Pamatuješ, jak jsem řekla,
že vidím pod masku tvou?
A jak jsem sobě slíbila,
že city k tobě nezhasnou,
byť by mě láska zničila,
až mé naděje pohasnou?

Stále pod tu masku vidím,
vím, žes mi ublížit nechtěl,
však ublížil jsi a jizvy
navždy budou tvořit předěl,
toho, cos ve mně zničil ty,
ač ses o tom nedozvěděl.

Nezapomenu na tebe
a tím si můžeš jistý být,
když se však dívám do sebe,
vím, co mě to přimělo říct,
vykřičet vzhůru do nebe,
že krom tebe nechci nic.

Vážně jsem tě milovala,
ale při tom tak trpěla,
bolestí jsem umírala
a duše moje zaúpěla,
neboť tě nezajímala,
můj chlapče s tváří anděla.

Smířila já jsem se pak s tím,
že to už ve mně zůstane,
že se té lásky nezbavím,
že je pryč všechna naděje
a na mém srdci věčný stín,
že zkrátka můj žal věčný je.

Zle zamilovaná navždy,
nešťastná raději sama
než s někým jiným, to tehdy
jsem si v bolesti své řekla,
byl to kruh tak bezvýchodný,
v změnu jsem ni nedoufala.

Ale teď je všechno jinak,
moje city, já samotná,
jak by mi spadlo do klína
štěstí, pryč je ta temnota,
ani tvá, ani má vina,
že z těch slov neplatí věta.

Řekla jsem je zcela na dně,
když jsi mi ukradl světlo
zamilovaná nešťastně,
tehdy nic než žal nezbylo,
a myslela jsem si vážně,
že mně víc dáno nebylo.

Omámil jsi mě, to ale
už je pryč, to pominulo,
odešlo tak nenadále
světlo, co mě oslepilo,
teď už zmizelo do dále,
není nic, jako dřív bylo.

Tak prosím, zapomeň na ně,
byla řečena v bolesti,
prosím, zapomeň i na mě,
když už chápeš okolnosti.
Já přišla dnes říci tobě
– sbohem, moje minulosti.