Renisenb si stáhla kapuci hlouběji do čela a vyhlédla za roh. Ulice byla prázdná, kužel mdlého světla pouličních lamp zvládl sotva osvětlit nejbližší okolí, spíše než to se mu ale podařilo zvýraznit temnotu, jež panovala všude kolem.

Liduprázdno Renisenb nepřekvapilo, předem očekávala, že se ostatní nesmrtelní postarají o to, aby je během jejich zábavy nikdo nerušil, přesto by kolem sebe mnohem radši cítila shon živoucí ulice, s kterým by mohla splynout a jehož početnost by jí nabídla bezpečný úkryt. Navíc by měla řadu svědků, pokud by se jí mělo něco ošklivého přihodit.

Z těch myšlenek se jí sevřel žaludek, proto se je rozhodla zaplašit a zaobírat se jimi, až se z pomyslné kolonky „hypotetické" přesunou do kolonky „reálné a dějící se právě teď". Přesto jí to pomyšlení připomnělo Patrikův nesouhlasný výraz, který si udržel až do okamžiku, než za sebou zaklapla dveře.

„Doufám, že si uvědomujete, že je to past."

Uvědomovali. Až příliš dobře. A přesto je nic nemohlo zastavit před tím, aby se tam vydali a aby získali tolik požadované odpovědi. Už dávno si odvykli prožívat den za dnem v obavách o vlastní život, už zapomněli, jaké to je skutečně se bát. Žili si své poklidné životy daleko od každodenních útrap smrtelníků a klidili se z cesty zbylým nesmrtelným, ať už z toho důvodu, že byli podstatně mladší, anebo kvůli tomu, že si prostě a jednoduše nerozuměli.

A nikdo neměl s jejich životem v ústraní sebemenší problém, dokud se nezjevil záhadný muž, kterého Raon překřtil na Enka a který se zřejmě rozhodl poštvat proti sobě všechny nesmrtelné navzájem.

„Ale o co mu jde?" 

To bych, drahý Nicolasi, taky ráda věděla.

Opatrně se začala plížit potemnělou ulicí ke galerii, k epicentru všech večírků, které za něco stály. Nebylo se ostatně čemu divit, že si nesmrtelní ke svým oslavám vybrali zrovna tyto prostory - galerie byly stejně jako muzea přehlídkou jejich slavné minulosti, místem, kde se střetávala veškerá známá historie s obyčejností přítomnosti. V porovnání s muzei ovšem nebyly přeplněné zaprášenými exponáty a stísněným přítmím, naopak nabízely spoustu využitelného prostoru a jejich interiér byl příjemně vyzdoben nejslavnějšími uměleckými díly všech dob. Nikoho tedy nepřekvapí, že si málokdo nechal podobnou oslavu ujít - takové okázalosti nemohla jejich samolibá pýcha odolat.

Renisenb se snažila držet ve stínech, našlapovala zlehka a pouze na špičky, neohlížela se, zkrátka dělala všechno proto, aby splynula se svým okolím a nestrhávala na sebe zbytečnou pozornosti. Jeden nikdy neví, v jaké chvíli je pozorován - vzpomněla si na Tithóna a odolala touze zkontrolovat okolní střechy - zvláště míří-li do jámy lvové.

Plán, který sestavili, byl prostý, ale účinný. Jak Patrik správně podotkl, řítili se do pasti, stali se pouhými figurkami na šachovnici a Enko jim právě dal šach. Měli ale jedinečnou možnost stanovit si vlastní pravidla hry a určit, za jakých podmínek ke konfrontaci dojde. A takovou příležitost si nemohli nechat ujít.

Galerii nešlo přehlédnout, byla koneckonců hlavní dominantou Trafalgarského náměstí. Renisenb přišla od řeky, z Westminsteru. Ze zbylých stran byla totiž stavba obklopena Sohem, Čínskou čtvrtí a bývalými klášterního zahradami Covent Garden, zkrátka místy, kde to v noci žije, lidé se hlasitě smějí a krátí si dlouhé chvíle nebývale krátkých životů, a kde je vzduch nasáklý pachem lidského potu a výstředních drinků.

A třebaže by v tu chvíli dala všechno za to, aby jí přítomnost davu poskytla maskování a jistotu, nemohla si dovolit být kýmkoliv spatřena, nemohla nikoho ohrozit, ne když mezi nimi mohli být i její smrtelní přátelé.

Raon přistoupil k oknu a vystrčil z něj dva prsty. „Navíc fouká ze severu a pokud půjde od řeky, nebude tolik cítit."

