V hlavě mi tepalo, měl jsem pocit, že vyplyvnu plíce. Ještě kousek. Musím uběhnout ještě kousek. Snažil jsem se soustředit na splašený dech, ukočírovat ho, ale mé snahy byly marné. Nakonec jsem to vzdal a skoro se zhroutil u pouliční lampy.

Do háje, opravdu jsem vyšel ze cviku. Zvedl jsem pohled na vybledlé nebe, z kterého na mě skrz mraky posměšně mrkalo ospalé slunce. Svůj ranní běh jsem směřoval ven z města, k polím, tak jak velela má obvyklá rutina, no skončil jsem v jedné z mnoha omšelých uliček, co se krčily na úpatí kopce. Nedá se nic dělat.

Ohlédl jsem se kolem sebe. Na konci ulice jsem zaznamenal povědomé auto. No jasně, zas tu je. Bylo to výrazně neobydlené místo města, až bych ho přirovnal k slumu. Pochybuju, že tu vůbec ještě někdo žil. Většina světel byla poškozená, ploty zarostlých zahrad hnily, do domů foukalo přes rozbitá okna. Přede mnou stála další barabizna, kam by nikdo normální neměl strkat nos. Na pozemku u ní se krčily zakrslé tisy, choulící se k severní zdi domu, po které se plazil břečťan, rozrušujíc už tak časem nahlodané zdivo. Šel bych dál, nebýt cinkavého zvuku, co se ozval při poryvu větru. Zvedl jsem oči k spleteným korunám stromů, odkud ten lomoz šel. Stačila mi chvilka zaostření, a už jsem rozeznal několik předmětů pověšených mezi větvemi. Proč sakra...?

Bezmyšlenkovitě jsem šel dál po šlahouny zarostlém trávníku, co se už stihl probudit ze zimního spánku, maje hlavu stále vykloněnou k nyní již jasnějšímu pohledu na zavěšené relikvie. Někdo snad přestěhoval do větvoví celý příborník! Rozeznal jsem pánvičku, sadu nožů, příbory a dokonce i hrnec. Absolutně jsem to nechápal, i kdyby si někdo chtěl z kohosi vystřelit, proč tak bizardním, jistě pracným způsobem? Kmeny nepůsobily moc šplhatelně, a jak jsem tak šel dál, v dvorku za domem se objevilo ještě více zdivočelých stromů. Stejně, jako jejich bratranci ve předu, byly ozdobeny vším možným. Musí tu být někde žebřík. Někdo se vkradl do ruiny, aby stropil tenhle zbytečný čin. Někdo-

Nohou jsem zavadil o cosi měkkého. V okamžiku, co jsem obrátil pohled k zemi, se mi zastavilo srdce.

,,Takže jste ho neznal?" Jen jsem přikývl zas na souhlas. Třesoucí se ruce jsem držel složené v klíně.
,,J-jen jsem se šel projít, nic víc," pípl jsem.
,,Na cizí pozemek," dodala policistka. Vydral se mi z úst tichý povzdech, nechal jsem na chvíli odpočinout unavené oči. Šla na mě migréna.
,,Už roky tam nikdo ani nebydlí...nechtěl jsem nic zlého provést. Šel jsem se jen podívat dál, kvůli tomu harampádí na větvích." Tikání nástěnných hodin mi až bolestivě připomnělo to cinkání.
,,To bylo opravdu zvláštní, chápu," zaslechl jsem suštění papíru, něco si jistě zapsala.
,,Nezaznamenal jste kolem něco, někoho jiného zvláštního?" Zavrtěl jsem hlavou na nesouhlas.
,,Ne, minimálně si nic teď neuvědomuju." Každá sekunda se mi zarývala do lebky. Cinkání. Mrtvola u mých nohou. Křik. Můj křik.
,,Případně se ještě ozvěte. Nebo si vás zase pozveme na výslech," přikývl jsem, že chápu.

Ani nevím, jak jsem se ocitl doma. Seděl jsem u stolu a bezmyšlenkovitě civěl z okna na zahradu. Polil mě pocit úzkosti, kdykoliv jsem zahlédl poryv větru hýbat větvemi blízkého lesa. Migréna možná odcházela, ale hučelo mi v uších. Až jsem čekal příchod tinitu, který by mi připravil obdobnou zvonkohru, jako tu ráno. Nakonec jsem to vzdal, opustil neutěšenou vyhlídku a trudné myšlenky u okna, popadl čekající notebook a přesunul se do obyváku. Únava na mě dopadala každým krokem po parketách. Měl jsem v plánu ponořit se do práce, stejně jsem ji musel dnes dodělat.