První paprsky slunce pronikly přes ranní oblačnost a osvětlily čtyřčlennou skupinku, která si prohlížela budovu Národního britského archivu, jež se tyčila před nimi.

Raon nebyl architekt, a přesto teď sám pro sebe chválil nevšední tvar celé konstrukce stejně jako její rozlehlost – skládala se ze dvou oddělených částí spojených krčkem, jejichž rozmístění nabídlo prostor pro venkovní vodní plochu s ovladatelnými fontánami. Zkrátka a dobře se navzdory svému nudnému účelu jednalo o moderně vybavenou stavbu, což Raon dokázal ocenit – nebo by býval, pokud by ho sluneční záře odrážející se od skleněných stěn docela neoslepovala.

Potlačil podrážděné zavrčení a vytáhl z kapsy saka sluneční brýle. „Mají vůbec v tuhle časnou hodinu otevřeno?"

Po událostech včerejšího večera už nikdo z nich nedokázal usnout. Renisenb se zavřela v koupelně, pustila nahlas indie-rockovou hudbu osmdesátých let a nevylezla až do šesté ráno, kdy ji Raon zastihl v kuchyni, jak si sama pro sebe pobrukuje při otáčení omelety, upravená a vonící mořskou solí. Patrik se zachumlal do peřin a zůstal celou noc nečinně zírat do stropu, zatímco Raon, který nevydržel setrvat zavřený mezi čtyřmi stěnami, odešel ven hlídkovat.

Co dělal Nicolas v hlubinách labyrintu zůstalo pro všechny tajemstvím, dokud nedorazil na snídani s kruhy pod očima a několika knihami pod paží.

„Prošel jsem znovu ten seznam," zamumlal namísto pozdravu a nabral si na talíř trochu vajíček. Nic netušící o neklidu, který v nich jeho slova vyvolala, usedl na stoličku a ukousl si kus housky. Teprve až když v něm zmizela celá, zvedl oči k jejich ustaraným tvářím. „Stále si stojím za tím, že naší nejlepší šancí k vítězství je zjistit, čemu čelíme. Jenže moje knihovna, a podle všeho ani ta Renisenbina, na to nestačí."

Zbytek osazenstva stolu si mezi sebou vyměnil překvapené pohledy. Raon svraštil čelo. „Co navrhuješ?"

Na Nicolasově tváři se objevilo něco, co vzdáleně připomínalo úsměv. „Využít tu nejrozsáhlejší databázi co máme k dispozici."

Nikdo z nich neměl lepší nápad a nic jiného na práci, proto teď stáli před budovou archivu, nevídaná skupinka v celé své kráse, a otáleli před hlavním vchodem. Ani jeden z nich nechtěl učinit první krok, nechtěl být zodpovědný za to, co uvnitř objeví. Bylo to absurdní, směšné – trojice nesmrtelných hrdinů, která překonala staletí překážek jen proto, aby se nechala zastrašit prvním Goliášem, který se jim postaví do cesty.

Jenže takhle to nebylo, že ne? pomyslel si Raon trpce. Ne, tentokrát to bylo jiné, tentokrát karty zamíchala nečekaná proměnná, srdcové eso, jež ukončí hru; zbraň, která dokáže narušit samotnou podstatu reality, nůž, který dovede nemyslitelné. Jeho existence dokazovala, že Enko není jen tak nějaký zabedněný břídil ženoucí se za mocí, ba naopak. Tady měli co dočinění s profesionálem, který přesně věděl, co chce a jak toho dosáhnout, člověk s tisíci let zkušeností.

Tak jak to že o něm nikdo nic neví?

Dostal šílenou chuť praštit pěstí do zdi a vykřičet do světa svůj vztek, třebaže by to ničemu nepomohlo. Nikdo by ho neposlouchal. Lidé by si dál žili své zaneprázdněné přízemní životy, dál by se hnali za nesplnitelnými sny snažíce se nevybočovat z bezejmenného davu. Proto byli tady, proto se museli přestat skrývat a začít jednat.

