V rychlovarné konvici to zabublalo a vyvalil se z ní obláček páry, načež se ozvalo tlumené cvaknutí, když se onen kuchyňský přístroj sám od sebe vypnul a dal tak znát, že voda uvnitř dosáhla požadované teploty.

Nicolas otevřel jednu z nástěnných skříněk a zamračil se, když na něj namísto pleteného košíku bylinkových čajů a extraktů z dávno vymřelých rostlin, který Renisenb poslal poštou k posledním narozeninám, zírala další sbírka keramických hrnečků a dokonale zarovnané sloupce pestrobarevných talířů. S přehnaným povzdychem kredenc zavřel a své úsilí vzdal. Otočil se k mladíkovi, který zanechav rozčíleného přecházení po kuchyni zastavil se u protějšího okna a pozoroval čilý shon rušné ulice pod nimi. Ruce založené na hrudi a mírně svraštělé obočí působily dojmem, že nad něčím usilovně přemýšlí, jeho pohled se ale upíral do prázdna, jako by byl myšlenkami na míle daleko.

„Vím, že se mnou odmítáš mluvit, ale vyznáš se tu líp než já. Nemůžu najít čaj."

Patrik překvapeně zamrkal, otočil se k němu čelem a ukázal na kuchyňskou linku. „Je támhle. Už jsem vám to říkal."

Nicolas zamžoural na nepřehlédnutelný košík a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Musel jsem zapomenout." Vyrazil zpět k lince a pustil se do přemítání nad tím, který čaj bude chutnat kterému z hostů. Pro sebe si už předem odložil stranou obyčejný lipový, pak prohrábl košík a vytáhl z něj jeden exotický pro Raona.

„Jasně, to se stává," zamumlal Patrik smířlivě. Pak k němu přistoupil a nahmatal v košíku jeden černý a jeden camelliový čaj, zřejmě určený pro Renisenb, neboť ho chvíli zadumaně protáčel mezi prsty.

Nicolase jeho volba překvapila a potěšila zároveň. „Takový se pije v horním Egyptě. Říká se mu koshary, louhuje se pár minut ve vařící vodě a pak se dochucuje mátou a třtinovým cukrem."

„Skutečně?" Patrik se zřejmě doopravdy snažil působit zaujatě, ale jeho ztrápený pohled nešlo přehlédnout. Sem tam se zahleděl směrem k labyrintu, jako by očekával, že se odtud musí Renisenb každou chvíli vynořit, padnout mu do náruče a říct, že to byl všechno jen hloupý vtip. Nicolas se ho snažil uklidnit a nabídnout mu rozptýlení, ale jeho snaha se minula účinkem.

Snad proto, že toho o Renisenbině nemoci sám příliš nevěděl. Ne že by se nezajímal, právě naopak, mnohokrát jí nabídl odbornou radu a ještě víckrát ji požádal, aby ji mohl posléze vyšetřit, ovšem pokaždé byl zdvořile, ale razantně odmítnut. Rozhodně o tom spolu nikdy otevřeně nemluvili, bylo to koneckonců její a Raonovo tajemství, které před okolním světem úzkostně střežili, a Nicolas neměl sebemenší chuť jim do toho jakkoliv šťourat.

Teď ho ovšem mrzelo, že nemohl Patrikovi nabídnout žádná slova útěchy. V skrytu duše mu jej bylo líto. Právě se dostal do vod, odkud většina smrtelníků prchá s pachutí šílenství na jazyku, a Nicolas se obával, že ani tentokrát to nebude jiné.

Nakonec se mu ho podařilo přinutit, aby se posadil ke stolu, a pustili se do hovoru. Konverzace vázla, občas se oba stáhli do sebe, až se obyčejné ticho změnilo v nepříjemné, ale přinejmenším se jejich myšlenky stočily veselejším směrem. Patrik si ale nedal říct a odmítal změnit téma, takže se nakonec jejich hovor vždycky vrátil k Renisenb.

