Mnozí by jistě tvrdili, že na místo setkání dorazil první Nicolas, ale nebylo tomu tak. Toulavá kočka, která si právě krátila dlouhou chvíli přehrabováním se mezi odpadky, ho předběhla o celou půl hodinu. Na rozdíl od lidí měla od přírody jasně srovnané priority a nějaký muž postávající o pět metrů dál ji skutečně nezajímal. Když si ještě k tomu dřepl a začal vydávat mlaskavé zvuky, kterými se ji k sobě snažil přilákat, věnovala mu pohled plný nezájmu a pohrdání. Dokonce se i trochu naježila, jako by se jí jeho chování osobně dotklo.

Nicolas své snažení vzdal a dál už kočku netrápil. Vypadalo to, že sleduje, jak se k němu ono stvoření, ne nepodobné záchodové štětce, otáčí zády a vrací se k rabování popelnic, ale ve skutečnosti nechával své myšlenky volně plynout a své okolí takřka nevnímal.

Když se zvedl vítr, který ho poštípal na tvářích, celý se ošil. Kéž by aspoň pro jednou dorazil jako poslední a nemusel vystavovat své už tak dost podlomené zdraví nepřízni počasí. Na druhou stranu byla jeho dochvilnost opodstatněná. Byl přece v Paříži! A Paříž, ta byla jeho městem, jedinou ženou, k níž kdy zahořel větší láskou než ke své milované Perenelle. Každý krok, jenž v tomto městě učinil, každá ulice, každý roh byly přeplněné vzpomínkami, které jej nutily k nostalgickému úsměvu. A ačkoliv byla Paříž obrovskou metropolí, nikdy se mu v ní nepodařilo ztratit. Skoro jako by mu jeho lásku oplácela a vždy ho dovedla přesně tam, kam potřeboval.

Přešlapoval tedy na rohu ulice doprovázen světlem nedaleké pouliční lampy a onou toulavou kočkou, které se konečně podařilo objevit kus zplesnivělého žvance, jenž se teď vši silou snažila odtáhnout pryč. Bohužel jí nebylo dopřáno si ho užit - zpoza rohu vyletěl taxík, který v podobě stále zrychlující žluté šmouhy prosvištěl kolem košů, až několik z nich povalil. Nicolasovi nezbylo než doufat, že se kočce podařilo před tím bláznem uniknout. Auto nadskočilo na vyvýšeném kanálu a pneumatiky zabraly na prázdno - na vlhké vozovce dostaly smyk, čemuž nemohly zabránit ani pozdě přišlápnuté brzdy, jejíž zaskřípění se odrazilo od fasád nejbližších domů.

Nicolas vytřeštil oči a chtěl uskočit dozadu, jenže než tak stihl učinit, auto zastavilo, jen pár centimetrů od jeho rychle oddechujícího hrudníku. Z kapoty se vyvalil kouř doprovázený nepříjemným syčením. Dveře na straně spolujezdce se otevřely a ven se vykutálel taxikář. Koulel očima, kašlal, kuckal a vášnivě gestikuloval směrem k nepojízdnému autu, k Raonovi, který z něj právě elegantním krokem vystoupil, a několikrát se dokonce obrátil i na Nicolase, který radši předstíral, že na místě vůbec není.

Naštěstí se ubohého muže ujal Raon. Odvedl ho stranou, něco mu výhružně zašeptal a do rukou mu vložil svazek bankovek. „A teď padej," přikázal a už se o řidiče dál nestaral. Ten nečekal ani minutu a vzal nohy na ramena, ani jednou se neohlídl.

Nicolas to celé pozoroval s výrazem jasně vyjadřujícím nesouhlas. Jízdu s Raonem za volantem by nepřál ani svému největšímu nepříteli.

„Chudák," zamumlal a zvedl pohled od hromádky šrotu, která kdysi bývala autem, právě včas, aby zahlédl, jak taxikář zahýbá za roh a mizí mu tak z dohledu.

Raon rozhodil ruce v univerzálním gestu a co já s tím? Pak si je ale založil na hrudi, přičemž se jeho mladistvá tvář roztáhla do upřímného úsměvu. „Je s podivem, že ještě žiješ."

„Co k tomu dodat? Vypadá to, že o mě smrt ztratila zájem."

„No jen počkej," zazubil se Raon a pevně jej objal. „Překvapilo mě, jak moc jsi mi chyběl. Bez těch tvých neustálých připomínek bylo najednou...ticho."