Bohové, až se mi Enko dostane do rukou- Ta představa ho trochu uklidnila. Ano, pomstí se mu. Jen si bude muset počkat. A pokud byl Raon, lovec od přírody, v něčem dobrý, bylo to vyčkávání na vhodnou příležitost – a až nastane, vymlátí z něj duši za všechno, čím si od toho osudného večera v Paříži museli projít.

Uspokojen svými myšlenkami následoval Patrika, který už vyrazil vpřed – Renisenbin zvýšený hlas a prsty, které jej chytily za loket, ho ale přinutily se zastavit. Raon udělal ještě dva kroky do schodů, aby získal nad celou situací lepší přehled – schylovalo se k hádce, jak dávala znát vráska na Renisenbině čele. 

„Chtěla bych...přála bych si..." Odkašlala si. „Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys zůstal venku. Však víš, jako stráž." Patrikův očividný nesouhlas ji přinutil pokračovat. „Už teď jsi v tom až po uši a já si cením toho, že jsi mi navzdory všemu, co se stalo, zůstal nablízku. Opravdu. I když to dávám najevo dost osobitým způsobem." Bylo na ní vidět, že bojuje se slzami. Chtěla mluvit dál, ale z úst jí vyšel jen šepot, který byl pro Raona stojícího příliš daleko nesrozumitelný.

Odevzdaný výraz, který se usadil v Patrikově tváři, svědčil o tom, že on její slova pochopil. „Takže takhle to odteď bude? Necháš mě tu stát, navždy odsouzeného zůstat pozadu, a budeš se dívat, jak se marně snažím udržet s vámi krok?"

Renisenb jako by chvíli váhala, upírajíc pohled kamsi do dálky, ale pak si utřela zvlhlé tváře a schovala třesoucí se ruce do kapes. „Počkej tady venku. Zavolám ti, když na něco přijdeme."

„Neobtěžuj se." Věnoval jí jeden dlouhý pohled, než se otočil na podpatku a vyrazil směrem k fontánám.

Sledovali jeho vzdalující se siluetu, dokud nezahnul za roh a neztratil se jim z dohledu.

„To je nesmysl," ozval se Nicolas, když jim Raon přidržel dveře a pustil je dovnitř. Vstupní hala archivu působila stejně přívětivým dojmem jako celá budova zvenčí až na to, že sem už dosáhl odér tisíce starých knih – pro Nicolase jistě hotový ráj na zemi. „Já bych Patrikovu pomoc a jeho odborný názor na věc zajisté ocenil." Vytáhl z kapsy jakousi kartičku a zamával s ní recepční před nosem. Ta málem ani nezvedla pohled od ranních novin a kývla jim, ať pokračují dle libosti. Raona to nejprve překvapilo, ale pak si uvědomil, kam že to vlastně míří, a nakrčil nos. Kdo by stál o to ukradnout pár počmáraných stránek?

Renisenb se rozhodla nevyjadřovat, ale její čelist byla pevně semknutá. Nicolas je vedl dál změtí uliček a dveří, v kterých se vyznal jen on, dokud nestanuli v místnosti plné regálů s šuplíky.

Raon si rezignovaně povzdychl a pak si vykasal rukávy. „Nejvyšší čas pustit se do práce." Otevřel první skříň a bolestně přivřel oči, když spatřil tu záplavu papírů. „A jen tak pro pořádek," dodal na půl úst, když se i jeho společníci rozešli ke svým vlastním regálům, „pro jednou s Renisenb souhlasím. Neměl by se do toho míchat víc než v tom je."

„Skutečně?" Nicolas, který stál shodou okolností u stejného regálu jako Raon, jen z druhé strany, zabouchl jeden z šuplíků tak prudce, až vyjel na druhé straně, šťouchl Raona do hrudníku a vyrazil mu dech. „Ale včera večer, když ti dal příležitost dostat se nepozorovaně do galerie a sám se nabídl, že se kvůli nám vystaví nebezpečí, to ti byl dobrý, že?"

