Spusť nás do studny a styď se v ní,
uroň pro nás slzu poslední.
Chytej ty slzy do dlaní,
kvítku můj.

Sedni si do kouta a zafňukej,
tváře do dlaní ukrývej.
Skryj svůj žal divokej,
vstaň a stůj.

Koukni se nahoru, tam nebe
je krásnější, když mám tebe.
I když tělo mě raní a zebe,
teplo v hrudi mám.

Srdce nám tluče, běhá cvalem,
pro lásku stvořeným je svalem,
je darem, tím málem,
co mi stačí k tomu, aby chlad,
jenž nám tak rád dává znát,
že spolu nesmíme usínat a spát,
přesto procitám.

Spusť nás do studny a styď se v ní.
Usínej i v pravém poledni.
Ten úder srdce je možná poslední.
Je tvůj. Je můj. Je náš.
Tak ráda na to vzpomínáš.