Patrik naklonil hlavu na stranu. „Tos skutečně právě poznal směr větru, nebo je v tom nějaký trik?"

„Trik lovce."

Renisenb si založila ruce na hrudi. „Ještě jednou zmíníš cokoliv, co se tvé neetické záliby týče, a můžeš si být jistý, že jediný trik, který tě bude zajímat, bude způsob, jakým odhlásit předplatné všech existujících časopisů o ohrožených druzích." Zvedla varovně prst do vzduchu. „O medvědech obzvlášť."

Měl ale pravdu, jako obvykle, vítr nebyl silný, ale chladný byl dost, a foukal přímo proti ní, strhával jí kapuci a štípal ji do zarudlých tváři. Naštěstí se už blížila ke svému cíli, galerii už měla nadosah. Ulici před náměstím ovšem zahnula na západ a začala tak galerii obloukem obcházet. Občas ji ztratila z dohledu, to když zaslechla podezřelý šramot a přitisknutá k nejbližší zdi ztěžka oddechovala, a občas, když bylo postavení uliček příhodné a ona viděla přes střechy okolních domů, ji před sebou spatřila v celé kráse.

„Jakmile se objevíš na Orange street, budeš muset jednat rychle."

Jakoby to nevěděla.

Už když se plížila uličkou s ní křížící, sundala si boty a zastrčila si je za opasek, takže do zmíněné Oranžové (či Pomerančové?) ulice doťapala bosa. Nebylo to příjemné ani zcela bezpečné, neboť teď musela dávat dvojitý pozor na to, kam šlape, hlavně když byly kočičí hlavy pokryty takovým množstvím nedopalků a střepů od rozbitých pivních láhví, a nemohla dost dobře hlídat své okolí. Naneštěstí se to ale ukázalo být k následující části plánu naprosto nezbytné.

Galerie byla obrovská, složená z několika budov, a zabírala více než čtyřicet šest tisíc metrů čtverečních. Její masivní zdi, ve své neoklasicistní kráse prosté jakýchkoliv zdobností a ornamentů, se tyčily do výšky mnoha metrů - metrů, které teď Renisenb musela zdolat.

„Nikdo z nás nebude v žádném okamžiku v sále bez dozoru. Nikdy na parket nevkročíme všichni tři ve stejnou chvíli. Zůstaňte ve spojení, pořád." Pak se usmál, až zahlédla záblesk jeho nepřirozeně bílých zubů. „Hodně štěstí."

Prohlédla si přes 15 metrů vysoký okap, vyslala jednu rychlou modlitbu k dávno zapomenutým bohům, utáhla si obvázané dlaně a ohlédla se. Kamera na protilehlé straně ulice si ji měřila nezaujatým pohledem, jediným ukazatelem života bylo sotva slyšitelné bzučení a pravidelné blikání červené diody.

„Kamera se zapne, jakmile zaregistruje pohyb, který trvá déle než deset vteřin."

„Anebo hodně hlasitý zvuk," doplnil později Nicolas.

Renisenb nasucho polkla a pustila se do šplhání. Naslouchala přitom tlukotu svého srdce, rytmicky zvedala ruce a nohy a přitahovala se výš a výš. Nepřestávala při tom počítat uplynulé vteřiny a zastavovat se, než mohla opět pokračovat dál. Ony momenty byly ze všeho nejhorší - namáhané končetiny žadonily o odpočinek, v ústech měla sucho, krev jí uvnitř vřela, a jediné, co mohla dělat, bylo přerývaně dýchat a naslouchat, zda se tiché bzučení nezmění ve varovné pípání.

A pak se sunula dál.

Všechno šlo podle plánu až do okamžiku, než jí zpocená dlaň po měděnkou pokrytém okapu uklouzla a ona padala dolů. Oči se jí rozšířily zděšením, zachvátila ji panika. Přichytila se okapu a pevně jej sevřela, přičemž se jí podařilo sedřít si kůži na obou dlaních, ale třením se jí podařilo pád zastavit.

Její srdce vynechalo úder, bezděčně vykřikla a pak se vší zbývající silou natiskla na okap a nechala svou mysl na okamžik pohltit hrůzou z temnoty ulice vířící hluboko pod ní. Nepomohlo ani vědomí, že by pád přežila - nemohla si být jistá, že by si nepolámala kosti a že by její křik nepřivolal ostatní nesmrtelné.

A když už jsme u toho...

Renisenb ztuhla krev v žilách. Zatajila dech a zaposlouchala se do nočního ticha doufajíc v zázrak. Namísto mechanického bzučení ale zaregistrovala téměř neslyšné pípání a tiché vrzání, které znamenalo jediné - kamera se dala do pohybu. Křečovitě sevřela okap. Honem, honem, jak to jen Raon říkal?

