Pršelo.

Přišlo to náhle, jako by odnikud, ale zničehonic se nebe zatáhlo jako opona, jako by bohové sami odmítli sledovat nadcházející události a radši zavřeli oči. Černající se mračna tmavla každým okamžikem a vyvolávala v obyvatelích Nejdku úděsnou předtuchu něčeho strašného, něčeho hrůzného, něčeho nezastavitelného.

Vprostřed tohoto chmurného očekávání zaduněl hrom, až se otřásla věž kostela svatého Martina na náměstí, následovaný disharmonickým chórem psího vytí a dětského pláče. A když už to nikdo nemohl vydržet, když už se napětí ve vzduchu dalo krájet a lidé sami se cítili napjatí k prasknutí, tehdy se ztemnělá clona protrhla a vesnici zavalily přívaly vody. Proudy deště stékaly rozbahnělými cestami, kapky velké jako dětské pěstičky bušily do šindelových střech a nahrazovaly marš nutící vojáky do boje.

Zkrátka lilo jako z konve a městečko Nejdek v českém pohraničí zelo prázdnotou.

Kdo mohl, schoval nos pod střechu a zalezl za kamna, aby alespoň trochu prohřál zkřehlé údy. Caparti střídavě vyděšeně pištěli – to když se za oknem zablesklo a zahřmění hromu jim připomnělo jejich nejhorší noční můry – a výskali v okamžicích, kdy se celá rodina sesedla kolem prarodičů, kteří začali vyprávět příběhy starší, než kdo jiný pamatoval. V těch chvílích se tiskli k rodičům a kulili oči do prázdna představujíce si všechny ty fantaskní příhody, které jejich prarodiče prožili. Zdálo by se tedy, že rodinou pohodu nemohlo toho dne narušit vůbec nic.

V městečku nebyla ani noha, ale na vlakovém nástupišti přesto stáli dva lidé, jejichž úbor byl skrz naskrz nasáklý vodou. Další voda jim prýštila po svrchnících, šlehala je do tváři a tekla jim do očí. Vyšší z figur byla mladá žena, která držela za ruku malého chlapečka v nepřiléhavé pláštěnce, takže by byl možná vypadal i docela legračně nebýt toho, že stál nehybně jako socha s pohledem upřeným do země.

Zablýsklo se.

Chlapeček popotáhl.

Dívka chvíli neklidně přešlapovala na místě, ale pak to nevydržela a přidřepla si k chlapečkovi tak, aby mu hleděla do tváře. Vytáhla kapesník a utřela mu nudli, načež se pokusila usušit i jeho zmáčený obličej. Když byla se svou prací hotova, nechala dlaň položenou na jeho tváři a věnovala mu dlouhý, zkoumavý pohled.

„Was ist los?"

Chlapeček zarputile mlčel a nafukoval už tak baculaté tvářičky.

Renisenb si povzdechla a pocuchala mu mokré vlasy, její ruka v těch černý kudrnách dočista zmizela.

„Es wird schon passen. Ich verspreche."

Chlapec našpulil rty a odvrátil se od ní. Napětí ve vzduchu houstlo, ale možná to byly jen blesky, které v dálce osvětlovaly ztemnělou oblohu.

Třebaže o sobě Renisenb ráda prohlašovala, že ji nic nezviklá a že její pevnou vůlí jen tak něco nepohne, tentokrát se podvolila jako první a vzala ho pod pláštěnkou za ruku. „Pamatuješ si, jak jsme se to učili? Ve Frankfurtu nevystoupíš a jenom pánovi ukážeš tu červenou jízdenku, kterou máš v kufříku, ano? Vystoupíš až v Paříži, kde si tě vyzvednou moji kamarádi. Bude to dobré, uvidíš."

Změna jazyka na chlapečka zapůsobila téměř zázračně, rázem z něj veškerá trudnomyslnost opadla, jako když člověk svlékne těžký kabát. Obrátil svou pozornost k Renisenb, pečlivě naslouchal a přikyvoval, když se to od něj očekávalo.

„Občas opravdu nevím, jestli se na tebe mám za tohle tvoje trucování zlobit nebo se smát," zavrtěla Renisenb hlavou nad jeho nenadálou proměnou. „Tvoje maminka je Němka, víš? Měl by ses ten jazyk naučit."

