Londýn byl toho rána sychravý.

Renisenb se ve své halence a lehkém kabátu třásla jako ratlík a snažila se vyhýbat loužím, které večerní déšť na chodníku zanechal. Byla to právě ona, kdo jejich tříčlennou skupinku uzavíral; Nicolas šel před ní s rukama v kapsách zabořenýma až ke kolenům a hlavou sklopenou, aby uchránil své brýle před nepřízní počasí, kdežto Raon byl jako vždy prvním průzkumníkem a vykračoval si to odhodlaně vpřed.

Déšť, dalo-li se to jemné mrholení, jež se snášelo k zemi s překvapivou vervou, nazvat deštěm, studil Renisenb na odhalených předloktích. Pocit chladu ještě umocnil studený vítr, který profoukl spoře oděnou dívku až na kost. Zbytky ranní mlhy, které se jí otíraly o nohy, připomínaly zatoulané stádo oveček, jež vítr pomalu zaháněl zpátky do ohrádky.

Jenže jako každé stádo mělo i toto svého lovce.

Renisenb si uvědomila, že je něco v nepořádku ve chvíli, kdy zahnuli na Wilsonovu třídu. Nebyla si jistá, co její neblahou předtuchu způsobilo, ale najednou se přistihla, že se krčí a oči jí těkají z místa na místo. Chloupky na krku se jí naježily - a pak ho uviděla.

Stál na střeše jednoho z vícepodlažních domů tvořících protější stranu ulice a shlížel na ně s nečitelným výrazem. Dlouhé vlasy a havajská košile se mu ve větru třepotaly podobně jako vlajky lodí na širém moři, a přesto se mu podařilo zůstat stát zcela nehybně.

Renisenb si přitiskla ruku k ústům, aby ztlumila výkřik, který se jí bezděčně vydral z hrdla. Bylo ale příliš pozdě.

Muž zkřivil tvář to děsivého úšklebku a skočil.

Namísto toho, aby se však rozplácl o nejbližší zaparkovaný taxík, chopil se ho roj sarančat, který vylétl z jednoho z oken, a přibrzdil tak jeho pád. Pak to v roji hluboce zahučelo a tisíce hmyzáků si to zamířily přímo na ně.

Renisenb se podařilo skočit za nejbližší auto a vyhnout se tak nejhoršímu, ale ostatní už takové štěstí neměli. Mohla jen bezmocně sledovat, jak dravý hmyz drásá Raonovo oblečení na cáry a jak se mu na kůži objevují nové a nové krvavé šrámy. Nicolase nikde neviděla, ale doufala, že se mu podařilo utéct.

„Slečinka se schovává?"

Ten hlas. Ten úlisný, téměř ochraptělý hlas, jenž drhne přes hrdelní souhlásky a zarývá se člověku až do těch nejhlubších částí duše. Tolik ten hlas nenáviděla. Tak moc pokaždé doufala, že ho tentokrát opravdu slyší naposled.

S trhnutím se otočila a praštila Tithóna do ramene. Ten zavrávoral, vyvedený jejím odporem z míry, ale hned se vzpamatoval a pokusil se po ní chňapnout. Jeho nechutně dlouhé nehty však cvakly na prázdno.

Renisenb, jejíchž srdce při tom zvuku vynechalo úder, se stále couvajíc pokusila postavit, ale na kluzkém chodníku jí podjely nohy a ona se udeřila hlavou o kamennou dlažbu.

Zrak se jí zamlžil, do těla jí vystřelila žihadla bolesti. Nevěděla, za jak dlouho se svět přestal točit a jak dlouho trvalo, než pištivé zvonění v jejích uších zcela ustalo. Mohly to být pouhé vteřiny, stejně jako cenné minuty. Posadila se a prohmatala si temeno hlavy. Nepřekvapilo ji, když ji na rukách zahřála teplá krev.

Když se konečně odvážila vzhlédnout, spatřila souboj jak vystřižený z akčního filmu. Raon na Tithóna nepřestával útočit, jeho pěsti se míhaly v rychlém sledu jedna za druhou, zatímco stařec se snažil jeho ranám vyhýbat. Největší výhodu mu přinášel již zmíněný roj, který do Raona šil ze všech stran a vyváděl ho tak z rovnováhy.

Renisenb na nic nečekala. Trochu vrávoravě se postavila na nohy, sáhla do kapsy a rozběhla se k nim.

„Zkus tohle," křikla na Tithóna, který se k ní překvapeně otočil a dostal tak plný zásah přímo do obličeje. Síla úderu ho přinutila udělat krok vzad, aby nabral ztracenou rovnováhu, což dalo Raonovi perfektní příležitost k tomu, aby mu podrazil nohy a přišlápl mu krk. Ohlédl se po roji, který se ale překvapivě k ničemu neměl a jen neklidně bzučel opodál.