„Pokud budeš tak nešikovná, že kameru spustíš, máš jen jedinou naději - doufat, že se Nicolasovi podaří dostat se dovnitř včas a že čočka nezaregistruje tvůj obličej."

Renisenb se neodvažovala ani nadechnout. Jenže nemohla zůstat viset vprostřed okapu navěky, její údy jí pomalu vypovídaly poslušnost a zpocené dlaně jí začaly na kovu pomalu ale jistě ujíždět. Nemohla ani čekat, až ji někdo přijde zachránit, to by se totiž taky nemusela dočkat nikdy. Bylo zkrátka na ní, aby odlákala pozornost kamery jiným směrem - dost chytře na to, aby ochranka celý incident nazvala planým poplachem a opět uvedla přístroj mimo provoz.

Povolila sevření levé ruky a začala s ní opatrně prohledávat kapsy. Obvykle je měla plné všelijakých zbytečností, které se tam za ta léta nahromadily a které jí bylo příliš líto vyhodit, ale dnes ve svém společenském úboru nahmatala jednu jedinou věc.

Jednu zpola rozdrolenou křídu.

Zůstala na ni nevěřícně zírat, zorničky rozšířené úlevou, ale zároveň i děsem. Ač na venek působila ztuhle a bez života, v jejím nitru to vřelo. Tu křídu musí odhodit. Zkrátka musí. Vydá to zvuk, odláká kameru, vyleze o metr výš k pootevřenému oknu a je v bezpečí uvnitř.

Není žádná jiná možnost.

Tohle všechno si až příliš dobře uvědomovala, ale zároveň drtila křídu mezi prsty neschopná se jí vzdát. Pokud ji zahodí, bůhví co se jí přihodí? Jaké zlé síly tím na sebe povolá? A kdyby jen na sebe, ale na své přátele, na ty, na kterých jí záleží ze všeho nejvíce.

Musí se rozhodnout. Musí zvolit. Učinit volbu. Jenže jak má poznat, co je horší? Nechat se chytit tady a zachránit své přátelé, nebo na ně na všechny přivolat smůlu, která by potencionálně mohla vyústit v něco mnohem horšího?

„Je to všechno jen v tvé hlavě, Renisenb. Jsi pověrčivá. Vůbec nic se nestane."

Já vím, Raone. Ale já nemůžu, nemůžu!

Jak moc si přála, aby tam s ní byl a pomohl jí se rozhodnout! Jenže tohle musela udělat sama, protože Raon byl uvnitř a nasazoval svůj krk proto, aby ona byla v bezpečí. Udělá to. Udělá to pro něj. Zlým silám to vynahradí později, klidně se celá vykoupe v soli a pověsí si nad dveře podkovu. Teď se ale potřebovala zbavit jedné pitomé kamery.

Shlédla do neprostupných hlubin pod sebou, zamířila a opatrně hodila. Křída proletěla vzduchem a odrazila se od kovového víka nejbližší popelnice, až to zadunělo. Renisenb neměla čas sledovat, zda její pokus vyšel, z posledních sil se vytáhla nahoru, pak nahmatala špičkou pravé nohy venkovní okenní římsu a opatrně na ni přenesla svou váhu. Jedna noha, druhá, pak se jen odstrčit od okapu - poplašeně zamávala rukama kolem sebe, když se náhle ocitla bez opory, a byla by bývala spadla nazad nebýt ruky, která ji v poslední chvíli zachytila za lem halenky a přitáhla ji dovnitř.

Jakmile se Renisenbiny bosé nohy dotkly země, celá se rozklepala. Jak jí z těla mizely poslední zbytečky adrenalinu, uvědomila si, jak je prokřehlá a jak strašně namožené má svaly - musela tam venku strávit mnohem delší dobu, než původně očekávala. Zvedla pohled od svých sedřených dlaní k Nicolasovi, který si ji starostlivě prohlížel. Přinutila se usmát a zatlačit nechtěný třas do pozadí. Sedřené ruce si schovala do kapes. „Jak vypadám?"

Nicolas ji přelétl pohledem, jako by si doteď ani nevšiml, co má na sobě, a souhlasně zamručel. „Vypadáš sice, jako bys prošla peklem, odpovídá tomu i tvá nízká tělesná teplota, ale myslím, že s davem hravě splyneš."