Při zmínce o mamince se k ní chlapeček přitiskl ještě víc, takže teď téměř objímal její nohu - a to tak pevně, že si Renisenb nebyla jistá, jestli se jí podaří se z jeho sevření v plánovaný okamžik vyprostit. K tomu všemu vrtěl hlavou s takovou náruživostí, až mu z vlasů odstřikovala voda.

„Copak?"

Přitiskl se k ní ještě silněji - všimla si, že kromě kapek vody po jeho tváři tečou i horké slzy.

„Ale noták, zlatíčko." Natáhla k němu ruce a zvedla ho do náruče. „Ššš. Bude to v pořádku, zase se uvidíme, slibuju. Ale už to tady není bezpečný, hlavně ne pro takový trdlo jako jsi ty." Pošimrala ho na nose. „Přijdou zlí páni a já nechci, aby ti kdokoliv ublížil. V Paříži budeš v bezpečí, Nicolas se o tebe postará."

Namísto toho, aby její slova chlapce utěšila, rozplakal se ještě víc. „Já neci pdyč! Já ci zůstat s tebou!" podařilo se mu ze sebe vymáčknout mezi přerušovanými vzlyky. „Já neci zlý pány!"

Renisenb pochopila, že jakékoliv snahy o další vysvětlování by se zde docela minuly účinkem. Koneckonců zakopaný pes nevězel v tom, že by nerozuměl situaci, jako spíš v tom, že se od ní nechtěl odloučit. A jelikož jeho pocit sdílela, jen ho hladila po vlasech a v duchu se modlila, aby vlak přijel co nejdříve – ještě chvíli v téhle náladě a opravdu by se otočila na podpatku a napříč všemu racionálnímu uvažování by si odvedla chlapce zpátky domů.

Zazvonil zvon ohlašující příjezd vlaku, příjemná paní v rozhlase zároveň vysvětlila, že je to poslední spoj, který dnes přijede – vichřice na několika místech povalila stromy na koleje a narušila tím veškerou další dopravu. Když vlak s neúprosným skřípěním zastavil, Renisenb pomalu vyrazila směrem k němu, chlapce stále pevně tisknoucí ve své náruči. Trhnutím otevřela zrezivělé dveře, pak jemně, ale nesmlouvavě rozpojila jejich objetí a postavila chlapce dovnitř, takže měl teď své tmavé kudrliny ve výšce jejích očí.

Naposledy vytáhla kapesník, usušila mu s ním slzy a pak mu ho vtiskla do dlaně. „Na památku. A teď si upaluj vybrat místo u okýnka."

Chlapec se ani nehnul, dokud se vlak nedal do pohybu, teprve pak si pevně přitiskl kapesník k hrudi, jednou rukou se chytil tyče, aby nevypadl, a tak zůstal, dokud vlak nezahnul do zatáčky a neztratil se jí z dohledu.

Ani tisíc let zkušeností nemohlo Renisenb připravit na bolest, jež vzápětí sevřela její srdce. Myslela si – ne, ona doufala – že to bude časem snazší, jak ji vždycky sliboval Raon, že si zvykne na loučení. Ale nestalo se tak, na místo toho prohlubovalo každé další odloučení nikdy se nehojící ránu v její duši.

Naposledy pohlédla k nebesům, nastavila dešťovým kapkám svou snědou egyptskou tvář, přičemž neslyšně pohybovala rty, jak odříkávala krátkou modlitbu k bohům dávno zapomenutým, pak si přehodila kapuci přes hlavu a zamířila zpátky. Krok měla napříč okolnostem lehký – srdce jí krvácelo, ale rozum se radoval, neboť věděla, že se zachovala správně.

Chlapec bude žít a to bylo to jediné, na čem skutečně záleželo.

Ulice se měnily v potoky, a když se ubírala do kopce, voda se valila proti ní a podkopávala jí nohy, jako by se ji snažila zadržet. Renisenb ale nedbala jejího varování a kráčela dál. Zabouchnuté okenice, rodiny se choulící u krbu, blesky křižující oblohu – taková atmosféra panovala toho dne v pohraničním městečku Nejdek, shodnou se za několik let historici.

