Mám strach se bít,
ve dne v noci kráčet sám,
za každého spánku bdít,
jít děsu vstříc, kde uvadám.

Nesl jsem růži vonnou tam,
kde netáhl se stín.
Že nemám sílu, povídám,
jakmile tě zřím.

Bolí mě tělo, láme se duch,
kde nestačí zrak, klame mě sluch,
proč nese se dál, ten protivný zvuk,
co z hlavy nadělal mi kaši?

Nesnesu zář, nejsem anděl,
nemám už sílu, abych dál bděl,
tak proč, že jsem krásný, najednou děl,
když nemám svatozář, jak na anděla se sluší?

Nesnesu vinu, nemám už klid,
ten, co jsem dávno měl a nesmím mít,
možná jsem tam, kde nemůžu být,
ale živ i mrtev, nemocen i zdráv.

Smrt, co šla kolem, signál mi dala,
že prý, abych zemřel, velice si přála
jedna dáma a pán, chlapec a dívka malá,
která rodiče tahala za rukáv.