Naše děti prázdniny u babičky Celestýny a dědečka Míry opravdu zbožňovaly. Těžko říct, zda to bylo dědečkovou nepřekonatelnou kuchyní nebo babiččinými šílenými nápady, možná obojím. Zatímco příprava do školky a školy byla vždy minimálně hodinovou bitvou, k babičce se děti vypravily takovým tempem, že i stíhačka F16 se mohla jít schovat. Ne nadarmo jim babička říkala Ilči a Hatátitla.

A tohle všechno i přesto, že u babičky nebyly žádné chytré telefony, hry na notebooku, sociální sítě a další vymoženosti moderní doby.

Ale nemyslete si, že babička Celestýna je nějaká odpůrkyně moderní technologie. Kdepak. Sama má moderní telefon, netbook, dokonce hraje i on-line hry a na Facebooku se pohybuje stejně jistě jako doma. Ovšem když mají přijet vnoučata, odpojí WiFi a veškerou tuhle technologii pečlivě zamkne na dno staré skříně. Jsem vážně zvědavá, jak to dopadne, až na to ty naše dvě šídla přijdou!

„Patriku! Verunko! Vstávejte, jedeme za babičkou!“

Posadila jsem se ke stolu s kávou a mrkla na Tomáše.

„Tak kolik?“

Můj muž se krátce zamyslel.

„Řekl bych, že patnáct minut. To by mohlo být tak akorát.“

„Ts. A já bych řekla, že celý týden budeš umývat nádobí, protože dorazí do deseti minut. No už jenom do osmi.“

„To nedají!“

„Jedeme za babičkou, věř mi, že to zvládnou!“

Byla jsem si jistá. Znám své děti dost na to, abych věděla co čekat. A taky znám svou mámu a už teď naprosto živě vidím, jaké kraviny s dětma bude vymýšlet. Jeden by ani neřekl, že už měla šedesát.

„Mamí! Vezmu babičce obrázek, který jsme malovali ve výtvarce! Můžu?“

Vítězoslavně jsem se podívala na hodiny. Devět minut a Patrik i Verča stáli oblečení a připravení na cestu.

„Jasně, že to babičce můžeš vzít.“

Oblékla jsem si bundu a odložila hrnek do plného dřezu.

„Hm, myslím, že se do toho budeš muset pustit hned jak přijedeme.“

Tomáš se jen zašklebil a mlčky šel otevřít auto. Děti popadly své batohy a vyběhly za ním tak rychle, že se málem zapomněly přezout.

„Děcka! Boty!“

„Jo, vlastně!“

Celou cestu jsem na půl ucha poslouchala nadšené štěbetání našich ratolestí a sama se toulala ve vzpomínkách na dětství.
Byly to nádherné roky. Zatímco kluci jásali nad každou novou hrou na PlayStation a holky pročítaly časopisy jako Bravo, TopDívky a podobné kraviny, já prolézala každičké křoví v okolí, stavěla tajné bunkry nebo se opalovala na vrcholu kopce. Všechno co jsem prožila, co mi rodiče ukázali a naučili mě, bylo mnohem vzácnější než všechny ty hlouposti, které zajímaly mé vrstevníky. Pravda, mělo to i své nevýhody. Obchod kilometry daleko a když jsem zaspala, musela jsem hodinu šlapat, abych se vůbec dostala do školy. Ještě teď si pamatuju, jak mě kolikrát bolely nohy!

Když tak nad tím přemýšlím, musím smeknout před mým mužem i tátou. Vůbec nechápu, jak se mnou mohl těch patnáct let vydržet a táta s mámou více než čtyřicet. On, chlap z města a já, holka z hor. Tohle by se možná dalo pochopit, ale to neznáte ani mě ani mé rodiče, hlavně mámu.

Táta je takový ten klidný, tichý chlap, kterého hned tak něco nerozhodí. Jenomže babička Celestýna to je něco! Drzá a paličatá až běda! Její svérázné hlášky znají široko daleko a když zařve, ví to celá vesnice. A já? Já jsem celá Celestýna. Kolikrát si říkám, že jsem i horší.

