Když už začínám si myslet,
že stojím pevně na zemi,
že štěstí vrací se možná zpět,
něco tu pravdu řekne mi.

Tu pravdu nezvratnou,
kterou jsem přehlédla,
tu pravdu tak bolestnou,
již snést jsem nezvládla.

Jak moc slepá byla jsem,
když jsem si naivně myslela,
že konečně radost přišla sem,
že bolest nadobro zmizela.

Byla tu vždy a vždy i bude,
tam někde pod povrchem,
nikdy víc už žalu neubude,
říká pravda s posměchem.

Copak tys nikdy neviděl to,
nevidíš ani v tuhle chvíli,
že každý den slz mých sto
bere si z mého srdce síly?

Snad to tvůj úmysl ani není,
jenomže bolí mě to  stejně,
na tom tohle nic nezmění,
že ničíš mě dnes a denně.

Dáváš mi naději zoufalou,
naději na štěstí nabízíš mi,
jen abys mě silou troufalou
dokázal potom srazit k zemi.

Ty to vážně nevnímáš?
To nenapadlo tě nikdy,
že sic to vědomě neděláš,
ale tímhle ubližuješ mi?

Proč to děláš, vysvětli,
proč mě takhle trápíš?
Prosím tě, přestaň s tím,
než mě už navždy zničíš.

Prosím, má zářivá hvězdo,
jež jsi mě náhle oslepila,
netrap mě už, nedělej to,
dokud je ve mně ještě síla.