Poslední dny mi nebylo dobře. Ať jsem dělal cokoliv, moje mysl driftovala k tomu ránu. Asi se nebylo čemu divit, kór když mi to šuškání ve městě připomínalo. Jednoho takového obzvláště trudnomyslného večera jsem toho měl dost. Zaklapl jsem notebook s rozpracovaným jídelníčkem, hodil na sebe lepší košili a už jsem byl ven ze dveří.

Bar byl sice vcelku malý, ale tuhle noc dost plný. Hudba a náhodné útržky rozhovorů úspěšně zahlušilo myšlenky. Ušklíbl jsem se nad tím. Možná nakonec ani nebudu moc pít.

Sedl jsem si k baru a čekal, až mě bude moc barmanka obsloužit. Zrovna něco míchala muži po mé levici.
,,-ale opravdu, někdy bychom si mohli někam zajít, Amando. Brala bys mou nabídku?" vlastnil vcelu hluboký, medový hlas. Poočku jsem se podíval na Amandu, která se usmívala a jemně ho odbila. Přesunula svoji pozornost ke mně a za chvilku už jsem měl před sebou sklenku.

Už jsem ji zvedal ke rtům, když mě vyrušil tentýž hlas.
,,Teda, vás jsem tu snad ještě neviděl."

Otočil jsem se po něm. Byl to nadmíru obézní zrzek s vodopádem kudrn. Opíral se jednou masitou paží o pult a zubil se. Kousavý úsměv narušovala mezírka v předních zubech, která mu s kombinací s pihovatými tvářemi a kulatým obličejem nějak dodávala určité sympatické kvality.

Nemohl jsem mu úsměv neoplatit.
,,Ano, moc často nepiju," přitakal jsem a upil. Dál mě sledoval, začal si hrát s pramenem vlasů, co se mu kroutil u ucha.
,,Že vy tu na někoho čekáte, hmm?" Popíchl mě a uchechl se tiše. Asi už něco málo vypil. Zavrtěl jsem ihned hlavou na odpor.
,,Nerandím. Né teď."
,,To já randím pořád," uchechl se zas, ,,holt jsem sociální motýl!" To jsem už viděl.

Asi mou vnitřní poznámku vyčetl z mého výrazu, ušklíbl se krátce. Než jsem se nadál, natáhl ke mně ruku.
,,Gustav, těší mě!" Stiskl jsem ji a a taky se představil.
,,Takže nerandíš. Co teda v tom času navíc děláš?" nadzvedl huňaté obočí. Uchechl jsem se.
,,No, třeba pracuji? A chodívám běhat." odpověděl jsem, nechtěl jsem to moc rozvádět, pohledem jsem mu pokynul, ať teď mluví zas on. Kdybych tak tehdy věděl, jaká to byla chyba.

,,No, já samozřejmě taky pracuju. Jsem taxikář, jistě se někdy zas potkáme," zazubil se zas, vybíral si, s čím začít.
,,Absolutně zbožňuju horory a thrillery! Teď zrovna zas probírám mýtus Cthulhu. To jistě znáš..." Než jsem se nadál, rozkecal se o něčem, o čem jsem neměl páru. Neměl jsem to srdce ho přerušit, viditelně se tím bavil. Radši jsem pomalu upíjel své pití.

,,-a Snové putování k neznámému Kadathu je teprve majstrštyk," asi mu rychle došlo, že zrovna neoplývám zájmem o něj, tak se chtěl aspoň vykecat. Nebo je takhle, nedej nebe, upovídaný i obvykle.

Pohledem jsem šmátral okolo, doufaje, že najdu podnět, kterým ze situace vybruslím. V rohu místnosti jsem zpozoroval známou postavu. Rozzářil jsem se.
,,Hezky se posloucháš Gusto, ale zahlédl jsem svého známého, musím ho pozdravit," přerušil jsem ho jemně a zvedl se od baru.
,,Tak ahoj!"

Musel si mě všimnout, protože ke mně zvedl pohled, jinak úporně sledující sklenici v rukou. Daroval jsem mu jemný úsměv.
,,Ahoj Willieme," vydechl Oswald a upravil si límec košile, co mu byla viditělně minimálně o číslo větší. Taky jsem ho pozdravil a opřel se vedle něj.
,,Slyšel jsem, co se nedávno stalo. Mrzí mě to," zamumlal tiše, ale ty slova mě ťala do živého. Opravdu jsi mi to musel připomínat? Teď?!
Nedočkaje se ode mě žádného podnětu, pokračoval: ,,J-jinaj, ten rolák ti sekne. Pořád atlet, co?" Zachytil jsem jeho úsměv. Hned zmizel a zas sklopil hlavu.
,,Heh, díky," pousmál jsem se. Lichotky má snad každý rád, i když od něj jsem to vnímal jaksi jinak.
,,Vždy jsi byl hezoun," dodal. Párkrát jsem zamrkal očima. Cože?
,,Aspoň oproti mně," uchechl se chabě a mikl rameny. Přátelsky jsem ho vzal za rameno. Hned sebou trhl.
,,Ale, taky jsi vcelku...hezký," sakra, jak já neumím lhát.
Na tváři se mu značil nervní úsměv, upravil si brýle.
,,Snad aspoň pro někoho," povzdechl si skoro neslyšně. Zamrazilo mě z toho, nevím proč.
,,Pro nějakou milou slečnu jistě," chtěl jsem ho jen podpořit. Jak mi ty slova vyšla z úst, hned jsem toho ale litoval.

Klesly mu koutky. Cítil jsem, jak mě praží pichlavým pohledem.
,,Omluv mě. Musím si zapálit," pronesl chladně, až mechanicky, odtáhl se ode mě a kamsi zmizel. Přepolkl jsem.

Za chvilku jsem byl zas u baru a sledoval dno skleničky. V hrázi hluku, zabraňující nepříjemným myšlenkám, se začaly tvořit pukliny. Co když se to bude opakovat? A jak se mám cítit, když je adi v okolí vrah?

Zavřely se mi oči, promnul jsem si jemně spánky. Nebudu to přece zapíjet, jen to ne. Nesmím se nechat tak rozhodit.

Kdosi do mě omylem strčil. Zvedl jsem pohled k přisedícímu.
,,Oh, pardon," pousmál se mile sinavý muž v oranžové košili.
,, V pořádku," rozhodl jsem se zaujmout stejnou strategii jako Gustav předtím, ,,vás jsem tu ještě neviděl, jste tu nový?" Uchechl se nad tím.
,,Ano. A jsem Valentýn." To jméno v mně automaticky vzbudilo zájem.
,,Williem. Zajímavé jméno, preferuješ nějaké přezdívky?"
,,Oh, Vall...a co ty? Nebude ti vadit Will?" opřel si bradu do dlaní a uculil se.
,,Will a Vall...skvělé, proč ne?" musel jsem se nad tím zasmát. Ano, hned jsem k němu cítil jisté sympatie. Holt někdy si člověk nepomůže, vše za něj vyřeší hormony nebo jakýsi starodávný instinkt. Rychle jsme se dali do řeči, po dlouhé jsem se cítil...no normálně.

Vall se nedávno přistěhoval, pracuje z domu na tvorbě internetových stránek. Prý ho přitáhla do této krajiny zdejší příroda a klid. Heh, to poslední už asi nebude tolik platit. Náš čas rychle vypršel, nečekali jsme na konec programu a čísla si vyměnili hned.

Domů jsem odcházel utahaný, ale spokojený. Kdybych jen tak tušil, že jde jen o klid před bouří...