„Cos to po něm hodila?"

„Česnek. Sarančata ho nesnáší."

Raon se naštěstí nevyptával na to, proč má tuhle kulinářskou potřebu zrovna u sebe a přidřepl k Tithónovi. „Tak zpívej. Co po nás chceš?"

Tithónus namísto odpovědi nabral do ruky štěrk a vrhl jej Raonovi do očí. Ten okamžitě uskočil stranou a instinktivně oči zavřel, aby si je ochránil. Ta drobná chvilka Tithónovi stačila, aby se dal na útěk.

Všechno se to odehrálo tak rychle, že když se za ním Renisenb pustila, už jí mizel za rohem. Přidala, do zatáčky vběhla téměř sprintem, až bylo s podivem, že se jí podařilo vyhnout se autu, které jelo přímo proti ní. V uších slyšela jen stále sílící vítr a splašený tlukot vlastního srdce. Poháněná adrenalinem nevnímala strach ani bolest, ale přesto se jí ulevilo, když za sebou zaslechla ozvěnu dvojích kroků – nebyla sama.

Tithónus se jí v rychlosti nemohl rovnat. Podařilo se jí ho dohnat na Oxford Road, kde vběhl do jednoho z řadových domků. To už mu dýchala na záda, takže stačilo vyběhnout dvě patra a jediným kopem ho srazit k zemi. Šel jí po očích, stejně jako to prve zkusil u Raona, ale Renisenb se jeho dlouhým nehtům snadno vyhnula a kopla ho do žeber takovou silou, že mu málem vyrazila dech. Pak ho ještě pro jistotu přetáhla přes hlavu a s pomocí právě příchozího Raona jej připoutala k židli. Nicolas mezitím zajistil všechna okna, aby je nemohly následovat i ty jeho kobylky.

Když se vydýchali a zkontrolovali vzájemná zranění, už je nic nerozptylovalo od toho začít se vyptávat. Renisenb se po Raonově vzoru usadila na stoličku, zatímco Nicolas zůstal stát a útočníka si prohlížel s rukama založenýma na hrudi. Občas něco nesouhlasně zamručel, jako by se mu ten pohled ani za nic nelíbil.

Raon neměl dostatek trpělivosti na to, aby vyčkával ani o minutu déle, než bylo třeba, takže se okamžitě pustil do výslechu. „Co sis sakra myslel, že děláš? Co tě to vůbec napadlo?"

Tithónus přejel jednoho po druhém pohledem a ušklíbl se. „Zahynete. Možná ne dnes, možná ne mýma rukama, ale přesto to budu já, komu připadne to potěšení spálit vaše mrtvý těla. Konec se blíží," zašeptal zlověstně a vycenil zuby.

Raon jeho výhružek pranic nedbal, naopak se k němu naklonil ještě trochu blíž, jako by ho jeho slova zaujala. „Kdo tě poslal? Byl to ten samý muž, co nás napadl v Paříži?"

Nicolas sykl. „Opatrně s těmi informacemi."

Tithónus neodpověděl přímo, ale na jeho tváři se objevil téměř zbožný výraz, byl-li něčeho takového vůbec schopný. „On už se s váma vypořádá. On už vrátí všecko do pořádku." Pak se zatvářil zhnuseně. „Žijete si jak prasata v žitě, netušíte, jaký to je. Nevíte o konci, nevíte o něm, nevíte vůbec nic. Nejste nic. Ale konec už přichází."

„Jaký konec?" zkoušel to dál Raon, na jehož čele se vytvořila hluboká vráska.

Tithónus si odfrkl. „Náš. Nebo váš. Konec všeho." Stočil svůj pohled k Renisenb. „Představuju si, jak zabodávám dýku rovnou to tvýho bušícího srdce. Všechnu tu krev, jak teče po mojich prstech- "

Raon vyskočil na nohy. „Okamžitě přestaň."

Tithónus ale nepřestal, jeho tváře hořely horečkou, oči se leskly fanatismem. Začal sebou v provazech šít, až nadskakovala celá židle, přičemž stále hlasitěji mumlal něco ve staré řečtině. Renisenb toho pochytila jen trochu, ale bylo toho dost na to, aby mu uštědřila pořádnou facku.

