Tenhle týden jsem zhubla na padesát pět kilo. Ze všech stran jsem slyšela samou chválu. Dokonce i od kluků! Na dnešek jsem se obzvláště těšila. Jdu totiž za Jurou!

Nikča mi půjčila nějaký super trendy hadříky, protože mi skoro všechno moje oblečení bylo velké. Namalovala jsem se, vzala jsem si kabelku, zabouchla dveře, zavolala si taxi a vykoktala ze sebe adresu.

Už jsem tu opět stála, jako před dvěma týdny. Snad si ze dneška budu pamatovat více, než z předchozí návštěvy. Zazvonila jsem. Přišla mi otevřít nějaká dívka, asi Jurova sestra.

„Co chceš?" zeptala se.

„Já jdu za Jurou," řekla jsem.

„Jdeš mu dát úkoly?" pochopila.

V tom jsem si uvědomila, že přes všechen ten stres a potřebu vypadat co nejlépe jsem si zapomněla doma sešity a seznam úkolů. Hlavně že jsem si dělala make-up půl hodiny, ale úkoly jsem si nevzala... No jo, to jsem celá já!

„Jo," kývla jsem hlavou.

Jurova sestra mi ukázala rukou, jakože můžu dovnitř a dovedla mě za Jurou do pokoje. Seděl u počítače. Sedla jsem si na pohovku a mlčela. Dívka nás nechala o samotě.

„Nevěděla jsem, že máš ségru," řekla jsem.

„Není to ségra," podíval se na mě mrzutě. „To je moje máti."

„Docela mladá," podivila jsem se, až pak jsem si uvědomila, že to byla poznámka celkem nemístná.

„S tolika plastikama na tom není nic divnýho," zavrčel „Co tady vlastně chceš?"

Docela mě ta otázka zaskočila. Přece mi sám říkal, že mám přijít. Připomněla jsem mu to.

„Aha, no," zašklebil se. „Tak mi dej sešity, ne?"

„No..." pískla jsem. „Já si je zapomněla."

Jura zatleskal a zachechtal se. „No ty vole! Tak to seš tady docela zbytečně, ne?"

Zrudla jsem. V duchu jsem si představovala, že se tomu jen tak zasměje a nebude to řešit, že si pokecáme a tak. Jasně, znělo to hloupě, ale doufala jsem, že to pochopí...

„No, a taky jsem tě přišla pozvat na můj večírek. Za měsíc mi bude šestnáct," vymyslela jsem si. Je sice pravda, že mi bude šestnáct, ale ten večírek byl čistá improvizace.

„Okej," on na to. „To už seš velká holka."

„A tobě snad není šestnáct?"

„Ne," zasmál se. „Už mi je sedmnáct."

„V prváku?"

„Nech si to."

Usmála jsem se, dala jsem mu adresu a rozloučila se. Když jsem odcházela, byla jsem celá rudá. No nic, budu muset na Facebook holkám taky napsat, aby přišly! Nemůžu si přece pozvat jen jednoho hosta!