Duše z bavlny hebká jako hedvábí,
krásně se vyjímá v mých dlaních.
Nelži mi, že tě ta hebkost nevábí,
že nezáleží ti na mně i na ní.

Má duše z bavlny v sobě díry má,
snažila jsem se je zalátat. Marně,
ale stále mám naději, ta přetrvá,
když ke mně šeptáš slova věrně.

Vábí tě čistota, v níž je praná, že?
V bílém praní svítí jak sníh. Ale
říká se, že čí je černá, ten často lže
a pere ji v bílém, aby nadále
se špínou se nedružila. Však ty
snažíš se nedělat drahoty,
bavlnu pereš ve vodě tak dravě,
že nestíháš vnímat co je právě
důležité. Že to není ta čistota,
to prosté, ta nahota,
to bílo, ta jemnost, ta vůně lákavá,
není to to, co ti mysl předává.

Duše z bavlny hebká jako hedvábí,
krásně se vyjímá v dlaních tvých.
Je čistá, je jemná, ale vůní tě nevábí.
Její díry, láty, každá jizva
pro nit byly těžká výzva,
pro nás pouze dalším důkazem, že
naše hedvábí
navzájem se nevábí,
že naše duše láty nechtějí…
A přesto máme naději.