To byl aspoň původní plán, jenže na místo toho, aby Tithóna propleskla a vrátila ho do přítomnosti, prolétla její ruka přímo jeho hlavou, jako by to byl jen vzduch. Možná to jen trochu zašimralo. To, že jeho obličej nekladl odpor, vyvedlo Renisenb z míry. Nicolas se jí pokusil v posledním okamžiku zachytit, jenže nakonec skončili na zemi oba.

Místnost se ponořila do tak hlubokého ticha, že by mohla slyšet spadnout špendlík. Tithónus sebou škubl a rozklepal se jako ratlík. Cenil u toho zuby jako vyděšené zvíře zahnané do kouta.

Renisenb se vyhoupla do sedu nepřestávajíc si při tom prohlížet svou dlaň. Několikrát ji prohmatala, popleskala se s ní po tvářích, a pak otočila svůj pohled na Nicolase. „Co to sakra bylo."

Nicolas vypadal stejně poplašeně jako ona, jen s tím rozdílem, že už sahal do kapsy a vytahoval své poznámky. „Nevím jistě, nechci hádat. Ale pokud je pravda to, co říkal-" Přeškrtl několik výpočtů a dopsal tam nový, který dvakrát zakroužkoval. Pak se otočil k Tithónovi a píchl ho gumou na konci tužky do tváře. „Slyšel jsi někdy o poli setrvačnosti?"

Tithónus neodpověděl, ale v jeho obličeji to trochu zaškubalo.

„Buď budeš mluvit, nebo si vyvodím závěr sám. Můj závěr je, že jsi obecnou hrozbou a ty je - jak je známo - třeba eliminovat. Je to na tobě."

„Děje se to vod tý doby, co si tadyhle skrček-" kývl hlavou směrem k Raonovi, který se při tom oslovení napjal, „-rozhodl adoptovat domácí mazlíčky. Hlavně ta holka s tim docela zahejbala. Nesmrtelnejch totiž nemůže být neomezeně, víme?"

„Co nám v tom brání?" zajímala se Renisenb, ale její otázka mířila spíš na Nicolase. Při Tithónových slovech si vybavila včerejší rozhovor. Stála na terase zlehka se opírajíc o dřevěné zábradlí a s hlavou trochu nakloněnou ke straně pozorovala Nicolasův chrčící přístroj, který v jeho rukách vibroval a občas upustil proužek páry.

Zrovna teď se Nicolasovy oči pod brýlemi leskly stejně jako tehdy. „Každá věc v široširém vesmíru má své pole setrvačnosti, některá jsou ovšem silnější než jiná."

„To už jsi říkal. Já chci vědět víc."

„Je to...složité."

„Jsem chytrá, pochopím to."

Nicolas si ji rychle změřil, pak souhlasně zamručel a ustoupil, aby si kolem sebe udělal místo. Koneckonců byl stále alchymistou a podle Renisenb neexistovali větší herečky.

„Představ si, že pečeš koblížky," začal zeširoka. Jeho ruce následovaly jeho řeč a doplňovaly ji o místy trochu nesmyslné, ale povětšinou užitečné posunky. „Pečeš koblížky a potřebuješ těsto. Jenže těsta máš samozřejmě jen omezené množství. A tak děláš malé koblížky, aby jich mohlo být co nejvíc a na každého vystačilo." Rukama vytvaroval malou kuličku. „Ale pak co se nestane! Přijde velký hamoun," - kývl hlavou směrem k Raonovi, „- a urve z tvého těsta velkou kouli. A po nějaké chvilce přijde další a další, až ti nakonec zbyde tak málo těsta, že ho musíš šetřit, aby zbylo aspoň na ty malé kuličky. Jenomžé," - dramaticky protáhl poslední slabiku, „-co se nestane! Zakopneš a všechno zbývající těsto skončí na zemi. Je na vyhození. Ale ty musíš dělat ty malé kuličky a tak se rozhlídneš a začneš uždibovat těsto z těch velkých. Nejdřív si toho ani nevšimnou, ale pak jsou stále menší a menší a menší, až zmizí docela. Jediné puf! a jsou navždy pryč. Nenávratně ztraceny."

Renisenb na něj chvíli zůstala němě hledět, než se rozesmála. „To byla ta nejhorší metafora, jakou jsem kdy slyšela, a to jsem přečetla Farmu zvířat."

Nicolas uraženě našpulil rty, ale pak se taky zazubil. Vypadalo to, že chce ještě něco dodat, ale pak se jeho dozimetr varovně rozpípal.

Renisenb byla hned na nohou a už mu nakukovala přes rameno.