„Sabrinu jsem potkal v galerii," vyprávěl, zatímco s lehce povytaženým obočím pozoroval, jak úzkostlivě Nicolas vkládá vybrané čajové sáčky do šálků. Nevydržel to moc dlouho a vyrazil mu na pomoc. „Chodívala tam každý den a působila tak zasmušile, jako by jí na ramenou ležel osud celého světa. V tom smutku se ovšem skrývala přímo nadpozemská krása." Přidržel víčko konvice a začal vroucí vodu rozlévat do hrnečků. „Víte, opravdu jsem si nejdřív myslel, že jsem potkal anděla. Byl jsem si téměř jist, že jsem její obličej spatřil na nějakém zpodobnění posla nebes."

„Vy jste spisovatel?" zajímal se Nicolas, když si povšiml, jakým způsobem se Patrik vyjadřuje.

Ten ale jen zavrtěl hlavou. „Příliš rád čtu knihy na to, abych je sám psal."

„Oscar Wilde."

„Už to tak bude."

Nicolas si ho prohlédl od hlavy až k patě. Vytáhlý, pohublý, tmavovlasý mladík s pokožkou nezdravě bledé barvy a nemizícími kruhy pod očima. Mohl by být i pěkný, stejně jako by mohla být pěkná měsíce hladovějící pouliční kočka, pokud by jí někdo věnoval trochu péče. „Vy jste v té galerii pracoval," konstatoval nakonec.

Patrik se pousmál. „Uhodl jste. Opravdu je to tak vidět?" Pak zatřásl hlavou. „To je vlastně fuk. Ano, máte pravdu, mou expertizou jsou obrazy, ale zabývám se i staršími texty a kulturou devatenáctého století. V té galerii jsem měl tehdy určit pravost jednoho anglosaského rukopisu, ještě stále na něm pracuji. Víte, je to zajímavý oříšek, pergamen, inkoust, jazyk i dobové ilustrace sedí, ale přesto se mi zdá, že...nedává smysl."

„Jestli chcete, rád se na něj podívám," nabídl se Nicolas šlechetně a přiložil ruku k dílu, aby společnými silami vyskládali šálky na tácek. Jenže jak se mu tak chvěla ruka, jeden z porcelánových šálků mu z ní vypadl a s hlasitým třísknutím skončil rozpadlý na kusy v kaluži vlastního čaje.

Nicolas rezignovaně svěsil ruce, povzdychl si a už se shýbal, aby ze spodní skříňky vytáhl hadr, ale Patrik byl rychlejší.

„Nic se neděje, máme stejných hrnečků tucty," odmávl Nicolasův pokus o omluvu a během chvilky dal celou tu spoušť do pořádku. „Já jsem jich takhle taky už pár rozbil. Ale Sabrině to neříkejte, jsou to její oblíbené." Spiklenecky na něj mrkl, jeho neradostnou tvář prozářil záblesk radosti, jako když po dlouhém bezútěšně šedavém dni vysvitne zlatavé slunce. „Bude to naše tajemství, hm?"

Nicolas na to nic neodpověděl, jen se tak podivně usmál. Pak spráskl ruce. „Co kdybys zanesl ten čaj ke stolu a zkontroloval, jestli jsou ti dva už hotoví?"

Patrik od něj tácek vděčně přijal, ale vprostřed kroku se zarazil. „Jste si jistý, že jsem tady vítán? Klidně se vrátím, až si vyřešíte svoje záležitosti." Jeho hlas zněl odevzdaně.

Nicolas roztál. „Jsi správný mladý muž. Pokud tě ale někdy Sabrina skutečně potřebovala, tak je to teď."

Patrik nevyzvídal, neptal se, ani se jeho slovům nepodivil. Prostě jen kývl na srozuměnou a zmizel v hlubinách labyrintu.

Nicolas mu dal vteřinku náskok, než vyrazil za ním. A protože si ještě stále pamatoval zkratky a tajné cesty, které se celým Renisenbiným bytem proplétaly, podařilo se mu do obývacího pokoje dorazit ve stejnou chvíli, kdy Patrik s tlumeným šramotem pokládal tácek na stůl. Zůstal ale skrytý za jedním ze sloupců knih a pozoroval, co se bude dít.