Renisenb nakrčila nos, ale v duchu mu musela dát za pravdu, někteří nesmrtelní se v extravagantních převlecích skutečně vyžívali. Chytla se Nicolase za rámě a nechala se vést chodbou až k hlavnímu sálu, z kterého se ozýval smích a hlasitá hudba. Čím víc se blížili, tím rychleji ji opouštěla tíseň a tím uvolněněji se cítila. Ať už se jednalo o přísně tajnou misi nebo ne, vyhlídka oslavy, rozjařených úsměvů a tváří zarudlých od tance ji potěšila. Cokoliv, jen když jí to zbaví té sklíčenosti, kterou cítila venku.

Ta myšlenka ji přivedla k jiné. Zvedla pohled k Nicolasově tváři. „U vás proběhlo vše v pořádku?"

„V nejlepším." Nicolas jí věnoval další ze svých povzbudivých úsměvů, zřejmě vycítil, že potřebuje pozvednout na duchu. Sám dobře věděl, že Renisenb s touto částí plánu nesouhlasila, a dokonce jí před tím, než se rozloučili, slavnostně odpřisáhl, že jí jejího přítele vrátí nepoškozeného.

„A Patrik?"

„Čekal na mě ve dveřích a pustil mě dovnitř služebním vchodem, přesně jak jsme si slíbili."

Renisenb se snažila nedat na sobě nic znát, ale nitro jí zaplavila úleva. Nikdy by si neodpustila, pokud by se mu kvůli ní něco stalo, jenomže jakmile se Raon doslechl o tom, že má Patrik k jedněm galerijním dveřím klíče, nebyla s ním žádná řeč. Nějaké Renisenbiny obavy ho přece nemohly připravit o takovou taktickou výhodu, to dá rozum. A tak byl Patrik hned následující ráno povolán zpět do bytu, proveden spěšným informativním rychlokurzem a účastnil se celého plánování.

„Takže nesmrtelní, hm?"

Patrik sotva zvedl pohled od knihy. Pokud od něj v tomhle směru očekávali jakoukoliv silnou reakci, tak jim ji nedopřál. Znovu si každého z nich zběžně prohlédl a pak pokrčil rameny.

„Myslím, že už jsem zažil horší věci."

Jedinou potíží v celém plánu se ukázalo být otevřít Nicolasovi ty správné dveře. Patrikova klíčenka totiž sloužila k odemykání pouze jednoho z mnoha pavilonů, toho na úplně opačné straně galerie - a tedy i toho, kde se nesmrtelní nepostarali o zrušení bezpečnostních opatření, takže byl plný bzučících kamer a laserových paprsků. Vyvstala tedy otázka, jak se s tím vypořádat? Patrikův běžný vchod použít nemohli, potřebovali ho jako únikový východ, rychlý a snadno dostupný. Někdo tedy musel projít celou galerií k Nicolasovým dveřím a otevřít mu zevnitř. Karta padla na Patrika, který se jako jediný uvnitř galerie vyznal a který tedy měl alespoň nějakou šanci úspěchu. Na druhou stranu byl obyčejný smrtelník a Renisenb se děsila toho, co by ho mohlo v rukách nesmrtelných potkat.

„Takže to dokázal. Prošel polovinou nejstřeženější galerie v Londýně. Bez speciálního vybavení a odborných znalostí." Stále tomu nedokázala uvěřit. Že by se jejich směrem konečně usmála trocha toho těžce vymodleného štěstí?

Nicolas jí věnoval jeden zkoumavý pohled. „Už to tak bude. Nakonec se jeho pomoc možná i hodí, že? Kdo by to byl řekl." Mávl rukou, aby zaplašil její výhrady. „Není čas. Radši pospěšme, ať stihneme Raonův příchod."

Vedl ji podél teras a balkónů, jež na vyvýšeném patře obklopovaly celý taneční parket, až k tomu úplně nejzadnějšímu místu, odkud byl podle všeho nejlepší výhled na celý sál. Renisenb nemohla ze vší té nádhery kolem odtrhnout oči. Vybledlá šeď jejího obyčejného života nebyla na takovou okázalost zvyklá. Ty rejdící šaty, zářící lustry, lesknoucí se poháry, a to všechno obklopené těmi nejdražšími uměleckými díly. Dokázala rozpoznat Caravaggia, Vélazqueze, Rubense, Van Dycka, toho s tím oknem a žánrovými malbami, ach ano, Vermeera, a mnoho dalších. Hotový ráj. Patrikův ráj.

