Když změnila jsem se ve vzduch a moje slova vyprchala ,jako výkřik do temnot.
Myslela jsem, že náš vztah najdu na posledním řádku not.
A že takty obhájí tu noc kdy hřích převzal nad námi moc.
A slova jemná jako hedvábí ovinula naše těla více
než může básník říci.
Křičím, volám tvoje jméno. Ale jako by jsi zapomněla, potlačila,zahodila nás dvě do nejhlubšího šera.
Kde temnota nás zatratila.
Zmizela jsi. Zapomněla.
Na naše dvě hříšná těla. Na slova šeptaná, křehká jak motýlí křídla. Křehká, jako ty, v mém náručí. Už neslýchám tvůj hlas jak říká mi slova jenž jiní neslyší. Už neslýchám ten sladěný tlukot, hudbu v našich srdcích. Utekla jsi, zmizela. A já sama svíjím se v bolestech ticha a zoufalství.
Čekám kdy uslyším tvůj hlas.
Kdy tvé ruce znovu ovinou můj pas.
Kdy tvé rty zas vdechnou život do těch mých.
Ale ty necítíš a já cítím až příliš.
Nu což! Možná dnes možná zítra.
Jednou se snad vrátíš.
Snad? Ne. Ty musíš.
Jinak se z mých rtů vytratí krev a mé plíce ztratí i poslední dech.
Chci vidět odstín nachu na tvých tvářích .
Ne jen sešlou šedou barvu na sousedních zdech.