~~~ You me at six - Swear ~~~

„Posloucháš mě vůbec?" slova jeho bratra se dostala do jeho mozku, až sebou trhnul, jelikož to znělo, jako kdyby mu zaječel přímo do ucha. Napřímil se ve své pozici v křesle před Deonovým stolem, jeho kanceláře. Zase se musel zatoulat myšlenkami bůhvíkam.

„Poslouchám," zamumlal nepřítomně, nemajíc nejmenší páru o tom, o čem Deon zase žvatlal.

„Takže souhlasíš, abych požádal Evianu o ruku?" vypadlo z něj, což Aleka spolehlivě probralo z jeho momentálního tranzu.

„Co? Zbláznil ses?" vyjel na něj, zaostřujíc svůj pohled na něj. Deon měl na tváři výraz zadostiučinění.

„Takže neposlouchal," zkonstatoval nakonec jeho bratr. Alek se na něj zamračil a znovu se svezl do své původní zhroucené pozice, s nabručeným tvářemi. Podepřel si bradu rukou a zíral do prázdna, jak to dělal do teď.

„Aleku, už je to víc než měsíc, měl by ses sebrat, a nebo s tím něco udělat," Tentokrát Deonova slova slyšel, víc než jasně. Stočil k němu svůj pohled, stále se mračíc.

„A ty bys měl přestat mluvit nesmysly," zahučel a založil si ruce na hrudi, zatímco se Deon uchechtnul, jako kdyby si z Alekovi špatné nálady nic nedělal. Alek byl ve špatné náladě už několik týdnů a nikdo a nic s tím nemohl nic udělat. Deonovi snahy ztroskotaly a teď už si z něj jen utahoval. A Alekovi to bylo jedno, nic ho nebavilo a vše co byl donucen dělat, dělal automaticky, jako robot.

Po nějaké době, kdy jen takhle bloumal, si uvědomil, co přesně výraz „zlomené srdce" znamená a ani za nic se mu to nelíbilo.

„Běž domů Aleku," tohle Alek nikdy nepřeslechl, hned jak Deon vyslovil povolení k útěku, vyskočil na nohy a už se šoural ke dveřím. „Počkej, tady ti něco dám a ty mi slib, že se na to později podíváš," Deon ho doběhnul a strčil mu do ruky velkou obálku. S nezájmem pokrčil rameny a vyšel ven z bratrovy kanceláře. Došel až do podzemní garáže, kde na něj čekal Kyan s autem, jelikož mu Deon zakázal řídit auto, když se Alek dostal do nehody, která mimochodem nebyla jeho vina a za druhé, to nebylo nic velkého.

Dostal se do svého apartmánu bez problému, odhodil obálku na stůl a svalil se na gauč hned z kraje. Opřel si hlavu o opěrku a zíral do stropu. Byl si vědom toho, že je jeho chování patetické, ale nedokázal si pomoci. V mysli zabloudil do chvíle, kdy ho tu nechala a utekla.

Rukou zajel ke svému krku a vytáhnul zpod košile řetízek, na kterém se houpal prsten, který měl patřit jí. Kýval s ním nad jeho obličejem, vnímající hořkosladkou pachuť na jazyku.

Pak si vzpomněl na události poté, co si prošel obdobím vzteku, který ho ještě stále někdy popadal.

Chen zmizel jako pára nad hrncem, nikde po něm nebylo ani stopy a ať se na svůj úkol Alek soustředil, jak chtěl, jelikož to byla jediná věc, na kterou se právě zaměřit dokázal, nikde ho najít nemohl a nikdo o něm nic nevěděl. Chtěl zažít pocit zadostiučinění, aby jí pak mohl říct, že se v Chenovi mýlila, až na sebe zase jednou narazí a on si byl jistý, že ano.

Co se stalo s Evianou?

Eviana byla po novém roce poslaná do léčebny, aby jí pomohli s jejím psychickým stavem.

„Co tu děláš Aleku, jen Deon má povolené návštěvy," Eviana vypadala překvapeně, když ho uviděla ve společenské místnosti, kde se v tu chvíli, kdy za ní přišel, nacházela. Deon neměl tušení, že Alek porušil pravidlo a vyhledal ji.

„Potřebuji s tebou o něčem mluvit," bylo to asi dva týdny od té doby, co zmizela a on ještě nesklouzl do stavu naprosté mizérie.