Vynasnažila se ale nahlédnout pod všechno to pozlátko a získat skutečné informace, něco, s čím by mohli pracovat. Byli tam nesmrtelní, o tom žádná, ale nebylo jich mnoho - valnou většinu hostů tvořili bohatí smrtelníci, kteří byli zcela okouzleni charismatem svých chlebodárců. Shlukovali se kolem nesmrtelných do hloučků, lichotili jim a doslova žadonili o jejich přízeň. Jako štěňata toužící po pozornosti.

Renisenb zahlédla Tithóna s obvázanými ranami a pravou rukou v závěsu, jak stojí ve stínu opřený o jednu z imitací antického sloupu a pohrává si s něčím ve svých rukách. Roj sarančat se usadil kousek nad ním a neklidně bzučel. O kus dál byl Ahasver, potulný Žid, zabraný do nějaké hluboké diskuze s jakýmsi smrtelníkem. Z tváře mu přitom ani na okamžik nemizel ten jeho enigmatický úsměv. Mladík, s kterým konverzoval a jemuž takhle z dálky neviděla do tváře, byl oblečen velmi elegantně a vypadalo to, že si debatu užívá zrovna tak jako Ahasver. Že by byl též nesmrtelný? Mimo ně poznala ještě jednoho nebo dva další, jejichž jména ovšem neznala, neboť se zdržovali převážně mimo Evropský kontinent, a sira Galahada, který, ač sám obklopen početnou skupinkou vtahující ho do rozhovoru, si našel chvilku, aby jí alespoň takto na dálku pokynul.

Nikdo z nich neproblikával jako rozbitá videohra, nikdo z nich nepůsobil nemocně, naopak to vypadalo, že se těší přímo výtečnému zdraví a že si pozornost smrtelníků užívají. Možná byly jejich domněnky přehnané. Možná vůbec o nic nejde. Možná se svět neřítí do záhuby.

Renisenb se konečně uvolnila. Zaposlouchala se do příjemných rytmů hudby a mumraje lidských hlasů ochotná alespoň na okamžik nechat své starosti plynout- když v tom se zničehonic zastavila uprostřed kroku a přinutila tak Nicolase, aby se zastavil taky.

„Co tady vůbec děláš?" sykla na něj, až se po ní několik hostů pohoršeně ohlédlo. Ztišila hlas. „Nemáš být u zadního vchodu a hlídat únikovou trasu?"

Nicolas přikývl a Renisenb se ulevilo, že si žádnou část plánu nezapamatovala špatně. Bylo toho přeci jen trochu moc. „Jen jsem potřeboval vědět, že jste v pořádku." Opřel se o zábradlí a kývl hlavou dolů mezi tanečníky. „Támhle ho máš."

A opravdu, mezi tančícím páry i jednotlivci proplouval Raon. Třebaže jeho krok byl ladnému na hony vzdálený a do jeho rozložitých ramen by se Renisenb vešla dvakrát, pohyboval se s jistou lehkostí sebejistého lovce, nehledě na to, že se mu valná většina lidí sama klidila z cesty. Renisenb se na moment zamyslela nad tím, jestli podvědomě cítí nesmírnou váhu jeho pole setrvačnosti, nebo jím jen nechtějí být sraženi k zemi jako toreador mohutným býkem.

Pak se obrátila zpět k Nicolasovi, který se už už chystal vrátit zpět na svoje právoplatné místo. Ráda by řekla, že následující události zavinil on tím, že ho vůbec napadlo vzdálit se ze svého stanoviště, ale pravda byla, že by se nic z toho nestalo, nebýt toho, že v poslední chvíli zachytila jeho rukáv. „Počkej." V reakci na jeho překvapený pohled sklopila zrak ke svým dlaním. Její sedřená kůže se už začínala pomalu hojit. „Myslel jsi to včera vážně?"

Nechápavě se na ni podíval. „Co přesně?"

Chvíli třela dlaněmi jednu o druhou, stále umíněná nezvednout pohled. „Že je pro mě Patrik jen krátkodobým rozptýlením. Opravdu to tak působí?"

Nicolas se prsty v rukavičkách dotkl její brady a jemně ji nadzvedl tak, aby se mu dívala do očí. Jeho pohled byl vlídný, ale nesmlouvavý. „Nezachovala ses k němu správně. Je mi jedno, jestli si myslíš, že se ho snažíš chránit, ale pokud má mít tenhle váš vztah nějakou budoucnost, budeš si s ním muset otevřeně promluvit."

