Zaklepala na dveře profesorčina kabinetu a naposledy se rozhlédla po šeré chodbě. Byla tu na minutu přesně a jenom doufala že jí profesorka pustí včas a ona nedorazí do společenské místnosti po večerce. Po vyzvání váhavě vstoupila a překvapeně zůstala stát na prahu. To co viděla jí nehezky překvapilo. Kabinet ve kterém se teď nacházela se ani z poloviny nepodobal těm předchozím. Byl celý v růžovém, stěží tam našla místo kde růžová nebyla a na stěnách kolem ní byli porcelánové talířky s pohyblivými obrázky koček. Navíc to tu vše bylo až příliš převoněné nějakým levným parfémem. Kdyby mohla, otočila by se na patě a vzala by nohy na ramena. Jenže to nemohla.

,,Pojď dál drahoušku." usmála se na ní sladce profesorka a Victorie zahnala chuť po tom, aby se na ní zašklebila a drze jí odsekla. Beze slova za sebou zavřela dveře a na pokyn profesorky se posadila za druhý stůl vedle toho jejího. Profesorka před ní položila pergamen a brk. Bohužel bez ingoustu.

,,Nedala jsme mi ingoust." ošila se. ,,Nepotřebujete ingoust. Ten brk je speciálně upravený." řekla a když se na ní brunetka pochybovačně podívala, jenom se na ní usmála a došla k ní. ,,A teď budete psát větu ,Nebudu urážet Ministerstvo kouzel.', ano?" nepřestávala se usmívat a Victorie jenom překvapeně zvedla brk. Čekala cokoli, ale ne že bude psát věty jako v mudlovských školách. ,,A kolikrát to mám napsat?" zeptala se přes rameno jelikož její profesorka právě došla za ní. ,,Řekněme tolikrát, dokud se to dostatečně nevpije." řekla s úsměvem a Victorie nad tím jenom zakroutila hlavou. I přes to ale začala psát svým krasopisem větu. Co věta, to nový řádek. Byla zhruba u třetí věty když jí začalo něco nepříjemně pálit a škrábat na levém hřbetu ruky. Když větu dopsala, podívala se tam a zajíkla se. Na bledém hřbetě byla krví podlitá slova. ,,Nebudu urážet Ministerstvo kouzel." zašeptala a podívala se na profesorku která si stoupla se starostlivým pohledem před ní.

,,Stalo se něco?" zeptala se a Victorie si jí kamenným výrazem prohlédla. ,,Nic." zalhala profesorce do očí a ta se jenom usmála. ,,Ano, přesně tak. Jelikož vy víte, že si zasloužíte trest." zašeptala. ,,Pište." pobídla ji a Victorie se zamračila. Už předem věděla že ji to bude bolet, ale to ji nebránilo v tom psát dál. Nechtěla té čarodějnici ukázat svou slabost a ač jí hřbet ruky bolel, pálil, svěděl a něco jí na něm nepříjemně škrábalo, hrdě psala dál aniž by rukou jenom cuknula.

Jak minuty utíkali, Victorie si začala pomalu a jistě uvědomovat že ji profesorka nejen upřeně sleduje, ale že se také stmívá. Hřbet ruky jí bolel tak moc, že by nejraději brečela, křičela a kopala kolem sebe, ale nemohla to udělat. Na to byla až příliš hrdá a tvrdohlavá. Jak nad tím teď přemýšlela, začínala se zajímat o to kdo je její otec a matka. Zda žijí, kde žijí, vzpomínají na ni, myslí na ni nebo proč ji vůbec opustili.

,,Děje se něco?" zeptala se jí profesorka od jejího stolu. ,,Ne." odpověděla a po dlouhé době se podívala na svou ruku. Ten pohled ji zabolel a překvapil zároveň. Věta byla podlitá krví tak jako kdyby jste dali černou na bílí podklad a od toho vedly drobné čárky krve. Podívala se na profesorku která ji se zájmem pozorovala. Nejradši by po ní ten brk hodila a donutila ji psát, ať ví jaké to je. ,,Paní profesorko, mohla bych už jít, nechci přijít pozdě." snažila se to říct klidným hlasem, ale i přesto tam byla slyšet bolest. ,,Ale jistě. Za pět minut vám bude končit večerka." usmála se na ní profesorka a ona zatnula zuby aby se udržela. ,,Jistě. Tady to máte a zatím nashle, paní profesorko." usmála se na ní sladce a zabouchla za sebou rychle dveře.

Rozeběhla se chodbou k prvnímu oknu které spatřila a pohlédla na svou ruku. Ve svitu měsíce to bylo ještě výraznější. Aniž by si to uvědomila stekla jí slza po tváři. Když po tom lehce přejela prstem, zasyčela bolestí a ohlédla se. Teď už nemělo smysl aby pospíchala do společenské místnosti. Bylo na to příliš pozdě. S utřením slzy se hluboce nadechla a vydala se k portrétu Buclaté dámy. Jenže sotva co zatočila za roh do někoho silně vrazila. Nápor neustála a zřítila se na zem. Dotyčný však nápor ustál a k jejímu překvapení jí profesor v černém hábitu pomohl na nohy.

,,Děkuji." dostala ze sebe nakonec. ,,Myslím, že nemá smysl se vás ptát co tady děláte." podíval se na tašku s učením a bohužel pro ni i směrem její levé ruky kterou schovala do kapsy. I ona přehlédla to že profesor Lektvarů ignoroval její poděkování. ,,Jdu z trestu od paní profesorky Umbridgeové. Potvrdila by vám to." řekla a přehodila si tašku do zdravé ruky. ,,To nebude nutné, vyprávěla mi to." ušklíbl se a pohledem hypnotizoval ruku jenž měla schovanou v kapse.

 ,,Co to máte s rukou?" zajímal se nečekaně. ,,Nic." zalhala rychle a poté se zamračila. Tohle rozhodně neznělo nějak věrohodně. ,,Pak vám nebude vadit když mi jí ukážete." řekl a natáhl k ní ruku. ,,Ne, to je dobré, je to jenom škrábnutí." odporovala a o krok ustoupila. ,,Pokud tím škrábnutím nemyslíte Znamení zla, dát mi ji můžete." řekl ledovým hlasem a nezapomenul protočit oči. Nadzvednutím obočí ji pobídl a ona s frustrovaným výdechem ruku z kapsy vyndala a podala mu ji. Čekala, že bude ledová, ale naopak byla příjemně teplá. Hlavně oproti té její která byla jako vždy ledová jako kus ledu. S tichým pronesením kouzla se konec jeho hůlky rozsvítil a on měl proto ještě lepší výhled na krví psané písmo.

,,Nebudu urážet Ministerstvo kouzel?" řekl s mírným otazníkem na konci a ona svou ruku opatrně vytrhla z jeho sevření. ,,Nedorozumění v hodině. Pokud dovolíte, půjdu do společenské místnosti." řekla klidným a vyrovnaným hlasem a chystala se profesora obejít, když ji jeho ruka zastavila. ,,Pokud se to bude opakovat a já to zjistím, půjdeme za panem ředitelem. Tohle by si nikdo neměl dovolit ke svým studentům." řekl a ona překvapeně přikývla. Když ji pustil, znovu se vydala chodbou pryč. ,,Slečno!" zavolal za ní a ona se otočila. ,,Za potulování po chodbách ve večerních hodinách odebírám Nebelvíru pět bodů." upozornil jí než světlo zhasl a odešel. Protočila nad tím oči. Typické chování profesora Lektvarů. Byla ale ráda že jí nesrazil více bodů. Opravdu se choval divně...