Bolestí s agónií arachnofobik pěl,
kam že utekl pavouk, který spadl z nebe.
Ten zlomený hlas plný tónových paralel
zněl pavoučí krajinou jen pro tebe.

Kde usnuli ptáci a pavučiny harfy hrály,
kde nebylo ticha ani temnoty s tmou,
tam byl ráj pavouků, tam spolu jsme se smáli.
Tam mohla jsem být sama sebou. A s tebou.

Tak pavučinu vem a vytvoř z ní závoj,
řádně upleten z osmi nohou malého tvora.
Tak odhoď tu zbraň, její poslední náboj,
schovej hlavu s pavučinou do dvora.

Tam budu čekat u kamene, co nápis na sobě má.
Budu sedět v černém plášti.
To písmo, co pouze smrt znamená,
tvůj život povede cestou k zášti.

Nezmizel však čirý cit, co noci nám sladké dal.
Tam pavučina z krajiny pavouků byla jako povázka.
Tam ve tmě, kde těla splývala a mé rty sis přál,
tam vzplanula a zemřela má jediná láska.

Tak zemřel ten král, co na duši jizvy měl.
Koruna z pavučiny ve větru zběsile vlála.
Můj hlas jako umíráček prázdnou kajutou zněl...
Možná proto, že jsem tě opravdu milovala.