Renisenb odvrátila zrak zpět k hemžícímu se parketu. Zřejmě v téhle věci skutečně neměla na vybranou, ale střízlivá tyhle řeči poslouchat nemohla. Proto se rozzářila, když mezi tanečníky zahlédla obsluhu. Čapla Nicolase za sako a než se nadál, už ho táhla ke schodišti. „Podívej, rozdávají šampaňské," zahlaholila přitom vesele, jako by vůbec nebyli na nesmírně důležité misi za odpověďmi, ale jen se přišli bavit na obyčejný večírek. Nicolas zaprotestoval, ale ne příliš silně. Renisenb sama pochybovala, že byla jeho cesta sem tak přímočará, jak tvrdí, a že si tak jednu hloupou skleničku sladkého šumivého nápoje jistojistě zaslouží.

Och, jak byla pošetilá!

Vprostřed cesty ji totiž někdo lehce uchopil za ručku a zatočil s ní, až udělala piruetu a skončila v cizincově náručí. Neznámý byl podobné postavy jako Raon, ale působil uhlazeněji, elegantněji, štíhleji. Jakoby se z boxera později rozhodl stát profesionálním tanečníkem. Jeho stisk byl sotva patrný, ale pevný. „Smím prosit?" zeptal se a v očích skrytých za černou škraboškou mu přitom zajiskřilo.

Renisenb se ošila a pokusila se z jeho sevření vykroutit. „Je mi líto, mám už-"

Přimhouřil oči. „Bohužel na tom trvám."

Renisenb se naposledy pokusila odtáhnout, ale byla namísto toho vtažena do víru tance. Pustili se do waltzu, nechala se jím vézt a přitom mu nepřestávala šilhat přes rameno, ve snaze zahlédnout někoho ze svých přátel. Parket byl ale plný pestrobarevných oděvů a vířících šatů, které jí bránily v pořádném výhledu.

„Ale notak, Renisenb, drahoušku, uvolni se přece trochu." Protočil ji kolem dokola, až rozevlál její karmínově rudou sukni. „Budeš hlavním hřebem mého večera."

V Renisenb hrklo, ale pokusila se nedat na sobě nic znát. Její jméno znala velká spousta lidí a to, že to tady celé zorganizoval přece ještě neznamenalo, že napsal jejich pozvánky, a už vůbec to neimplikovalo to, že je jejich tajemným mužem z Paříže. To by přece byla až příliš velká náhoda.

Nebo ne?

Jako by jí její myšlenky viděl na očích, neodpustil si jeden triumfální úsměv. „Musím říct, že jste se překonali. Takový plán, taková příprava a to provedení! Toho tvého smrtelného mladíka jsem tedy rozhodně nečekal, rozkošné. Bohužel pro vás jsme se stihli potkat. Vyměnili jsme si jen pár slov, ale zcela jistě mám teď o čem přemýšlet." Poklepal si prstem na bradu. „Oscara Wilda jsem ale nikdy moc nemusel."

Na Renisenb toho už bylo moc. Hrudník se jí stáhl ve snaze se nadechnout, před očima se jí zatmělo. Její končetiny vypověděly službu a ona by se skácela k zemi, kdyby ji její tajemný tanečník obratně nezachytil a nepostavil zpátky na nohy. Renisenb se několikrát nadechla, aby zahnala mžitky tvořící se jí před očima, načež zatnula sedřené ruce v pěst, až na bříškách prstů opět ucítila čerstvou krev. „Co jsi s ním udělal?"

Muž v masce nesouhlasně zamlaskal a uvedl jejich tanec zpět do pohybu. Teprve teď si Renisenb všimla, že je pravý rukáv jeho košile v jednom místě roztržený a nasáklý krví podobné barvy, jakou se pyšnila její sukně. Jednalo se o sečnou ránu, kterou musel utržit v nějakém souboji, a Renisenb nemohla jinak, než že mu ji z celého srdce přála.

Jenomže rány nesmrtelných se hojí rychle, kdežto smrtelníkům zůstávají navěky.

Neznámý ji naposledy zatočil a pak ji zavedl ke kraji parketu. „Bylo mi ctí. Ještě se uvidíme, jak jsem sliboval, budete ozdobou celé oslavy." Chtěl ještě něco dodat, snad nějakou výhružku, ale zřejmě spatřil něco v Renisenbině obličeji, neboť zničehonic jeho rysy pod maskou ztvrdly a on se otočil na podpatku.

Renisenb věděla, co spatří. Davem si to k nim nasupeně rázoval Raon, odhazoval lidi stranou jako kuželky. Popadl Renisenb za paži a hrubě s ní zatřásl. „Co tě to napadlo?" Na chvilku se odmlčel, jako by se rozmýšlel, jestli jí má jen vynadat nebo ji rovnou profackovat. Nakonec se spokojil s pouhým: „Máme plán a ty se ho musíš držet. Vrať se zpátky na balkón."