Příjezd byl jako vždy velmi, opravdu velmi hlasitý. Děti s křikem běžely do chalupy a babička je s křikem hnala ven, že si nezuly boty. Teprve pak nastalo všeobecné objímání a vítání, které bylo podpořeno milými připomínkami ze strany naší drahé babičky. Hlavně na Verunčin obrázek.

„Tedy krásné to určitě je, ale copak to má být, Verunko?“

„Ty to nevidíš babičko? Tady má křídla a tady nohy a tady hlavu. To je přece letící víla!“

„Aha. Po pravdě nevidím, ale docela mi to připomíná dobu, kdy se Janička ve škole učila kreslit postavy v pohybu. Taky jsem to nikdy nepoznala. No, ale nebuď smutná, Verunko, narozdíl od maminky, ty umíš kolečko. To ona neumí do dneška.“

To je od tebe tak milé mami. A bohužel i pravdivé. Tomáš vedle mě se dusil smíchem a táta to úplně podělal.

„No co se divíš, mámo?! Však je to moje holka! Má matematický mozek a nepotřebuje kreslit kolečka! Že jo Janičko?“

Nestihla jsem odpovědět, protože babička Celestýna se k dědovi otočila i s malou Verunkou.

„Ty pomlč, táto! Nebýt mě, tak seš už dávno pod drnem!“

To už Tomáš nevydržel a začal se smát na celé kolo. A můj milý a hodný syn, který se měl své mámy zastat, se samozřejmě přidal k tátovi. Tolik k rodinné soudržnosti.

„Babi, a proč by byl děda pod drnem?“

„Protože je to trouba!“

„Povíš mi co se stalo? Prosíím?“

Jen to ne! Jestli babička začne vyprávět o svém mládí, tak se půjdu někam schovat. Nechci slyšet komentáře mých drzých na dětí na její adresu.

Jenomže i na babičku platily Verunčiny psí oči a samozřejmě, že souhlasila.

Všechny nás usadila v obýváku, pohostila a pak se sama pohodlně uvelebila ve starém ušáku, který zažil snad i Hitlera.

„Protože jsi mi přivezla takový krásný nepoznatelný obrázek Verunko, tak vám povím něco o svém mládí.“

„Ale mamko - .“

„Sklapni a poslouchej taky!“

Ano, opravdu jsem dospělá, vdaná žena.

„Abyste věděli děti, bývalá jsem hodně bláznivá holka.“

„Víc než teď? To snad nejde ne?“

Plesk!

Na nic jsem nečekala a vlepila Tomášovi jeden výchovný. A to jsem čekala, že problém budou děti!

„Vždyť má táta pravdu!“

„Chceš taky jednu, aby ti nebylo líto?“

Jablko nepadá daleko od stromu nebo syn daleko od otce. Bože, za co mě vlastně trestáš?

„Když mi bylo osmnáct, rozhodla jsem se utéct z domu.“

„Mamko!“

„Dobře, dobře. Neutekla jsem tak úplně. Jen jsem doma oznámila, že jdu do světa. Ve městě se mi nelíbilo a vždycky jsem toužila žít někde na vesnici. Jenomže jsem byla mladá a blbá, takže jsem netušila, co všechno mě čeká. Rodiče mi po dlouhých hádkách vybrali spoření, které celý život střádali, aby mě zabezpečili. Nebylo toho málo, ale taky ne dost. Musela jsem pracovat. Ale k tomu bylo třeba i někde bydlet. Cestovala jsem z města do města, vždy chvíli někde pracovala a bydlela v pronájmu. Šetřila jsem každou korunu, ale na něco vlastního to pořád nestačilo.“

„Téda, to jsem nevěděl, že jsi tolik cestovala babi!“

„To víš chlapče, nevykládám to každému na počkání.“

„A nebylo ti smutno po mámě a tátovi, babičko?“

„Bylo Verunko. Hlavně, když se mi vůbec nedařilo, tak jsem si každý večer říkala, že jsem vůbec neměla odcházet.“

„A jak jsi se dostala sem?“

„Kdybyste mě třeba nepodrobovali křížovému výslechu, tak bych vám to třeba řekla.“

Obě děti umlkly a napjatě čekaly na pokračování. Co víc, můj muž hltal každé mámino slovo stejně jako oni.