Nicolas jej stiskl nazpět, rád by řekl, že podobnou silou, ale nebyl si tím tak docela jistý. Pak trochu ustoupil a pořádně si svého přítele prohlédl. Vyleštěné boty, nový oblek, drahé hodinky. Nepochyboval o tom, že to vše Raon nakoupil po cestě sem a že se toho zbaví, jakmile se zase rozejdou. Jinak se nezměnil, nevyrostl ani o píď, stále byl sotva o půl hlavy vyšší než Nicolas, a na obličeji mu zářil tentýž úsměv, jaký si u něj pamatoval. Jen jeho tvář se zdála opálenější a jeho předloktí hyzdilo víc jizev než posledně.

Ať už to znamenalo cokoliv, nezabránilo to Nicolasovi v tom, aby do něj strčil loktem a trochu ufoukl tu jeho bublinu domýšlivosti. „Stále si žiješ na volné noze?"

„Ty máš co říkat."

„Já žiju šetrně, na rozdíl od tebe."

„Ale to je samozřejmě vidět, třeba na tvém oblékání. Cylindr a frak!" Tady už se Raon rozesmál. „To je nostalgie, co ti vidím na očích? Nebo pod tím kloboukem skrýváš šediny?"

„Touché." Nicolas vrhl rychlý pohled ke kostelním hodinám. „Je pravda, že o zážitcích s vámi začínám mluvit jako o starých dobrých časech."

„Mondieu, já nevěděl, že je to s tebou tak zlé, příteli!"

Nicolas povytáhl obočí, ale poplácal Raona po rameni. „Věřím, že po pěti minutách s vámi mě nějaké vzpomínání rychle přejde."

Raon se chtěl ohradit, ale jeho pozornost upoutalo něco za Nicolasovými zády. Dřív než se ale Nicolas stačil otočit, aby zjistil, co jeho přítele tak zaujalo, ukázala se mu Renisenb v plné kráse. Přes své kalasiris, splývavé šaty barvy čerstvě napadlého sněhu s širokými ramínky, si přehodila kabátek s naznačenými rukávy zvaný messeset. Zápěstí ji zdobily pozlacené náramky, které se ve svitu pouliční lampy vyzývavě blýskaly.

„Doufám, že pod tím máš aspoň tuniku," zabručel Raon na přivítanou.

Kdyby ho Nicolas neznal, myslel by si, že je z Renisenbiny přítomnosti otrávený – monotónnost jeho hlasu byla téměř dokonalá. Jenže jak on, tak Renisenb jeho snažení snadno prokoukli.

Renisenb zkrátila zbývající vzdálenost mezi nimi a uzavřela tak trojúhelník, který před dveřmi továrny utvořily. Třebaže to nebylo možné, Nicolasovi připadalo, že je každým setkáním mladší a mladší. Asi za to mohla ta energičnost a neutuchající radost ze života, která doprovázela každý její pohyb.

Když se dostala dostatečně blízko na to, aby spatřil detaily jejího obličeje, nemohl jinak, než se upřímně zasmát. Přestože bylo její oblečení ryze egyptské, své kaštanové vlasy si sepnula do zcela obyčejného culíku a na nos nasadila kulaté brýle. Pokud by si tedy odmyslel její oblečení, vypadala by jako naprosto obyčejná studentka vracející se na prázdniny domů.

Jednoho po druhém objala. „O tom, že jste se neozvali přes padesát let, si ještě promluvíme," upozornila je a lehce u toho přimhouřila oči, jako kočka chystající se na lov. Výraz, který se jí usadil na tváři, donutil Nicolase, aby se proti své vůli zachvěl. Pak se ale přívětivě usmála a vklouzla mezi ně tak, že každého z nich držela za rámě.

„Můžeme?"

Oba muži na sebe pohlédli a téměř neznatelně přikývli.

...

Vnitřek továrny byl zašlý. Jejich příchod rozvířil oblaka prachu, která se teď poklidně snášela zpět na své původní místo. Zavřeli za sebou ocelové dveře, jejichž skřípění bylo moc i pro Nicolasovy ušní bubínky. Raon si neodpustil nemístnou poznámku zmiňující se o jeho věku, hlasitém zvuku a naslouchátku.

Prostor se zdál větší, než si kdokoliv z nich pamatoval, pravděpodobně zde za ty roky proběhla nejedna rekonstrukce. Strop sahal do výšin jako římský Pantheon podpíraný hrstkou sloupů, které působily nepříjemně vratce.

Renisenb přejela prstem přes jeden z továrních strojů a vyryla tak do nánosu prachu stříbřitou linku. Pak přelétla celý sál pohledem, přičemž se její hustá obočí málem spojila v jedno, tak usilovně přemýšlela.