Renisenb přelétla pohledem z neznámého na Raona a zase zpátky a o pár kroků ucouvla. Opravdu si byli neuvěřitelně podobní, a přesto vypadal každý z nich úplně jinak - zatímco Raon jednal s lidmi vždycky napřímo, neznámý byl obestřen mlhou přeludů a lží. Byl uhlazenější, jako by někdo vzal divoké zvíře a naučil ho aristokratické etiketě, ale zato měl v sobě jakýsi osten krutosti, který Raonovi, ač často jednajícímu pod vlivem vzteku a nenávisti, docela chyběl.

Teď se neznámý rozzářil a rozpřáhl paže, jako by chtěl Raona obejmout, ve skutečnosti byl jeho úsměv strojený a celé jeho tělo zvláštně napjaté, jako by v sobě zadržoval silný hněv.

„Faraone."

Raon pustil Renisenbinu ruku a otočil se k mužovi čelem. Tělem mu přitom projel záchvěv, jako by dostal ránu elektrickým proudem. Sevřel obě ruce v pěst a vykročil vpřed, takže Renisenb zaštítil celým svým tělem. Ta k němu přistoupila a položila mu dlaň na paži - buď aby ho uklidnila, anebo aby ho mohla případně zarazit, kdyby se pokusil na cizince vrhnout.

„Jsem rád, že jsi se rozhodl poctít mě svou návštěvou. Je mi ctí být v tvé přítomnosti." Neznámý vystřihl učebnicovou poklonu.

Raon jeho gesto neopětoval. Chvíli si ho měřil pohledem, snad posuzoval své možnosti, snad mu na tom licoměrném jedinci něco nesedělo, pak mu ale v obličeji zablesklo poznání. „Já tě znám. Už jsme se potkali." Překvapeně zamrkal. „To tys mi říkal ,mladíku'?" Znovu si ho pozorně prohlédl od hlavy až k patě. „V žádném případě není možné, aby bylo tohle- tohle individuum starší než já. Vždyť to nezažilo ani Ježíše, natož cokoliv co mu předcházelo."

Neznámý ho počastoval záhadným úsměvem, načež pronikavě hvízdl a luskl prsty směrem k davu shromážděnému po jeho pravici. Hudba ztichla, parket se vyklidil a po Enkově boku se objevil nepříliš vysoký plavovlasý mužík s vyřezávanou krabičkou v rukách. Sklonil hlavu, jako by se neodvažoval pohlédnout svému pánovi do tváře, a zdvihl krabičku nad hlavu.

„Dámy a pánové!" zvolal Enko do nastalého ticha a pyšně na krabičku poklepal. „Doslechlo se mi-" - v této chvíli začal rozvážně přecházet kolem seběhnutého obecenstva, „-že se nám tady rozmohl takový neduh. Někteří z vás se podle všeho cítí slabí, mají problémy i s těmi nejzákladnějšími činnostmi, jako by se začínali pomalu vytrácet."

Odmlčel se a nechal světlo lustrů aby se odrazilo od cvočků na jeho parádním obleku. V teatrálnosti mohl jistojistě konkurovat i nejednomu z alchymistů. „Nabízím vám řešení vašich problémů." Udělal dva rychlé kroky k služebníkovi a vytáhl předmět na světlo.

V jeho dlani se zalesklo zlatavé ostří - ani se to snad nedalo nazvat dýkou, malé to bylo, takový větší nůž, akorát do ruky. Něco na něm ale nesedělo. Mohl za to snad fakt, že se kolem něj vzduch všelijak podivně vlnil, jakoby žárem spalujícího horka? Nebo že byly odlesky světla, jež se od něj odrážely, zcela nesmyslné a fyzikálně nemožné? Renisenb nevěděla, a upřímně ji to ani nezajímalo. Jisté bylo jen jedno - ani trochu se jí nelíbil. Jen z pouhého pohledu na něj ji mrazilo v zádech a celé její tělo se třáslo touhou zmizet od něj co nejdál.

Enko zdvihl ruku s nožem do vzduchu, aby jej měli všichni v sále na očích. „Tenhle nůž dokáže něco, co bylo dlouhé věky považováno za zhola nemožné. Dokáže něco, na co si mnozí brousí zuby už odnepaměti." Švihl ostřím do prázdna, až vzduch kolem nich zavibroval.

Služebník schoval krabičku pod paží a vyrazil zpět k obecenstvu s úmyslem se s ním smísit a zmizet. Raon ho chytil za loket a pokusil se ho zastavit, ale on se kolem něj rychle prosmýkl a ztratil se jim z dohledu.