„Poslední dobou nedělám nic jiného než mluvení, tak jen do toho," řekla mu unaveně a i když byla oblečená do županu a ve tváři byla bledá z nedostatku času na slunci, pořád vypadala krásně.

„Před tím, než tě Chen nechal unést... přemýšlela jsi nad tím, že chceš spáchat sebevraždu?" nechodil kolem horké kaše a pozoroval její reakci. Vzhledem k tomu, že dokonale ztuhla, sedíc tam na židli, jako socha, jeho domněnka byla už předem potvrzená. Zvedla k němu lesknoucí se oči.

„Jak to..." zamumlala. Nikdy o tom jistě nevěděl, ani Deon a ani doktoři, kteri se o ni starali.

„Chtěla jsi skočit ze střechy té opuštěné budovy kousek od Palácového náměstí," teď jen střílel od boku, ale něco ho nabádalo se přesně na to zeptat, musel zjistit, zda si to co se stalo vysnil, a nebo ne. Eviana na něj vytřeštila oči, rozhlížejíc se kolem sebe, jestli jeho slova někdo neslyšel. Vypadala najednou velmi neklidně.

„Jak to můžeš vědět?" vyhrkla polohlasně, naklánějíc se vpřed, aby u něj byl blíže.

„Je to pravda?" naléhal tiše, s přilepenýma očima na jejím napjatém obličeji. Vyhnula se jeho pohledu.

„Nikdo o tom neví, jen jsem nad tím přemýšlela a o místě, kde to celé skončit..." zašeptala rozklepaným hlasem. Takže to je pravda, vážně o tom uvažovala, kdyby jí Chen nesebral, bylo možné, že by ji na té střeše ten večer našli. Zavrtěl hlavou nad tou absurditou. Tu noc ji slepě následoval kamkoliv ona řekla, že musí jít. Věděla přesně kam jít, bez zaváhání. Ať se na to snažil dívat z jakékoliv strany, vždy došel jen k tomu výsledku... že to prostě věděla.

„Aleku, jak..." Eviana se nemohla přenést přes fakt, že to na ni jen tak vybafnul.

„Jen jsem to předpokládal," setřásl její jasnou otázku.

„Nikomu o tom neříkej prosím, nic mi není, neudělala bych to," snažila se ho přesvědčit, ale on tu nebyl, aby na ni žaloval. Nemohl to nikomu říct, kdyby to pověděl Deonovi, asi by si myslel, že mu přeskočilo.

Vrátil se zpět ze své cesty do vzpomínek. Eviana ještě stále byla v léčebně a podle všeho si vedla dobře.

Ale on s informací, kterou zjistil, neudělal nic. Seděl po většinu času jako pecka doma, utápějící se v sebelítosti. Jak jste asi uhádli, playboy jako on si ještě nikdy neprošel něčím takovým, jakože by ho jeho oběť nechala jen tak a bez rozloučení se vytratila. A on ji jako svoji oběť přestal považovat už po několika jejich momentech, kdy ona kolem sebe prskala oheň a on se ji snažil omámit svým charizmatem. Když si v hlavě přehrával všechna jejich setkání, někdy se musel smát nad tím, jak z každého boje prakticky vyšel jako patetický chudák.

Už ztrácel povědomí o čase. Jak dlouho to je, co od něj utekla? Nic nechápal a nic a ho nebavilo.

Pak jeho oči padly na obálku, kterou mu podstrčil Deon a natáhl se po ní.

~

„Tyran..." mumlala si pod vousy. „Příště mu ukážu..." pokračovala, lapající po dechu. „Kopnu ho do té jeho důležité zadnice..." ani u toho se nezastavila, ale i tak znovu zaplula pod hladinu vody, provedla další tempo a když vystrčila hlavu zpět na vzduch našla další dokonalou urážku, kterými právě častovala osobu, která se nějakým záhadným způsobem pasovala na jejího mentora. V překladu to přesně znamenalo, na jejího mučitele.

Ok, to zase přeháněla, ale když dokončila svůj dvacátý bazén, měla dojem, že musela někde po cestě ztratit aspoň jednu končetinu. Tudíž asi musíte chápat její rozhořčení, když jí bylo nakázáno plavat, dokud nedostane křeč do nohy a nepojde bídnou smrtí.