Renisenb, jež doteď seděla v křesle a pomalu dýchala, otevřela při zvuku pokládaných hrnečků oči. Na okamžik jí v nich zajiskřilo, než jejich lesk pohasl, to když si uvědomila, kdo šálky pokládá. To Nicolasovi vůči Patrikovi nepřišlo fér, ten si ale ničeho nevšiml a usadil se na malý divan tak, aby jí mohl položit dlaň na koleno.

„Jak je ti?"

Patrikův hlas natolik přetékal ryzí starostlivostí, že Nicolas nedokázal pochopit, jak mohla Renisenb jen zahučet „je mi fajn", načež sáhla po svém čaji a trochu z něj upila.

Patrik se ale nenechal  jen tak obalamutit. I jeho zdánlivě nekonečný pohár trpělivosti musel jedou začít přetékat. Namísto výbuchu spravedlivého hněvu ale jen zabubnoval prsty o opěrku divanu. „Tak mi aspoň nelži," broukl nakonec smířlivě.

Renisenb stiskla hrneček o něco silněji, jeho troufalost ji očividně pobouřila. Jen díky staleté praxi, dokázal Nicolas jasně spatřit, jak se postupně propadá do sebe, uzavírá své nitro před Patrikovým ustaraným výrazem a vystrkuje jedovaté ostny. Jako dikobraz očekávající útok lovící šelmy. „Nechci o tom mluvit."

Patrik si povzdechl, ale sundal ruku z jejího kolena a namísto toho si unaveně protřel oči. Stále ovšem vypadal, že má větší obavy o Renisenb než obavy z ní, za což docela jistě zasluhoval cenu odvahy. „Pak budu mluvit já a vyložím ti, jak to vidím, jo?" Když dívka nereagovala, pokračoval: „Moje přítelkyně si zničehonic odletí do Paříže bez toho, aby mi dala pořádně vědět, a když se vrátí, přitáhne s sebou do bytu dva cizí muže, o kterých tvrdí, že jsou její staří přátelé. Pak má tahle přítelkyně panický záchvat, o jejichž existenci mi taky nikdy neřekla, a nakonec se mnou o tom všem odmítá mluvit."

„Protože není o čem." Zabodla do něj pohled, před kterým by se třásl nejeden egyptský faraon, zatímco Patrik nehnul ani brvou. „Do mého soukromého života ti nic není."

Mladík dotčeně rozhodil ruce. „Dovoluji si nesouhlasit?"

„Myslím, že bys udělal nejlíp, kdybys na pár dní zmizel." Ačkoliv byl Renisenbin hlas chladný, Nicolas dokázal nahlédnout pod její přetvářku. Stále jí na něm záleželo, třebaže to dávala najevo dost osobitým způsobem.

„Já ti ale nic nevyčítám, jen chci vědět, jak můžu pomoct."

„Nijak, Patriku!" vykřikla Renisenb znenadání a třískla šálkem o stůl. „Nemůžeš mi pomoct, kdy už to konečně pochopíš?! Nejsem nějaký tvůj obraz, který potřebuje opravit!" Ukázala kolem sebe. „Tohle je můj život, můj boj. Tvou pomoc nepotřebuju a nestojím o ni."

Patrik zůstal tváří tvář jejímu žhnoucímu vzteku ledově klidný, až se Nicolas obával, jestli toho na něj přeci jen nebylo až příliš. Už vícekrát v historii narazil na případ, kdy přílišné vystavení stresu vyústilo do stavu naprosté apatie.

Jenomže Patrik se namísto toho zatvářil ještě ustaraněji. Přes tvář mu přelétl stín. „Nějaký můj obraz? Tak tohle si o mně myslíš? Sabrino, vždyť přece-"

„To není moje jméno," ucedila dívka a uštědřila mu tak další ránu.

„A to mi chceš vyčítat?" Nevěřícně si ji změřil, jako by ji podezříval z toho, že si z něj střílí. „Uvědomuješ si absurditu a zbytečnost celé téhle situace?"

„Měl bys jít. Hned."

