Zdálo se mi o dvou cestách,
když den se měnil v noc,
o nadějí jasných hvězdách,
když odbíjela nám půlnoc.

Zdálo se mi o dvou chodbách,
když přicházelo nové jitro,
o dvou rizikových volbách,
když strach svíral moje nitro.

Zdálo se mi o dvou šancích,
když zmítala mnou bouře,
o dvou bolestivých koncích,
když ze slz se stalo moře.

Zdálo se mi o dvou světech,
když mihla se jiskra světla,
o dvou nevadnoucích květech,
když naděje vzhůru vzlétla.

Zdálo se mi o dvou stranách,
když jsem stála na rozcestí,
o dvou tolik ostrých hranách,
když jsem plakala bolestí.

První cesta, šance, chodba
měla navždy skončit tmou,
druhá cesta, svět a strana
mohla též být bolestnou.

A pak jsem se náhle probudila,
kolem mě byl skoro nový den,
kéž by tak minulost se smyla,
kéž by ta bolest byla jen sen.

Rozcestí mi však nezmizelo,
zůstalo přede mnou v tom dni,
jenom riziko bolesti nabízelo,
šeptajíc – Tak se rozhodni.

A tak uprostřed mého rána,
já ukončila jsem jeden žal,
otevřela se druhá brána,
a další marný boj započal.