Jenže historici nikdy znovu nezažijí ten pocit, který prožila Renisenb v okamžiku, kdy se před ní objevilo první ocelové monstrum. Neroztřásli se strachy, když na ně namířilo svou hlaveň. Nepoděkovali prozřetelnosti, že chlapce poslala pryč včas.

Napříč smíšeným pocitům, které se rvaly v jejím hrudníku, se jí podařilo udělat krok vzad, druhý, třetí, a pak, aniž věděla jak, prchala pryč. Ne. Znovu už ne. Srdce jí svírala děsivá předtucha, v uších ji hučela krev a nohy se jí podlamovaly, ale přesto se přinutila utíkat dál. Napjatá situace v Evropě, konference v Mnichově, jednotlivé střípky, které se sem tam dozvěděla z novin, se před jejíma očima složily v konečný obraz.

Doběhla k domu, ve kterém společně s dalšími nemajetnými lidmi přebývala, a celou svou vahou zabušila na dveře. Když se nikdo neozýval, zabušila znovu, ještě naléhavěji, bylo-li to vůbec možné. Cítila v sobě rostoucí paniku a musela se kousnout do rtu, aby se nerozkřičela. Proč se jen vy lidé nikdy nepoučíte? ptala by se jich se slzami v očích. Copak vám to nestačilo? Nezažili jste už dost utrpení, dost zbytečných smrtí, dost bolesti? Zem stále smáčí krev vašich padlých synů a vy přesto prahnete po tom prolévat další?

Po třetím zabušení uslyšela klapnutí zámku a pak se dveře konečně, konečně otevřely. Vpadla dovnitř, na překvapenou bytnou se ani nepodívala, znovu za sebou dveře zabouchla a zamkla je na petlici. Její tvář zaplála vzdorem – anebo horečkou. Jen ať se pokusí ji dostat, ona jim nedaruje.

To, co prve nazývala domem, byla ve skutečnosti jen prostá světnice s malými železnými kamny, jediným kuchyňským pultem a několika po zemi rozházenými slamníky, které majetnější obyvatelé vesnice před pár lety vyměnili za pořádné matrace a které se jim od nich podařilo za směšnou cenu odkoupit, takže teď měli alespoň na čem spát. Nebylo to dokonalé, nebylo to vždy čisté ani klidné, ale bylo to jejich a nikdo je odtud nemohl vyhnat.

V ten den byla ovšem většina slamníků prázdná – část lidí před pár měsíci odešla, část při první známce nebezpečí uprchla do zahraničí, část se znovu postavila na nohy a přestěhovala se k příbuzným žijícím ve větších vnitrozemských městech. Renisenb při té myšlence zahřálo u srdce. Právem, neboť měla na jejich včasném útěku největší zásluhy.

Teď nechala svůj svrchní plášť klesnout na hromadu dalšího použitého oblečení u dveří a ztěžka dosedla na volný slamník. Podvědomě tušila, že by se měla sbalit, zamést všechny stopy a zmizet jako tolikrát před tím, ale nedokázala se pohnout. Proč by se snažila? Jak by bylo jinde lépe než tady? Kam by měla utéct?

Schovala tvář do dlaní. Jaký to má všechno smysl?

Začala ji přemáhat apatie, končetiny ji neposlouchaly, rozum se zatemnil. Nakonec padla nazad do slamníku a plna vyčerpání upadla do neklidného spánku.

Z koutů mysli k ní přicházely a zase odcházely děsivé představy, stíny nočních můr stvořené v dětství, číhající, vyčkávající na tu pravou příležitost. Vybavovaly se jí tváře, které nedokázala přiřadit, a hlasy šeptající slova v jazycích, jež neslyšela po staletí. Každodenní předměty se vlnily, deformovaly a přímo před jejíma očima nabývaly hrůzných tvarů a významů. Vír nesmyslných představ nebral konce.

Probudila se splavená potem s tvářemi žhnoucími horečkou. Pálilo ji v krku a v mokrých hadrech se klepala jako ratlík.

Dům byl plný pokřikujících šedivých uniforem, které bez zbytku slitování zvedaly vyhladovělé ranečky ze země, nutily je poslouchat štěkavé rozkazy a jednou za čas některého z neposlušných či vyčerpaných chuďasů surově přetáhly pažbou pistole.