„Tithónus mluví pravdu," vydechl Nicolas po dlouhé chvíli. Sundal si brýle, aby si protřel oči. Při té příležitosti nechal Renisenb, aby přístroj podržela; ta si ho prohlížela s nepředstíraným zájmem, ačkoliv řadám čísel pranic nerozuměla. „Jeho pole setrvačnosti je - bez přehánění - v troskách. Muselo se stát něco velkýho, něco, co narušilo tenkou stabilitu, kterou jsme všechna ta léta udržovali."

„Vy ste se stali," zavrčel Tithónus, ale Nicolas odmítavě zavrtěl hlavou. „Věř si, čemu chceš, ale tohle je něco víc. Tvoje pole se pod váhou těch našich doslova rozpadá."

„Někdo vylil těsto?" nadhodila Renisenb se slabým úsměvem.

„Někdo vylil těsto."

„Uzdraví se?" Její slova zněla tlumeně přes knedlík, který se jí v krku vytvořil.

„Je mi líto, na to nemá dost síly."

Renisenb jejich zajatce přelétla rychlým pohledem, její srdce náhle trnulo nad každou ranou, kterou mu uštědřila. Teď to přestala být jen hra, pouhé kočkování - tady šlo bez přehánění o život.

„Necháme ho jít."

„Tak to v žádném případě." Raon už byl na nohou. „Tenhle...tenhle...," nenacházel slov, takže začal znovu. „Vyhrožoval nám. Napadl nás. Pokusil se nás zabít. Ani omylem ho z toho nenechám odejít po svých." Světlo dopadlo na ostrou čepel, která se vyzývavě zablýskla.

Nicolas si schoval brýle do kapsy. „Je na tom dost bídně sám o sobě, není třeba mu přitěžovat."

Raon si odfrkl a pokusil se ho odstrčit stranou, jenže Nicolas stál na místě pevně jako skála.

„Co uděláš, Nicku? Budeš se mnou bojovat?"

„To nebude třeba."

Raon zavrtěl hlavou. „Uhni mi z cesty. Dnes je tady jen jeden člověk, který si zaslouží trochu trpět."

„Ani mě nehne."

Zatímco se ti dva dohadovali, Renisenb se dostala k židli a rychlým pohybem povolila Tithónova pouta. Nevěděla, co ji to popadlo, ale neměla čas ani chuť nad tím přemýšlet. „Ztrať se a už se nevracej," zavrčela, když klubko provazu dopadlo na zem.

Tithónus si prohmatal přiškrcená zápěstí, věnoval jí poslední zhnusený pohled -  a pak byl pryč, rozplynul se jako pára nad hrncem.

...

Do Renisenbina bytu vtrhli s větší vervou než trojice rozzuřených tetiček prahnoucí po spravedlivé pomstě. Dveře přitom úpěnlivě zaskřípěly a jen díky své vlastní pevné vůli zůstaly viset v pantech. Byly to ovšem chytré dveře, jak by taky ne, když jim do klíčové dírky každou noc šeptaly desítky Renisenbiných knih, takže jim nedělalo problém rozletět se s větší silou, než bylo třeba, tak, aby alespoň první z nezvaných hostů zůstal ležet na zemi jak dlouhý tak široký.

Nicolas se povalenému Raonovi elegantně vyhnul, nasadil si brýle a zaplul mezi hromady knih, které vyzývavě zašustily stránkami, když si uvědomily, kdo že jim to chce věnovat pozornost.

Renisenb, která šla samozřejmě poslední, naposledy zkontrolovala, jestli je někdo nesleduje, pak pohladila dveře po klice a zamkla je pro jistotu rovnou na dva západy. Následně začala sbírat Raona na nohy, což byl vcelku komplikovaný proces, neboť svým pádem zavadil o jednu z nestabilních hromad a byl jí teď doslova zavalen.

Zrovna sfoukávala prach z almanachu egyptských pohřebních zaříkadel, když se za ní ozvalo významné odkašlání. Renisenb leknutím upustila knihu rovnou na Raonovu hlavu - „To bylo za co?" - a otočila se na Patrika s bezstarostným úsměvem.

Ten při pohledu na tu spoušť povytáhl obočí, ale jeho oči se smály. Natáhl k Renisenb ruce chtěje ji k sobě přivinout, ta kolem něj ale jen ladně proplula a zapadla do křesla stojícího hned vedle ebenově černého konferenčního stolku - samozřejmě trochu hlouběji v knihovém bludišti, než by se třeba Raonovi líbilo.

Dovolila si na okamžik zavřít oči a nasát vůni starého papyru a ohmataných předmětů - vůni domova. Její chvilka klidu ovšem neměla dlouhého trvání, přerušilo ji Raonovo klení, tupý buchot popadaných knih o prkennou podlahu a Patrikovo zdvořilé Tady doleva, pane.