„Keramika?" zeptala se nakonec nejistě.

„Továrna porcelánu, už víc jak pět let mimo provoz," upřesnil její domněnku Nicolas a opřel se o jeden z hydraulických zvedáků. „Pro setkání sis vskutku nemohla vybrat příhodnější místo."

Renisenb se uchechtla. „Já? Opravdu sis myslel, že je tohle," – rozhodila rukama směrem ke stropu, „-moje práce?"

„Osobně doručená psaníčka do schránek? To zní jako-"

„Jako jeden z Raonových žertíků," přerušila Renisenb Nicolasovu výpověď, která měla končit obviněním jí samotné. „Je to tak?"

„Nejmenuju se Raon," zamumlal Raon dostatečně hlasitě, aby se to dostalo k uším všech přítomných. „A jestli to chcete vědět, měl jsem celou dobu za to, že je to Nicolasovo dílo. Posílání dopisů je přece tak zastaralé." Pak lehce nadzvedl obočí, protože Renisenb ve svém čárkování pokračovala. Právě vyryla čárku číslo sedm.

„Ale jmenuješ, jsi tak zapsaný na matrice," popíchla ho s šibalským úsměvem na tváři.

„Ale jen protože jsem prohrál sázku."

„Nemáš se sázet, když víš, že nemůžeš vyhrát." Pak jí přes tvář přelétl přezíravý výraz. „Kde tě tvůj dopis vlastně zastihl? Vždyť víš, když sis vzal svoje dovolenkový desetiletí."

Raon nebyl změnou tématu zrovna dvakrát nadšen, v odpověď jen něco zahučel.

„Copak?"

„V Iráku," zopakoval Raon hlasitěji, stále ovšem odmítal zvednout svůj pohled od podlahy.

„V Iráku?" Nicolas zvedl pohled od řídící desky. Trochu se zastyděl, že ho pohled na všechna ta tlačítka zaujal víc než setkání se starými přáteli. „Takže pán si létá do Iráku a pak si mě dobírá kvůli nostalgii?"

„Cos tam vůbec dělal, hm?" přidala se Renisenb a její hlas nabral nebezpečný podtón. Odrazila se od pásu, do jehož povrchu vyrývala linky, a přešla k Raonovi o něco blíž.

„Protože mě napadá jenom jedna aktivita."

Nicolas musel ocenit Raonovu statečnost. On sám by se už pod váhou Renisenbina pohledu a vrčení, které vycházelo z hlubin jejího hrdla při každém er, dozajista zhroutil. Raon si místo toho smetl z rukávu saka neviditelné smítko. „Do toho, co dělám ve svém volném čase, ti vůbec nic není."

Renisenb ho chytla za kravatu a donutila ho tak, aby k ní sklopil hlavu, aniž by při tom musela vydat hlásku. „To jako vážně? Stále zabíjíš ta nevinná, chráněná zvířata? Jaký k tomu máš, u všech bohů, vlastně důvod? Pobavení? Adrenalin?" Odstrčila ho od sebe a zvedla ruce ke stropu, až se její náramky zablyštěly. „Tak moc se bojíš smrti a přitom jí neustále běžíš vstříc."

Raon měl alespoň dostatek slušnosti, aby se zatvářil zahanbeně. „Byly doby, kdys proti zabití medvěda neprotestovala."

„Byly doby, kdy lidé neměli pušky a miny a tanky. Teď tuhle planetu ovládáme, drtíme ji v pěsti. Můžeš prokázat alespoň dostatek úcty a ten stisk nezvyšovat."

Raon se namísto odpovědi otočil na Nicolase, který vypadalo, jako by si prohlížel nejbližší pograffitovanou stěnu, ale ve skutečnosti její přítomnost ani nevnímal. Světlo odrážející se od jeho brýlí jim zabraňovalo spatřit, zda se tváří ustaraně nebo potěšeně.

„Tak co pro nás máš, chytrolíne?"

Nicolas se k nim otočil čelem. Netvářil se ustaraně, tohle byl pohled daleko za ustaraným. Tohle byl pohled člověka v Hirošimě, který si uvědomil, co to právě padá z nebes. Dříve než promluvil, musel spolknout knedlík, který se mu vytvořil v krku. „Já jsem ty dopisy neposlal. Ani ty, Raone, ani ty, Renisenb. Nikdo z nás. Otázkou zůstává, kdo tedy? A proč?"

Zbývající dva společníci ztuhli na místě. Ramena obou o pár centimetrů poklesla, jako by najednou nesla mnohem větší váhu, než když sem přišli. Raon, jehož obličej nabral popelavě šedou barvu, přelétl pohledem z jednoho na druhého. „Je to past," řekl do hrobového ticha a dal si záležet, aby se mu hlas zatřásl jen trochu.