I Renisenb jeden z nich uchopil za předloktí a trhl s ní do stoje tak prudce, až měla pocit, že se jí snažil urvat celou paži. Na malátných nohách se sotva udržela a mokré spletence vlasů jí bránily ve výhledu, takže téměř okamžitě klopýtla, a byla by se svezla k zemi jako hadrová panenka, nebýt toho, že ji zachytily oficírovy paže a odvedly ji k oknu, o jehož rám se mohla opřít.

Přes zavřené okenice dopadal do místnosti jen úzký proužek šedi, takže postavy vojáků osvětlovalo pouze tlumené osvětlení petrolejových lamp, v jejichž matné září působil každý pohled o něco víc temně, každý stín o něco víc pokřiveně, až Renisenb nedokázala s jistotou říct, jestli se jí tohle všechno skutečně jenom nezdá, jestli to není jen pokračování jejích horečnatých nočních běsů. Ovšem ocelový stisk, jakým jí nejbližší voják drtil zápěstí, jí přišel skutečný až dost.

„Ausweispapiere." Doklady.

Renisenb se rozhlédla po místnosti, její pohled se zastavil u vojáků prohledávajících hromadu oblečení u dveří. „Dort drüben."  Támhle.

Voják se od ní na okamžik vzdálil, aby potvrdil nebo vyvrátil její tvrzení, a ona si dovolila povolit křečovité sevření rámu a svézt se podél zdi na zem, kde se schoulila do klubíčka.

„Na, was haben wir denn hier?" Copak to tu máme? Tentokrát hlas patřil jinému vojákovi, zřejmě rozumnějšímu, neboť se neobtěžoval s námahou stavět ji na nohy, na místo toho si k ní přidřepl. „Sind Sie verletzt?"

Ne, nebyla zraněná, zato se cítila pořádně raněná. Frustrovaná. Zoufalá. Hysterická. Nemocná. Ne tak docela při smyslech. Bez přátel, bez nikoho, komu by se mohla svěřit. Zrazená, ale stále doufající.

To možná vysvětlovalo, proč si jen povzdychla a pokusila se odhrnout si vlasy z čela, aby viděla jeho obličej. Chtěla pohlédnout do tváře vojákovi, který ji s největší pravděpodobností v blízké době odvede na smrt. Chtěla si zapamatovat, jakou emocí měl ve tváři, když s ní zacházel jako s podřadným lidským druhem.

„Umím i česky nebo anglicky, jestli to pomůže," nepřestával se voják snažit o navázáni rozhovoru. „I když myslím, žes mi rozuměla."

Byl robustní postavy s vypracovanými svaly. Tohle nebyl nějaký předvčírem naverbovaný chudinka, tohle byl profesionál. Voják z povolání. Vytvarován tvrdým vojenským výcvikem a přežíváním v nelidských podmínkách. Jeho tvář byla plná jizev stejně jako dlaně, v kterých svíral pušku se stejnou jistotou s jakou zemědělec vidle.

Chvíli se na ni díval očekávaje odpověď, a pak si povzdychl a z dřepu se skulil do sedu. „Nechceme žádné problémy-" Pohrdavé odfrknutí, které Renisenb uniklo, ho přimělo nakrčit obočí. „-jenom chceme zjistit, kam se všichni poděli. V záznamech bylo zmíněno, že vás tu má být dvacet dva. Když jsem se ptal, byl jsem odkázán na tebe." Zaslechla v jeho hlase nevyslovené otázky.

„Jsou pryč," podařilo se jí zachraptět přes sevřené hrdlo. „Daleko odsud. Snad v bezpečí." Párkrát zamrkala, než se jí podařilo zaostřit. Už jí bylo jedno, jestli ji zastřelí, utopí, pověsí. Jediné, na čem skutečně záleželo, byly černé kudrny, které kodrcavý vláček bezpečně odvážel daleko odtud.

Vzpomínka na chlapce jí pročistila hlavu – uvědomila si, co všechno je v sázce, za co všechno bojuje. Nemohla odvrátit tvář, nemohla se schovat pod peřinu a třást se strachy. Musela bojovat. Musela se dívat, třebaže ji ten pohled děsil.

Proto teď hrdě pozvedla bradu. „Jsou pryč díky mně."

Vojákova snědá tvář se zkřivila těžce potlačovaným vztekem. „Pryč? Kde pryč?" Chytil ji za halenku a přitáhl ji k sobě. „Kolik jsi jich odvedla? Koho? Jak jsi se o naší operaci vůbec dozvěděla? Jsi špionka? Vyzvědačka, nebo snad...?"

