Ztracená hvězda, její jasný třpyt,
je krásný, jak jen zář může být.
Na oči kreslí, používá zlatou nit,
stříbrnou, když blíží se noc.

Nádherný svět, květinný list,
jejž smí jen čas bez studu sníst
a odnést do bezslunných míst,
na dno, kde světlo nemá moc.

Čas, ten je pán, krásu též má,
s hvězdou, světem, ona je nezměrná,
čísla, ta na ni nestačí, byť tma
snažila se ji sametem zakrýt.

To vše oči vidí, vystavují obdivu, leč
poslední století svět zažívá křeč
hvězdy nám mizí pod světelným smokem,
čas končí stoletým, tisíceletým skokem,
s nímž se vědci snaží přít.

Máme všechen čas věta, slova zní
ta nadějná, ze rtů splynutá jako poslední,
když spolu tu stojíme pod nespočtem hvězd,
pod lampou, na místě začátku cest,
kde naše paže, dlaně i zraky splývají
a počítáme roky, jež do konce zbývají.