Patrik se skutečně postavil, ale k odchodu se neměl. „Kdybychom si o tom v klidu a otevřeně promluvili, mohli bychom to společně vyřešit. Můžeš po mě křičet kolik chceš, ale já se jen tak nevzdám, rozumíš? Nenechám tě v tom samotnou. Už tehdy, kdy jsem tě viděl-"

„Nezačínej zase s tou pitomou galerií!" vřískla Renisenb a bouchla ho pěstmi do hrudi. Chytil ji za zápěstí, opatrně, ale pevně, takže se jí nepodařilo se z jeho sevření vykroutit a udeřit ho podruhé. „Je to to jediný o čem mluvíš. O tom, jak jsem smutná. O tom, jak ti připomínám nedosažitelného anděla. O tom, jak je tvou povinností s mým smutkem bojovat a rozveselit mě." V nečekaném okamžiku prudce stáhla ruce k sobě a vytrhla se mu. „Protože hádej co? Tenhle příběh jsem už několikrát prožila a konec to mělo vždycky stejnej."

Patrik ji zprvu bedlivě poslouchal, ale pak už jen odmítavě vrtěl hlavou. „Kdybychom se tomu postavili spolu-"

„Jsi horší než Diego!" křikla na něj, načež vytřeštila oči, jako by nedokázala uvěřit svým vlastním slovům, a přikryla si ústa dlaní. I Nicolase tím vyvedla z míry. Diegovo jméno bylo v Renisenbině životě posvátné a zároveň se na něj vztahovalo to nejpřísnější tabu. Stačilo, aby se o něm v konverzaci někdo byť jen zmínil, a Renisenb se zvedla a odkráčela pryč. Někdy ji pak neviděli celá léta.

„A ty jsi zase mnohem náročnější než moje bývalá přítelkyně. Ano, proč ne, pojďme se přirovnávat k našim předchozím partnerům, protože tím zcela jistě vyřešíme všechny naše současné problémy." Patrikův hlas kolísal kdesi na rozhraní pobaveného a rozladěného.

Renisenb na něj zůstala nevěřícně zírat. Mohla po něm plivat jed, nadávky a výhružky, a nejsilnější reakci, kterou z něj dostala, byla slabá podrážděnost. Stáhla svou ruku ze svých úst a pomalu ji svěsila zpátky dolů, přičemž nespouštěla oči z Patrikovy tváře. Jako by si ji snažila zapamatovat. V očích se jí zaleskly slzy, pak k němu vztáhla ruce a svezla se mu do náruče. Přijal ji k sobě bez sebemenších okolků a pevně ji objal.

„Čert vem všechny, co tady byly před náma. Měli bychom si udělat vlastní vzpomínky. Zasloužíme si je. Můžeme cestovat a chodit do biografu, do zoo nebo do muzeí. Žádný obrazy." Odmlčel se. „Pamatuješ, jak jsi onehdá říkala, že jsi ještě nikdy nebyla na horský dráze? Mohli bychom navštívit nějaký zábavní park a vyzkoušet si to. Samozřejmě až potom, co vyřešíme tenhle tvůj problém. Ať už je jakýkoliv."

Renisenb se od něj odtáhla a zvedla k němu pohled svých kaštanových očí. „Možná."

V ten moment vstoupil do obývacího pokoje Raon. Na Patrika se téměř ani nepodíval, zato na popotahující Renisenb zůstal jeho pohled o něco déle. Rysy jeho větrem ošlehané tváře zjemněly, skoro jako by se díval na milovanou sestřičku, kterou je třeba za každou cenu ochránit.

Mezitím si Patrik vzal z věšáku svůj kabát a se slovy „vrátím se zítra" vyrazil k labyrintu harampádí. Ještě před tím stačil hodit jeden rychlý pohled směrem k Nicolasově nedokonalé skrýši a potměšile na něj zamrkat. Jeho rty se pohnuly, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslel a zmizel jim z očí.

Nicolasovi chvíli trvalo, než pochopil pravý význam jeho slov, ale odezírat ze rtů ještě úplně nezapomněl. Dnes večer jsem již sám sebou unaven.

„Chtěl bych být někým jiným," doplnil Nicolas zbytek citátu do nastalého ticha.

Oscar Wilde.

...