Raon zafuněl a jeho podlost mu oplatil tím, že celý regál naklonil a Nicolas tak skončil zasypaný hromadou zaprášených svitků. „Co je ti vůbec do toho?"

„Kluci! Nechte toho!" okřikla je Renisenb a jediným trhnutím vrátila nakloněný regál do původní pozice. „Teď nejenže musíme najít, co hledáme, ale ještě k tomu budeme muset tohle všechno roztřídit a vrátit, kam to patří!"

Raon přelétl pohledem spoušť, kterou nadělali, pak nabídl Nicolasovi ruku a pomohl mu na nohy. „Běž najít to, pro co jsme přišli, staříku. Já to dám do pořádku."

Nicolas ho vděčně poplácal po paži, než se kolem něj protlačil, a zmizel za rohem. Renisenb si mezitím klekla k vysypaným papírům a začala se jimi prohrabávat. „Jednotlivé šuplíky jsou označeny podle data a historického období. Budeme to vše muset pročíst a rozdělit."

Raon si povzdychl, ale Renisenbin odměřený pohled ho přinutil dřepnout si vedle ní a pustit se do práce. Jednotlivá slova se mu ale míhala před očima a splývala v jedinou nesrozumitelnou šmouhu – probdělá noc si na něm začínala vybírat svou daň. Po chvilce práskl papíry o zem a opřel se o regál za nimi. „Nemá to smysl."

Renisenb v odpověď jen zazívala. „Mám tu Johanku z Arku."

„S tou jsem se nikdy nesetkal."

„Protože jsi bojoval na špatný straně," neodpustila si Renisenb lehké popíchnutí.

„Zato jsem ji viděl hořet," nevzdával se Raon tak snadno.

„Vždycky jsme protivníky. Asi je nám to souzeno." Konstatování prosté jakýchkoliv emocí.

Raon se natáhl pro hromádku papírů a srovnal ji. „Pamatuju si i dobu, kdy jsi pracovala pro mě," téměř zazpíval a pak se zatvářil potěšeně, když ta vzpomínka vykouzlila na tváři jeho společnice úsměv.

„Oba víme za jakých okolností, Faraone."

Raon se zazubil, ale pak se přes jeho tvář mihl stín a on si ji unaveně promnul. Zatímco se popichovali a mařili čas, Enko byl někde tam venku a spřádal další ze svých ďábelských plánů, v kterém zemřou další nevinní nesmrtelní. A to vše kvůli tomu, že se chce dostat k nim.

K němu. „Myslíš, že je to bůh?"

Renisenb se zarazila v pohybu, nakloněná nad rozházené stránky, a střelila po něm šokovaným pohledem. „Jak tě tohle vůbec mohlo napadnout."

Raon rozhodil rukama, až mu z nich vypadlo několik papírů. „Je prastarý. Všechny dokumenty nás dovedly do slepé uličky. Možná prostě hledáme na špatných místech." Přimhouřil oči a zašeptal: „Možná se přišel pomstít."

Na moment zavládlo ticho, které přerušil Renisenbin smích. „Pomstychtivý bůh si jde pro Raona! 'Zapomněl jsi na mě, mladý Faraone, odvrátil ses od své víry! Připrav se na smrt!'" Nevěřícně zavrtěla hlavou a shrábla na hromádku zbývající svitky. „A o mně říkají, že jsem pověrčivá."

„Tak se nevytahuj," zabručel Raon otráveně a chystal se uklidit první várku papírů do šuplíku, dokud se za jeho zády neozvalo: „Mohu vám nějak pomoci?"

V mžiku byli oba na nohou a stáli čelem k člověku, který se tak nečekaně objevil za nimi. Raon se přistihl, že mimoděk zatíná ruce v pěst a proto je ukryl do kapes. Už dlouho se mu nestalo, že by se za něj dokázal někdo připlížit – musel být víc unavený, než se prve zdálo.

Jednalo se o nepříliš vysokého plavovlasého mužíka s neidentifikovatelným cizineckým přízvukem, jakého člověk v Londýně potká na každém rohu. Přesto při pohledu na něj zašimralo Raona v nadbřišku, přesto se přes něj přelila podivná vlna očekávání, jako pocit těsně před kýchnutím.