„Když jsem si našla bydlení a práci v našem městě, byla jsem rozhodnutá vrátit se domů. Už mě nebavilo cestovat a šetřit. A hlavně jsem měla dojem, že se mi můj sen žít na vesnici nikdy nesplní. Jednou po práci jsem se o tom bavila se svojí vedoucí a ona mi řekla o téhle chaloupce. No tenkrát to byla rozpadající se barabizna, kterou zdědili mladí z města a nechtěli s ní mít nic společného. A tak jsem přišla k vlastnímu domečku. Oni byli rádi, že se ho zbavili a já měla svůj vlastní dům. Ale tím se mé starosti nekončily. Bylo zde třeba spousta oprav a ne na všechno jsem měla peníze, takže jsem toho musela hodně zvládnout sama. Po pěti letech jsem mohla říct, že vlastním chalupu a ne rozpadlinu. A tak jsem si zde v klidu žila a každý den chodila do města do práce. Nic mi tady nechybělo. A tady se dostáváme k dědovi.“

„Jupí!“

„No moc nejásej, děda se tenkrát předvedl jako typickej blbec z města.“

„No dovol!“

„Kušuj“

Jistě, dědovi táhne na sedmdesát a stejně když babička zavelí …

„To tenkrát padal sníh -.“

„Ne babi, to byl déšť!“

„Ne, Verunko, padal sníh.“

„Ale v té písničce je déšť, takže musel padat déšť.“

„I kdyby padaly trakaře, tak jsem tam byla já a ne Vondráčková, takže to musím vědět!“

Moje milé dítě se ještě nadechovalo, ale naštěstí včas zachytilo můj varovný pohled a zmlklo.

„Takže. Tenkrát padal sníh tak hustě, že nebylo na krok vidět a mrzlo jako když praští. Řeknu vám, ani psa by ven nevyhnal. Jenomže já ven musela. Bylo třeba něco nakoupit a už jsem věděla, že když takhle bude dál sněžit, tak se další den vůbec nikam nedostanu. Tak jsem si to šlapala dolů do města a koukám proti mě takový mladý ucho. Kšiltovka na hlavě, letní botasky, které už musely být dávno promočené, jakási nekvalitní péřovka a sluchátka na uších. Povím vám dečka, bylo mě zima za něho. Když si mě všimnul, tak se zastavil, sundal sluchátka a spustil. ,Sim vás paní, jak daleko odsud jsou Vávrovi?‘ Teda chlapa z města jsem poznala na sto honů a hlavou se prohnala akorát jediná myšlenka :,No potěš koště!‘. Odpověď jsem mu ale dala a on si hned zase nasadil sluchátka, takže už neslyšel zbytek věty. Oni se totiž Vávrovi odstěhovali a zrušili hospodu co měli jen kousek ode mě.“

„Ten chlap byl děda?“

„Jo, to byl. Když jsem se vracela domů, rozfoukal se silný vítr, který bodal do tváří. A protože jsem ženská zvědavá, nedalo mi to a jak jsem složila doma nákup, vydala jsem se podívat k Vavrům. Bylo to jen pár minut cesty a mě fakt zajímalo, co tam ten chlap chce. Světe div se, našla jsem ho tam sedět u dveří, promrzlého až na kost jak se zoufale snaží zahřát. No nejsem taková potvora, takže jsem ho vzala k sobě a konečně i zjistila, co tam dělal. Ten blbec si v nějakých novinách přečetl, že Vávrovi shání pomocníka na chalupu a chtěl se tam hlásit o místo. Jenomže ty noviny našel kdesi ve vlaku a nepodíval se na datum. Byl to totiž rok starý inzerát. A tak se stalo, že u mě už vlastně zůstal.“

„Teda dědo, ty seš ale trouba.“

Všichni jsme se na Verunku podívali a náraz se rozesmáli. Děda byl trouba, ale měli jsme ho rádi a vlastně kdyby nebyl, tak bychom tady dnes neseděli tak, jak sedíme.