Když za Patrikem zaklaply domovní dveře, z Renisenb jako by spadla ohromná tíha, což samozřejmě neušlo pozornosti zbylých přítomných.

„Že se s ním vůbec taháš," zavrtěl Raon nechápavě, skoro odmítavě, hlavou. „Beztak všichni vypadají stejně, ani se nedivím, že si je pleteš. Znovu a znovu ten samý koloběh."

Nicolas se taky vyhoupl ze stínů a založil si ruce na hrudi. „A pokud už chceš takový životní styl vést, měla bys k němu být upřímná. Je to hodný kluk, chápavý, obětavý. Nemůžeš mu házet do tváře, že je pro tebe jen krátkodobým rozptýlením."

Renisenb zaryla prsty do opěradla křesla. „Co kdybyste mi dali všichni s těmi svými moudry pokoj?" Pak vyskočila na nohy a popadla i svůj kabátek. „Potřebuju na vzduch a nakoupit, jinak jsme bez večeře. Buď pojďte se mnou, anebo tady zůstaňte, tak či onak už ale nechci o Patrikovi slyšet ani slovo."

Tak šli.

Nejbližší sámoška byla dva bloky od Renisenbina domu. Loudali se, nikam nepospíchali. Kráčeli mlčky, každý se zaobíral vlastními myšlenkami, dokud Raon nenadhodil filozofickou otázku a oni se neponořili do debaty. Tehdy i Renisenbina trudnomyslnost  trochu opadla, načež slíbila, že se Patrikovi za svůj dnešní nespravedlivý výbuch emocí omluví. Už se jim ale nepodařilo domluvit kdy.

Byl to právě pobyt v obchodě, v tom snad nejobyčejnějším místě celé lidské existence, co Nicolase tolik překvapilo. Poprvé si totiž mohl ověřit svou nově vyvinutou teorii v praxi. Tuctová samoobsluha se ukázala být tou nejlepší laboratoří - a Renisenb s Raonem těmi nejlepšími pokusnými subjekty.

Lidé se v jejich přítomnosti totiž chovali jinak.

Všichni jinak, ale přesto každý trochu odlišně.

Pán, který přenášel bedny s ovocem, do nich málem vrazil, jako by si jich prve vůbec nevšiml, ale když se pak oklepal, začal se jim překotně omlouvat. Zákazníci bloudící po krámu se jim vyhýbali obloukem, a tak když prve procházeli přeplněnou ulicí, kolem Raona a Renisenb bylo vždycky dost místa.

Na druhou stranu existovali i tací, které to k těmto dvěma nesmrtelným nevysvětlitelně táhlo, takže se na ně v momentech, kdy se u nějakého z regálů na chvilku zastavili, slétli jako mouchy na mršinu.

Nicolas nechal nakupování na nich, sám si z kapsy kabátu vytáhl blok a začal si své postřehy sepisovat.

Pole setrvačnosti je podmíněné délkou existence objektu - proto lidé v přítomnosti starobylých stromů či kamenů cítí tak zvláštní pocit. Tuto prastarou magii dokázaly vycítit už první pravěké kmeny či například keltští druidové; ti ji dokázali umocnit rozestavěním kruhů z menhirů a využít k léčení zranění či míchání lektvarů lásky.

Jenomže takový Raon byl mnohem mocnější než pár kusů kamení - na rozdíl od nich ještě stále žil, dýchal a pohyboval se, a to bylo něco, co příroda nedokázala pochopit - a čemuž se v tom případě snažila všemi možnými prostředky zabránit. Stal se z něj fakt, jeho činy už nejenže realitu ovlivňovaly, ony ji dokázaly utvářet či přesměrovávat, a to vesmír zkrátka nemohl připustit.

Nicolas měl i svou vlastní teorii, s kterou už se ale svým přátelům často nechlubil - to, že byl Raon o tisíce let starší než téměř všechno kolem něj, že byl tím pádem skutečnější, než všechno kolem něj, pro něj mohlo být brzy fatální. Co když pro něj jednou potraviny přestanou být dost skutečné, a on zemře hlady? Co když už dřevěné parkety neunesou váhu jeho existence a on bude moct chodit pouze po dlažbě z kamene?

