušila, že by to měl Chen vědět. Nevypadalo to však, že by nová informace jejího mentora doslova šokovala. Jen pozvedl obočí, a pak se zamračil.

„Co jsi viděla?" zapomněl na to, že se jí nechtěl ptát.

„On... on zabil Alekova otce," vydala ze sebe přiškrceně. Chen pomalu vydechl, a pak se postavil na nohy. „Oprava. Zeke pracoval pro tvého otce a teď dělá pro mě. Respektive hraje to na obě strany," pronesl tiše. Zamrkala a zpracovávala to, co jí Chen teď řekl.

„Nemění to nic na tom, že zabil jeho otce," vyletěla na něj, jak nejlépe to ve svém slabém stavu svedla. Její končetiny se stávaly čím dal tím těžší. Přemáhala ji únava.

„To je pravda, ale neznáš celou historii. Navíc Zeke za to už byl potrestán," Chen se na ni zadíval ze své vzpřímené pozice. Pandora si vzpomněla na to, v jakém stavu našla Zeka v té chodbě na hotelu v Petrohradu. Zavrtěla hlavou. Nacházela se teď v situaci, kdy jí nikdo nemohl vymluvit, že Zeke je špatný člověk. Musí o tom říct Alekovi, musí mu vše říct...

„Zeke zabil člověka... měl by být zavřený, měl by být potrestán dětmi jeho bratra...," jazyk se jí pletl. Nedokázala udržet otevřené oči. Hlava se jí automaticky znovu opřela o opěrku za ní a v klidu nechala spánek převzít kontrolu nad jejím tělem a vědomím.

„Jsem vážně unavená... ale musíme si promluvit... pak...," ještě se naposledy podívala na Chena, který ji s klidným výrazem sledoval, jak usíná v jeho knihovně. Už dlouho nebyla tak vyčerpaná... Poslední myšlenka, která jí napadla před tím, než ji pohltila tma bylo, že Chen se jí dotkl, když jí pomáhal vzpamatovat se z jejího záchvatu... a neměl na sobě rukavice, jako obvykle.

Pravděpodobně ani on si neuvědomoval dopad, který jeho spontánní chování bude mít na budoucnost před nimi.

~~~

Zase vás zdravím!!!!

Potěšeni tím, že zase přidávám kapitoly?

Já jo, jelikož mi tenhle příběh scházel, musím se s ním zase sžít, ale fakt že dokážu psát zase bez přestávky několik hodin, je dobré znamení :)

Pamatuji si že hned v počátku pro vás všechny bylo těžké si udělat názor na Zeka... tak jak se vám to vede teď? hah já vím, ještě pořád si nemůžete být ničím jistí... ale pak jelikož je Chen Jezdec Apokalypsy ... jak si můžeme být jistí tím, zda i on je věrohodný? :D

Ano já vás nechám tápat jak nejdéle to půjde... než se dostaneme k tomu našem převratu v příběhu.

Nějaké nápady k tomu, proč Alek nikdy nic nezmínil nic o tom, že by věděl jak přesně jeho otec zemřel?

Plus... chce si někdo zkusit hádat to, co bude pro Pandoru a Chena znamenat to co se stalo na konci kapitoly? Vím že to zatím nijak moc nevypadá... ale budou se dít věci... a už se moc těším až to všechno napíšu :)

každopádně to pro dnešek stačí a doufejme... zase příští týden :)))))

love ya