Její přítel se totiž ujal role průvodce lomeno zachytávače popadaných předmětů lomeno vyrovnávače povážlivě se naklánějících hromad, které Raon, v úzkém prostoru vážný protivník slona v porcelánu, vyhodil z rovnováhy, když se se svou mohutnou postavou pokoušel protlačit vpřed.

Než odbila desátá setkali se v Renisenbině zmenšené a zaneřáděné verzi obývacího pokoje všichni. Nicolas se usadil k Renisenbiným nohám, odkud ji chvíli pošťuchoval, než otráveně zamručela, poposedla si a pozvala ho k sobě nahoru. Raon si jejich šarvátek nevšímal, nýbrž se rozhlížel kolem ve snaze odhalit sebemenší hrozbu, cokoliv, co by vybočovalo z normálu. Nakonec se jeho pohled zastavil na Patrikově kyselém obličeji, po kterém ovšem jen s nezájmem sklouzl. „Už sis zase našla dalšího?"

„Nemůžeš si to odpustit?" vzdychla si Renisenb, na kterou náhle dolehla veškerá únava, jež se adrenalinu dařilo držet zkrátka. „Jmenuje se Patrik. Patriku, tohle jsou Raon,"-mávla rukou směrem k jmenovanému- „a Nicolas," -Nicolas mu zamával. „Jsou to mí přátelé a asi tady budou muset chvilku zůstat."

„Zůstat?" vykvikl Patrik, ale pak si odkašlal a zkusil to znovu. „Zůstat? Tady? Jak dlouho?"

Renisenb hodila odevzdaný pohled na hodinky. 9:53. To nebylo dobré.

„HA!" vyhrkl Raon náhle, na tváři mu zazářil vítězný úsměv. „Já to věděl, věděl jsem to!" Rázem byl u ní a vesele se culil. „Ještě nejsem taková stará bačkora, co?"

„Co-"

„Myslela sis, že si toho nevšimnu? Jak se vždycky plížíš poslední? Jaks odkopla černou kočku? Čárky v prachu? Koukání po hodinkách? Česnek v kapse?" Ukázal jí další ze svých povýšených úšklebků a natáhl před sebe otevřenou dlaň, škubnutím prstů jí pobídl k činu.

Renisenb na něj chvíli zůstala prosebně hledět, ačkoliv věděla, že ho neobměkčí. Stále udržovala oční kontakt, když sáhla do levé kapsy a vytáhla z ní pár polámaných kříd. Chtěla mu je předat, opravdu chtěla, ale v tom samém okamžiku zalapala po dechu. Roztřásla se, z očí ji vytryskly slzy, přitom stále drtila úlomky kříd v dlani.

Raonovi zamrzl úsměv na rtech. „Renisenb, proboha." Přidřepl k ní a opatrně podložil její třesoucí se dlaně svými. Jeho mozolnaté prsty se chovaly překvapivě jemně, palcem ji hladil po chvějící se pokožce. „Nicolasi, udělej nám prosímtě čaj. Tvůj je vždycky nejlepší. A tadyhle nemehlo si vem s sebou, aspoň ti ukáže cestu."

Počkal, než se vzdálila ozvěna Patrikova nesouhlasného mumlání, teprve pak šeptem spustil. „Ty si prostě nemůžeš říct o pomoc, že ne? Já nevěděl-...Netušil jsem-...Kdybych-..," odmlčel se hypnotizuje pohledem jednu z rozviklaných hromad. „Nikdy bych tě nepustil z dohledu."

Renisenbino mlčení občas přerušil lapavý nádech, naštěstí ale třas pomalu ustával.

„Poslouchej mě, Reni, a poslouchej mě dobře. Jenom ti to ubližuje. Já vím, že si nemůžeš pomoct, ale...Ani by mi to nevadilo, kdyby tě to, já nevím, uklidňovalo nebo ujišťovalo, ale ono to z tebe jenom bere, věř mi. Podívej se na sebe, podívej, co s tebou udělá pitomej kus křídy." Sklonil hlavu, až se málem čelem dotkl jejich spojených rukou, a dlouze vydechl. „Nevěděl jsem, že je to s tebou tak špatný."

Trvalo ještě několik nekonečných minut, které přečkali ve vzájemném tichu, než se Renisenb uklidnila docela, než stisk jejích rukou povolil a Raon tak mohl oprášit křídový prach z jejích rozechvělých prstů. Vtiskl jí na ně letmý polibek.

„Lepší?"

Renisenb kývla, ale do očí se mu nepodívala.

„Tak si dáme čaj a uvidíme, co se dá dělat."