Výčet pokračoval, voják mluvil dál, ale Renisenb ho přes hlasitý tlukot svého vlastního srdce neslyšela. Dech se ji v hrdle zadrhl, a pak vyšel ven v jediném obviňujícím:

„TY!"

V okamžiku se mu vytrhla a pak po něm se zuřivým zavrčením skočila a přitiskla ho k zemi. Muž, který takové zacházení rozhodně nečekal, zaúpěl, když se udeřil hlavou o podlahu, jeho odpověď ale na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve jí dal jednu pěstí, a když mu jeho pozornost vrátila s takovou vervou, že na moment viděl před očima jen černočervené skvrny, prudce ji od sebe odstrčil a postavil se na nohy.

„Chyťte ji," zagestikuloval k ostatním, kteří doposud postávali kolem nevědouce co si počít. Teď se na ni vrhli, ale v jejím vztekem poháněném boji pro ni nebyly žádnou překážkou. Prvnímu podkopla nohy, dalšího přetáhla pažbou půjčené pušky a kolem třetího se jenom mihla, aby vzápětí uštědřila tři dobře mířené rány svému prvnímu protivníkovi.

„Jak-" Úder mezi žebra. „-jenom-" Kop do kolene. „-můžeš?!" Poslední slovo téměř zasyčela a dupla mu celou váhou na palec u nohy. Ohnal se proti ní, ale pro jednou neměl šanci. Její spravedlivý hněv jí dodal potřebnou energii k tomu, aby se přikrčila, chytila jeho paži ještě v úderu, načež ho přes sebe přehodila a udeřila s ním o zem, jako by vůbec nic nevážil. Skončil na zádech, lapaje po dechu, který mu tím prudkým nárazem vyrazila. Chvíli ho pozorovala, jak se bezhlesně svíjí. „Možná bych tě měla nechat se udusit. Možná bych se pak cítila líp."

Zezadu se k ní blížili dva vojáci, tentokrát je ale nechala, aby jí spoutali ruce a namířili pažbu pušky k spánku. Na tom totiž pranic nezáleželo – záleželo pouze na tom, jak se mužovy oči rozšířily poznáním, jak se ošíval, když se zvedal na nohy a jak před ní uhýbal pohledem, když naznačil svým mužům, aby ji pustili.

Renisenb si ho prohlédla a pak nevěřícně zavrtěla hlavou. Už podruhé toho dne balancovala na tenké hranici mezi smíchem a pláčem. „Jak je to vůbec možný? Jak je to vůbec možný, že vždycky stojíš na tý špatný straně? Začínám si říkat, jestli jsi svoje svědomí tenkrát nepohřbil v nějaké pyramidě."

Raon si založil ruce na hrudi, ale podívat se na ni odmítal. „Tohle jsou dobří chlapi," promluvil nakonec. „Kdybys viděla, v jakých podmínkách žijí, jak třou bídu s nouzí, pochopila bys." Poplácal nejbližšího z nich po rameni. Byl to nepříliš vysoký plavovlasý mužík, který při tom nečekaně přátelském gestu nadskočil. „Tadyhle Franz splácí dluhy." Přitočil se k dalšímu. „Karl má čtyři děti, ta nejmladší, Heidi, se narodila zrovna včera. Každý z nich má rodinu, kterou musí živit."

„To tihle lidé taky!" bránila se Renisenb. „A vy bez dovolení vtrhnete na jejich území, rozvrátíte jejich domovy, odvlečete jejich ženy a děti. Tohle je neomluvitelné. Tohle je válka." Bodla ho prstem do hrudi. „A ty to víš."

„Vím. To, co jsem udělal, je neomluvitelné. Jenže svět se otáčí i bez nás, a války se budou dít dál, ať už se do nich chceme vměšovat či nikoliv."

„Ale-"

Mávnutím ruky její námitky zarazil hned v počátcích. „Věděl jsem, že tu jsi." Všimla si, že si pohrává s hodinkami jako vždy, když se cítil nesvůj. „Věděl jsem, že tu jsi, a věděl jsem, že se blíží konflikt. Co jsem měl dělat? Nechat tě jim napospas? Anebo využít tu mizivou šanci a pokusit se k tobě dostat jako první?"