Jistě, všechno to bylo čistě hypotetické - a mnoho, mnoho let v budoucnosti, to ale Nicolase nedokázalo zastavit před tím, aby nad tím po nocích tiše dumal.

Jak tedy ovšem toto enormně husté a silné pole ovlivňovalo obyčejné živočichy kolem?

Tak za prvé, Nicolas velice pochyboval, že by se do pole takových rozměrů odvážil nějaký hmyz - jejich křehká tělíčka by se asi vlivem té síly roztříštila jako před tím Renisnebin oblíbený hrneček. Proto je také v menhirových kruzích takové nepřirozené ticho, drobní živočichové, neviditelnými brouky počínaje zpívajícími ptáky konče, se tam zkrátka neodváží a radši se jim vyhýbají.

Nicméně zvířata, která sama mají pole dostatečně silná a která navíc dokáží pole ostatních vycítit, jsou k nesmrtelným přitahována. Příkladem takového zvířete jsou kočky - proto jsou tak často zobrazovány jako atribut nějakého boha, proto si jich Egypťané tak vážili a proto k nim i v současnosti tíhne takové množství starých osob.

A lidé?

Ti reagují různě. Valná většina z nich dokáže pole vycítit a podvědomě podle toho i jednat - když Renisenb rázně zamířila k určitému regálu, nikdo se jí neodvážil zastoupit cestu, jakmile se ale nerozhodně zastavila, dokázali bryskně využít situace a připlést se jí do cesty. Lidé se slabším polem jsou k nim přitahováni, ti se silnějším se jim budou vyhýbat.

Jedna z Nicolasových teorií se dokonce odvažovala tvrdit, že život smrtelníka dlouhodobě žijícího v blízkosti nesmrtelného může být značně prodloužen. Zde mu byl za svědka dlouhý zástup Renisenbiných přítelů, navíc měl v plánu provést na Patrikovi kompletní lékařskou prohlídku. Oba byli mužové vědy, takže věřil, že to pochopí.

Pokud se Nicolas hodně soustředil, dokázal na okamžik zavnímat pole těch kolem sebe - jen tak periferně, koutkem oka. Byl si ale jistý, že pokud by se kolem něj ochomýtal nějaký nesmrtelný, dokázal by ho vycítit bez větších komplikací, stejně jako vycítili přítomnost Tithóna na několik metrů vzdálené střeše.

„Ehm, ehm." Renisenb mu poklepala na rameno a tím ho přivedla zpět do reality. „Pokud už ses na nás dost zasněně vynadíval, míříme na pokladnu." Neodpustila si jedno rychlé zazubení, než s přeplněným košíkem zadriftovala a rozjela se uličkou s nápoji k východu, kde už byli netrpělivě očekáváni popuzeným Raonem.

Prodavačka je nejprve chtěla nechat projít bez zaplacení, což Nicolasovi přišlo úsměvné, ale nakonec si dala říct a nákup jim neochotně zaúčtovala. Když si pak rozdělovali nákupní tašky, aby se jim podařilo nákup odnést zpátky do bytu, Renisenb na Nicolase šibalsky zamrkala a strčila mu do ruky jedno ucho drobné plastové igelitky. Sama vzala za to druhé, kdežto na Raona tak zbyly tři velké papírové tašky přeplněné nejrůznějšími potravinami až po okraj.

Utekli z obchodu dřív, než se Raon, ověšený taškami ze všech stran, nakvašeně pustil za nimi. Jejich smích musel být slyšet až na druhé straně Londýna, a třebaže si Nicolas v škodolibostech příliš neliboval, byl za Renisenbin nevinný vtípek vděčný.

Před domovními dveřmi se ale zarazili a nechali Raona, aby je dostihl. Nicolas mu dal chvilku, aby se vydýchal, ale jakmile to vypadalo, že chce začít rozčíleně spílat, strčil mu pod nos zelený lístek ve tvaru srdce.

„Tohle bylo na klice." Počkal, než si Raon vzkaz přečetl. „Zdá se, že jsme pozvaní na ples."

...
Příběh pokračuje...muhahahaha :D