Jistě že se plavání považuje za skvělý způsob cvičení a uvolnění, ale tohle už bylo po několikáte v tomto týdnu, co byla hozena do bazénu, zatímco on si ustrkával čaj v kavárně kousek od budovy plaveckého bazénu.

A jistě že se mu mohla vzepřít, ale za prvé jí to její hrdost nedovolila a za druhé to byla ona, kdo ho prosil, aby jí pomohl.

Bohužel, když ho prosila, netušila, že se stane její fitness instruktorem. A důvod toho proč byla nucena se topit každý den, byl podle jeho slov, síla. Musela nabýt na síle, aby byla schopná něco udělat se svojí vyšinutostí. Dobře, neřekl to tak doslovně, ale něco na ten způsob to bylo.

Dokončila svůj poslední bazén, otáčejíc se na záda a jen tak vznášející se na hladině vody. Tušila předem, že až se bude pokoušet vyšplhat po schůdcích z bazénu, asi při tom vypustí duši, ale pro teď na to nechtěla myslet a dívala se na modré dlaždičky stropu.

Povzdechla si, když jí na mysli automaticky vytanula teď už tak známá tvář s ostře řezanou čelistí, přehnaně plnými rty a čokoládově hnědýma očima. Obrázek jeho obličeje ji pronásledoval kamkoliv se hnula a nezáleželo na tom, kolik dní už uběhlo od jejich posledního setkání, ani na tom, kolik jich zbývá do chvíle, kdy se znovu setkají. A ona věděla, že se to jednou stane.

První důvod, proč přišla za Chenem, byl že od něj chtěl dostat všechny vědomosti a informace, které zjevně měl, další aby jí pomohl vymyslet, co s její poslední vidinou. Věc se ale měla tak, že mu o ní tak nějak zapomněla povědět. Dobře, tak to záměrně vynechala v mnoha jejich rozhovorech a důvod? Netušila, nějak si usmyslela, že by mu to zatím říkat neměla. Dokud nezjistí trochu víc. Což se jí za měsíc v jeho omamné, otravné přítomnosti, ještě nepovedlo. Jen ho nechala, aby ji týral a rozhodoval o tom, co může jíst a co ne. I to bylo součástí jeho tréningu.

Ale za celou dobu, co spolu trávili příjemně strávené chvíle, jí nedovolil, aby se ho dotkla. Což bylo docela vtipné, když to samé si nárokovala od Aleka, který ji stejnak nikdy neposlechl. S Chenem ale neměla na vybranou. Zjistila totiž, že je to lišák, všemi mastmi mazaný. Jejich vztah se tak vypiloval, že už předvídal její kroky, takže ani po několika jejích pokusech o dotek, ještě neměla tu šanci zaútočit. Což ji dovádělo k pokraji šílenství. Kolik toho musel skrývat, že jí to nemůže se tak střeží? Minule stačila jenom vteřina a zjistila nemilé tajemství z jeho strany.

Jediný, na kom si mohla procvičovat svoji schopnost, byl jeden z chudáků Chenovi skupiny. Jeho jméno bylo Tae, pocházel z Jižní Korey, uměl hned několika jazyků a byl oddaný svému bossovi tělem i duší. To byl jen zlomek toho, co se o něm už dověděla. Její pokusný králík byl vybrán precizně, ale z nějakého důvodu tušila, že byl Tae schválně vybraný, jelikož toho neví tolik, aby to ohrozilo Chenovo soukromí. A Tae byl jeden z mála ve skupině, kdo neměl svítivě zelené oči, což taky bylo zajímavé. Jistě se dá pochopit, že ke konci toho měsíce už byly její nervy napjaté jako špagáty.

„Ok, jdeme na to," to byla on, snaží se povzbudit svoje končetiny, které se proměnily v želatinu, za tu chvíli relaxu. Povedlo se jí vyškrábat z bazénu a pak se odšourat do šaten. Zkontrolovala čas. Měla by hnout, nebo jí postihne apokalypsa v podobě nabručeného Chena, ano, i to existuje. Rychle ze sebe udělala člověka a vypotácel se ven z centra. Bleskově naskočila do svého auta a dojela na místo, kde se vždy setkávala s jejím mentorem. Taky si asi lámete hlavu jak někdo, kdo vypadá věkově stejně jako ona, je jejím učitelem? Taky netušila, jak došla k tomuto bodu v jejím životě.