Renisenb na něj zůstala oněměle hledět. Představovala si, jak tuhle situaci popisuje Nicolasovi. Co by jí na to asi odpověděl? „Raon že tě přišel zachránit? Raon pomyslel na někoho jiného než na sebe? Náš Raon? Mluvíme o tom stejném člověku, že ano?"

Dotyk jeho rukou na jejích ramenou ji vrátil zpátky do přítomnosti. Jako by nevěděl, jestli si ji může přitáhnout do objetí, ale zároveň cítil potřebu vyjádřit svou náklonnost. „Večer co večer jsem se modlil, abych tě našel včas. Když jsi mi před chvílí řekla, že většina lidí odešla, bál jsem se-" Další něžný stisk- „bál jsem se, že jsem tě ztratil."

Renisenb spolkla knedlík, který se jí vytvořil v krku. „Raone..." Protřela si tvář. „Já si tvé pomoci velmi vážím, ale nejsem jediná, kdo je v nesnázích. Tihle lidé," rozhlédla se po třesoucích se balíčcích na slamnících, „mě potřebují. Nemůžeš po mě žádat, abych se k nim obrátila zády." Pak ji ale v očích znovu zaplál oheň. „Ale ty- ty by ses měl stydět! Účel nesvětí prostředky, ne v tomhle případě." Luskla prsty, když dostala nápad. „Víš ty co? Zakazuju ti se týhle války účastnit. Sbal si svých pět švestek a odjeď domů. Anebo ještě líp – vezmi si to svoje zatracený dovolenkový desetiletí a odjeď do Peru hledat poklady Inků." Odfrkla si. „Stejně víš přesně, kde kopat."

Raon se na chvilku odmlčel. Když promluvil, zachytila v jeho hlase podivnou melancholii. „Pak tedy navrhuji dohodu. Pokud mi dovolíš postarat se ti o bezpečné útočiště, které pro tebe nalezl tadyhle Franz, mimo veškeré válkou postižené oblasti, já pověsím uniformu na hřebík, odjedu do Jižní Ameriky a do konce války o mně neuslyšíš." Bezděky přejel dlaní po pažbě pušky. „Je na čase nechat lidi, aby se o sebe postarali sami."

Ta nabídka se Renisenb ani za nic nelíbila a nejradši by to Raonovi vmetla do tváře. Jenže měl pravdu. Pokud po něm něco požadovala, měl plné právo obrátit to proti ní. Navíc ji jeho nečekaná starost podivně zahřála u srdce. Třeba by se mi mohl v blízké době i omluvit, dumala, když napřahovala ruku, aby stiskla tu jeho.

Pak už se vše odehrálo v rychlém sledu. Raon přidělil svým mužům několik rázných rozkazů a oni se rozutekli splnit jeho vůli. Zůstal jen jediný, Franz, kterého si na chvíli odvedl stranou a něco s ním v tichosti probíral. Když se vrátili, pocuchal jí Raon vlasy, načež si sundal svůj těžký vojenský kabát, který byl na rozdíl od toho jejího suchý a příjemně vyhřátý, a pevně ho kolem ní utáhl. „Franz za tebe ručí svým životem. Odveze tě do bezpečí, do útočiště, slibuju."

Renisenb vrhla jeden rychlý pohled na muže stojícího za Raonem a mimoděk se zachvěla. Něco na jeho vzezření se jí ani za nic nelíbilo, nenašla v sobě ale vůli požádat Raona o někoho jiného, ne teď, když si ji prohlížel tak něžným pohledem, jaký u něj neviděla ode dne, kdy se poprvé potkali. Zahnala tedy nejistotu stranou a naposledy si přitiskla Raonovu nabízenou ruku k srdci. „Doufám, že bude v Peru pěkně. Snad ti vyjde počasí."

Úsměv, který ji věnoval, byl k nezaplacení. „Pošlu ti pohled."

Když pak vycházela ze dveří a Franz nad ní otevíral deštník, už se neohlédla. Kdyby ovšem tušila za jak dlouho a za jakých okolností se příště setkají, jistě by si pro sebe ještě jeden rychlý pohled uloupila. Možná by pak lépe snášela hrůzy, které si pro ni válka přichystala.