,,Víte všichni kde budete zdobit spolu s dalšími profesory nebo vám to nestačilo?" ptal se jich ledově její otec a oni přikývli na to, že tomu rozuměli. Ráno byli vzbuzeni ještě prefekti kteří měli pomáhat primusům. Draco s Victorií měli vypomáhat jako jediní ve Velké síni, jelikož neměli dva prefekty ale tři. Nebyli proti, naopak byli oba dva rádi že nebudou v blízkosti Nebelvírských. Bylo to tak zvláštní, uvažovat takto.

,,Takže mě poslouchejte. Vy se mnou slečno ozdobíte stromek. Vy pane Malfoy s paní profesorkou Mcgonagallovou stěny a stoly. Možná nám pomůžete i s nějakým stolem a všichni poté začarují strop, ano?" zeptal se jich maličký profesor Kratiknot a oni přikývli. Uprostřed síně byl jako každý rok obrovský strom který sem dotáhl Hagrid. Profesor kratiknot zdobil stromek dole a ona naopak nahoře. Byla připoutaná na popruzích které byli zavěšené někdy na stropě, kterého skoro nebylo vidět jak byl vysoký, a ovládala je pomocí své vůle. Maličký profesor jí ukázal já má stromek zdobit a ona nahoře pokračovala. První byla obrovská hvězda a nakonec začala zdobit.

Šlo jim to velmi rychle, od ruky a pro všechny to bylo velmi jednoduché. Nikdo si na nic nestěžoval, ani Victorie, která byla stále v obrovské výšce. Jí výšky nevadili, jak by jinak mohla hrát Famfrpál? Výšky byli něco, co jí přinášelo pocit bezpečí. Ač to některým mohlo přijít divně, ona si připadala svobodná a neohrožená. Proto ten pocit bezpečí.

,,Slečno Snapeová, žádné potíže?" ptal se jí ze zdola profesor Kratiknot, který již výš nedosáhl a Victorie se nabídla že to ozdobí za něj. ,,Jistě pane, žádné problémy." usmála se mile. Ač se Victorie stala Smrtijedkou a studentkou Zmijozelu, stále jí všichni měli rádi.

Chtěla se dostat na zem, ale něco bylo špatně. ,,Tohle se stane jenom mě! Vždycky!" rozčilovala se tiše. ,,Tak dělej." zasyčela na postroj který jí odmítal poslouchat. Nebyla vysoko nad zemí, sotva metr a půl, ale nebylo to nic o čem by s jistotou věděla že se jí při seskoku nic nestane. A to hlavně po těch zraněních z Famfrpálu. Jejího rozčilení si okamžitě všiml Draco, ve chvíli kdy s sebou začala Victorie házet.

,,Zlato, děje se něco?" zavolal na ní. ,,Ne vůbec nic, jenom se ten postroj odmítá hnout!" rozčilovala se a Draco se pousmál nad její netrpělivostí spojenou s nervozitou. Byla to jedna z vlastní které jemu samotnému nevadili, ale Victorie se za ně proklínala. Teď jí to ale bylo jedno, znovu ztratila s něčím trpělivost a vytočilo jí to. Teď si studentky všimli i dva profesoři, ale v jednání je předběhl Draco.

,,Vicky uklidni se prosím. Poslouchej mě: Skoč a já tě chytím." řekl a ona se na něj nedůvěřivě podívala. ,,Věříš mi?" zeptal se a ona přikývla. ,,Tak skoč." pobídl jí a připravil se chytit jí. Victorie si povzdechla, ale odevzdaně se odpoutala a skočila dolů. Zavřela oči, ale pád byl krátký a žádné bolesti se nedočkala. Otevřela oči a hleděla Dracovi do tváře. Držel jí v náruči a ona se usmála.

,,Nikdy bych ti nedovolil aby sis ublížila, nebo aby ti někdo ublížil." zašeptal před tím, než jí pustil a dal jí neposlušné prameny za ucho. Usmála se na něj a přikývla. Podívali se na dva profesory, kteří stály nedaleko nich a pozorovali je s drobnými úsměvy na tvářích. Victorie jim úsměv oplatila, ale Draco se znovu proměnil na toho ledového prince.

,,Víte oba dva, jak zní kouzelná formule?" ptala se jich znovu přísná profesorka a oni přikývli. ,,Výborně, až napočítám do tří, pozvednete hůlky a při použití kouzla budete myslet na sníh, to stačí." řekl a oni pozvedli hůlky. ,,Dobře tedy: Raz, dva tři." řekl a oni provedli neverbální kouzlo. Kouzlo jako takové bylo těžké a v provedení neverbální formou bylo opravdu velmi složité. Plně se proto soustředila na sníh a sledovala jak z konce její hůlku šlehali blesky. Měli oranžovou barvu, Dracovo žlutou, a obou profesorů modrou. Někteří tvrdili, že je to díky jejich auře, který má mít každý člověk. Dle profesorky na jasnovidectví se jí člověk může naučit vnímat, ona ovšem tvrdila že ač to může být pravda, je to akorát tak ztráta času.

Obloha nakonec vypadala opravdu krásně. Z černého nebe padali sněhově bílé vločky které se při dopadu třeba jenom trochy světla modře zaleskla. Byla to tedy směsice bílé a všech odstínů modré. Byla to krása sama. Vyzdobená síň a vločky které nikdy nedopadli ani třeba na hvězdu. Byla to skvost pro oči a ona byla hrdá a to, že může být čarodějkou.