„Sakra!" Byla dvě minuty pozdě. Sakra! Zase bude muset projít chvílí mrazivého ticha, zatímco si bude elegantně upíjet ten jeho zatracený čajík. Už byla před skleněnými dveřmi vedoucími do kavárny, když z nich právě v tu chvíli někdo vyšel. Na tom by nebylo nic tak zajímavého, kdyby ji to ale z nějakého důvodu nepřikovalo k zemi.

Ze dveří vyšla dokonale oblečená žena, s tmavě hnědými dlouhými vlasy, které jí rámovaly obličej v přírodních vlnách. Její tvář byla delikátní a poněkud vyhublá, ale to jí právě dodávalo majestátnosti. Její oči byly kulaté a barvy tmavé čokolády, dívající se... do pekla, ona se díval na ni? Pandora se ošila na svém místě, prožívající silný pocit, jako kdyby už se ony dvě někde setkaly. Byla si téměř jistá, že ji znala. A podle toho, jak se ženiny rty zvlnily do jemného úsměvu, o tom skoro nebyl pochyb. Ale před tím než překonala svůj šok, aby se mohla zeptat, žena od ní odvrátila svoji pozornost a šla si po svých.

Trvalo jí to dalších pět minut, než se jí podařilo vklopýtat do matně osvětlené kavárny, aby stanula před klidně vypadajícím krasavcem.

„Jsi sedm minut a tři sekundy pozdě," uvědomil jí laskavě, když se svezla na křeslo před ním. Chen se na ni díval přes okraj šálku, ze kterého se ještě stále kouřilo, což znamenalo, že zas tak dlouho nečekal.

„Omlouvám se," vydechla, když uklidnila srdce, běžící o závod, podívala se zpět ke dveřím, jako kdyby tu byla šance, aby se tak krásná žena vrátila. Proč jí to tak zneklidnilo?

„Pandoro, je vše v pořádku?" zajímal se, tónem, který ale nenasvědčoval jeho starostlivosti. Jeho oči něčím zaplály, když sklonil ruku s hrnkem a naklonil hlavu ke straně, zkoumavě si ji prohlížel.

„Jo..." zamumlala nepřítomně. Byla ráda, že se za celý měsíc pod Chenovým dohledem, pořádně vyspala. Za tu dobu se nedělo nic zajímavého, nebo nadpřirozeného, proto ji ten divný pocit v podbřišku před pár minutami vyvedl z míry.

„Jestli je vše v pohodě, byl bych rád, kdybychom mohli začít," popohnal ji. Aby bylo jasno, mezi Chenem v Petrohradu a tady je velký rozdíl. Co se před ním objevila, ji jen komanduje. Ach... kam se poděl ten, co ji zachránil před umrznutím na Palácovém náměstí. Ta chvíle se teď zdála tak daleko v minulosti. Jediné vzpomínky, které zůstávaly dokonale a bolestně živé, byly ty, strávené s Alekem.

Obtočila ruce kolem hrnku s kafem, který tu na ni vždy čekal a zasoustředila se na muže před sebou.

„Jaké vidiny, jsi prožila, dnes v noci?" začal s obvyklou otázkou, čímž teprve začala její denní rutina.

A/N

Eyy!

Sooooorrryyyyy... že to tak trvalo a ještě k tomu to není přesně tak jak jsem si představila, ale snažila jsem se!

Žádné strachy, mám to vymyšlené, nezasekla jsem se, jen jsem ocitla v menším časovém skluzu...

Žila jsem v domnění, že jsem schopná dělat víc věcí najednou? Ano! :D

Myslela jsem si, že se začátkem nového roku, budu mít víc a času a vše nebude naprostý chaos? ANO! :D

Začala jsem psát další příběh i přesto, že jsem si slíbila, že nebudu nikdy psát dva najednou? Jistě že ANO! :D

ach jo... zabte mě!

Ale budu se snažit psát o sto šest a dvojjazyčně! Jen v tom musím najít rovnováhu...pokud někde v příběhu najede jméno, které tam nepatří, dejte mi vědět :D

Ok, řekněte mi dojmy a vjemy?

První kapitola nemohla být jinak než aby vás nějak nechala na pokraji útesu, ale nic drastického...každopádně, máte se na co těšit, takže se těšte! :)))))))))

love ya a vítejte věrní čtenáři!

Editace proběhla velmi rychle a pravděpodobně na prd, tak sorry :D