PŘESNĚ TAK, MLADÝ FARAONE. ACH, JAK JSI POŠETILÝ. A TITĚRNÝ. NE VÍC NEŽ MRAVENEC CHAOTICKY POBÍHAJÍCÍ KOLEM MÝCH NOHOU.

Ten hlas se jim zarýval do mozku, nutil je zapamatovat si každé slovo, každou dobře mířenou urážku. Byl syčivý, připomínal unikající plyn a podobně také páchl.

Nicolas byl strachem paralyzován natolik, že nedokázal zformulovat smysluplnou větu. Naštěstí se toho ujala Renisenb. „Kdo jsi a co po nás chceš?" zavolala nazpátek, přičemž udělala dva drobné úkroky směrem ke dveřím.

VAROVAT VÁS. OSVOBODIT VÁS. UKÁZAT VÁM, ŽE HRADBY, KTERÉ JSTE SI KOLEM SEBE STALETÍ BUDOVALY, JSOU Z PRO MĚ JAKO Z PAPÍRU.

Renisenb směrem k němu ucedila nadávku, které Nicolas nerozuměl.

TANEČNICE S OSTRÝM JAZÝČKEM. ROZKOŠNÉ. A TAKY TEN MALÝ ALCHYMISTA. OBA ZÁŘÍ TAK JASNĚ, JE OBTÍŽNÉ JIM KONKUROVAT. NAŠTĚSTÍ MÁM NĚCO, CO ZÁŘÍ JASNĚJI.

Nicolas pochopil jako první.

Samozřejmě. Jak jen mohl být tak natvrdlý!

„Myslí to vážně, ten zápach, to je-"

Výbuch otřásl už tak nestabilními sloupy. Ze zadní části továrny se vyvalila vlna horka následovaná jasně rudou stěnou ohnivých jazyků, které se k nim blížily překvapivou rychlostí. Pohlcovaly vše, co jim stálo v cestě a vůbec je nezajímalo, že tři lidé před nimi, byli formálně nesmrtelní.

„To je oheň," vyblekotal Raon, který nemohl z toho ohnivého pekla odtrhnout zrak. Ta záře ho ovšem brzy donutila zamrkat, jeho oči začaly slzet.

Byla to opět Renisenb, kdo se zachoval pohotově. „Jste neschopní, neschopní, neschopní," mumlala si, přičemž čapla každého z nich za rukáv. „Vypadněte ven!" vřískla po nich, čímž je úspěšně probrala z šoku.

Stihli to jen tak tak. Sotva za sebou zavřely železná vrata, budova explodovala. Tlaková vlna je odhodila o několik metrů dál – Renisenb skončila v popelnici, Nicolas dopadl na zadek doprostřed opuštěné vozovky a s Raonem to třísklo o zaparkovaný taxík. Trvalo hodnou chvíli, než byli schopní znovu se pohnout, pohledy hypnotizovali hořící továrnu. Byli do jednoho ochromení strachem.

„Asi jsem se spletl. Vypadá to, že si mě smrt ze svého to-do listu ještě nevyškrtla," zahučel Nicolas směrem k Raonovi. Ze všech tří přátel se vzpamatoval jako první. Úspěšně ignoroval, jak prázdně jeho hlas zní, a místo toho pomohl Renisenb na nohy. Raon se postavil sám.

Přišourali se k sobě a zhroutili se do něčeho, co vzdáleně připomínalo obětí. Vedla je k tomu potřeba dotknout se něčeho skutečného, něčeho, na co jste celý život spoléhali a co vás nikdy nezklamalo. Byla to ostatně jediná hmatatelná jistota, která jim zbyla.

Nicolas koutkem oka zahlédl černou šmouhu pelášící pryč. Kočka z Marcadetské ulice měla dnes skutečně perný den. Velkou část své omezené mentální kapacity věnovala nadávání na Nicolase a jeho popálenou skupinku. Koneckonců nebýt jich, neskončila by dnes pod koly a s ohořelými chlupy. Přesto se k nim nakonec přidala a otřela se Renisenb o nohu ve snaze nalézt ve svém zpackaném životě aspoň trochu útěchy.

Jenže Renisenb ji rázným kšic! odehnala pryč. Pak spráskla ruce, přičemž na rtech vykouzlila mdlý úsměv. „Tak to, drazí přátelé, vypadá, že se jen tak nerozejdem. Navrhuju sestavit plán. A nevím jak vy, ale já bych pro pořádnou kávu vraždila."