Ty jsi mé Slunce a já tvůj Měsíc,
vždyť co společně můžeme být víc
než ten, co radost a světlo dává,
a ta, jejímž úkolem je to odrážet?

Navenek jsme krásní, jsme z nebes,
přesto, když jsme sami, jsme jako bez
duše, bez krásy, zrozeni k zemření,
zhynutí a zkáze. Pro světlo, co není,
nemáme pochopení, však
i tebe jednou zakryje mrak,
bude se snažit, abys nedosáhl na Zem,
aby ses zastavil, zmizel, Slunce mé.
Ale neměj strach, společně budeme
bránit a rozdávat úsměvy,
trochu něhy,
kapku světla, abychom je vidět směli
a na sebe nezapomněli.

Jsi mé Slunce a já Měsíc tvůj,
tak to je a bude. Braň mě stůj co stůj
a nezanevři na Měsíc, hvězdo jasná,
díky níž se opět cítím krásná.