Knihovník, protože to musel být on, neboť nikdo jiný by se takovýmto způsobem rozhodně neoblékl, zvedl ruce před sebe, jako by se vzdával. „Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vyrušit." A pak: „Hledáte něco konkrétního?"

Renisenb se protáhla kolem něj a vrátila poslední dokument do správné přihrádky. Raon si všiml, že i její pohyby jsou opatrné, ostražité. Ani jí se nově příchozí člověk nelíbil.

„Na to máme lidi," mávl Raon směrem k právě se vracejícímu Nicolasovi, který do něj málem vrazil, jak byla veškerá jeho pozornost obrácena k listování v otevřené knize, jež nesl před sebou. „Takže ne, pomoc nepotřebujeme."

„Jak myslíte." Knihovník se pousmál a pak přešel k jedné z polic a začal v ní šramotit. Všem v místnosti bylo ale nadmíru jasné, že si chce poslechnout, co mohli takoví podivní návštěvníci jako oni v Národním archivu pohledávat.

„Něco mám," zamával jim Nicolas před nosem štosem papírů a opřel se zády o nejbližší regál. „Ale nebude se vám to líbit. Hlavně tobě ne." Upřel omluvný pohled na Raona, který se naopak zamračil. Tento den zdá se pokračoval opravdu skvěle.

„Našel jsem několik nových zmínek, několik nových podrobností, které doplním do naší databáze nesmrtelných." Začal Nicolas trochu zeširoka a poupravil si na nose brejličky. Vzrušením se mu třásly ruce. „Jedno jméno se ovšem ve spisech opakuje, znovu a znovu, a přesto daný člověk v naší databází chybí."

Raon cítil, že o několik stupňů zbledl. To ne.

„Každý jej známe, dokonce už jsem k němu jednou přivedl vaši pozornost. Tenkrát mi ale ještě nedošlo, jak důležitou roli hraje."

Raonovi připadalo, že se Nicolasův hlas ozývá z velké dálky – tlukot jeho vlastního srdce přehlušil všechny ostatní zvuky v místnosti. Takže takhle to skončí. Tisíce let skrývání jen aby-

„Vrací se k nám, objevuje se v textech napříč staletími." Nicolas si neodpustil dramatickou odmlku. „Utanapištim, nejstarší nesmrtelný."

Všechny pohledy v místnosti se obrátily k Raonovi, když úlevně vydechl. Nic neví. Pak ovšem pochopil pravý význam jeho slov a zaškaredil se: „A už jsme u toho zase. Utanapištim je mýtus, za celý svůj život jsem se s ním ani jednou nesetkal."

Renisenb pokrčila rameny. „Napadlo tě někdy, že se ti možná vyhýbá? Že se s tebou potkat nechce? Co ty víš, třeba je to samotář." Obdivně hvízdla. „Musí být prastarý."

„Tak jo, samozřejmě." Raon spráskl ruce, až knihovník stojící pár metrů za jeho zády nadskočil. „Pojďme věřit pohádkám."

„Důkazy hovoří jasně," opáčil Nicolas klidně.

Raon mu věnoval ošklivý pohled. „A kdo bude další, staříku? Enkidu?"

„Gilgameš," usmál se knihovník a s klapnutím uložil rozečtenou knihu zpět do police. „Vyprovodím vás ven. Dnes už jste nám tu nadělali dostatečný rozruch.

Následovali ho a za celou dobu cesty ani jeden z nich nepromluvil - každý z nich měl dost o čem přemýšlet.

„Vidím to na dobrý oběd," přerušila Renisenb nepříjemné ticho, když je na tvářích opět zašimraly sluneční paprsky. „Nemůžete se hádat u jídla."

Raon přikývl, ale Nicolas se zastavil na místě a rozhlédl se kolem, jako by někoho hledal. „Běžte napřed, já vás doženu." Jeho pohled se stočil k nedaleké řece. „Ještě si musím něco vyřídit."