Enko mezitím pokračoval ve svém monologu: „Společenstvo nesmrtelných bylo vždy pevně semknuté. Bývali jsme rodinou, kterou mnozí z nás již neměli, přáteli, jež nám připomínali ty, které jsme po dobu našich dlouhých životů ztratili. Jenže pak se některá- jak jen bylo to krásné slovo, které použil? Och ano, individua rozhodla narušit naši těžce vybojovanou rovnováhu. Nejenže se odvážili podporovat narození nových nesmrtelných, dokonce se neštítili ani toho nejhoršího - zabíjet. Zabíjet nesmrtelné."

Mezi hosty to zašumělo, někdo vykřikl, jiní zalapali po dechu. Dámy se začaly ovívat vějíři, jako by měly každou chvíli omdlít. Ozvaly se však i rozzuřené výkřiky a výhružky.

Renisenb se poděšeně přitiskla k Raonově paži, jako by se jí svět rozpadal pod nohama a ona se nutně potřebovala přidržet něčeho reálného. Zvedla pohled k jeho tváři. „O čem to mluví, Raone?"

Raonův obvykle neprostupný obličej byl bledý, jeho oči polekané. Zavrtěl hlavou. „Musíš mi věřit, když řeknu, že nemám nejmenší tušení. Ale tohle nedopadne dobře." Rozhlédl se kolem hledaje možnosti úniku. „Musíme zmizet. Musíme-"

„Někteří z nich jsou tu dnes s námi. Ano, slyšeli jste správně, úlisně se vplížili mezi nás, vetřeli se do naší přízně. Někteří z nich se nazývají vašimi přáteli, třebaže některé vaše přátele kdysi zavraždili - a z vás dnes vysávají sílu. Tyto stvůry se neštítí ničeho. Je třeba se s nimi vypořádat." Upřel pohled svých chladných očí na Raona. „Nechť poznají, jaké to je, když jim jejich nejbližší umírají jeden po druhém."

Zatočil nožem v ruce a pak v nečekaném okamžiku hmátl po jednom z hostů a rychlostí útočící kobry mu zabodl nůž do břicha. Celý taneční parket zalapal po dechu, lidé se zarazili uprostřed pohybu a zůstali němě zírat na scénu, která před jejich zraky rychle eskalovala. I Renisenb sledovala vytřeštěnýma očima, jak se daný host chytá za bodnou ránu, jak se jeho výraz mění z šokovaného v rozzuřený a pak v tak podivně užaslý. Tehdy také rozpoznala o koho se jedná - byl to sir Galahad, jeden z Artušových rytířů kulatého stolu, který se podle legendy napil s bájného svatého grálu.

Znala ho pouze od vidění, za celý svůj dlouhý život si s ním vyměnila jen pár zdvořilostních frází a jeden delší rozhovor, když se krátce potkali ve čtrnáctém století. Jednal s ní vždy mile, zdvořile, zkrátka jak se na pravého rytíře sluší a patří. Proto jí teď z hrdla unikl bolestivý výkřik, když začal jeho hrudník v okolí rány zářit a postupně se rozpadat v prach. Jeho oči zakmitaly sálem, jako by jim stále nedocházelo, co se se zbytkem jejich těla děje - na chvíli pohlédl i na Renisenb, jakoby se s ní loučil - , a pak je zavřel, nasadil smířený výraz a proměnil se v prach.

Zlatý nůž zacinkal na dřevěných parketách.

Obecenstvo zůstalo v hrobovém tichu. Uplynula minuta, dvě, kdy se nikdo z přihlížejících neodvážil ani pohnout, všichni pohledem hypnotizovali hromádku prachu, která po slavném rytíři zůstala. Pak to mezi nimi zašumělo, jako by jim teprve tehdy došlo, čeho to byly právě svědky - vraždy a to ohavné. Vraždy bez varování, bez rozloučení, vraždy, která nikdy neměla být možná.

Dav kolem nich se rozprchl na všechny strany. Hosté se dali na zběsilý útěk, vráželi do sebe, křičeli a odstrkovali ostatní stranou, jen aby se dostali k východu jako první. Nastal naprostý chaos. Všem přitom v hlavě vyvstala jediná myšlenka:

Kdo bude další?

Raon se prodíral davem a táhl Renisenb za sebou směrem k jejich únikovému východu. Té už bylo v té chvíli všechno jedno, klidně by bývala vyskočila oknem jen proto, aby se od toho fanatika dostala co nejdál. Stále nehybně klečel uprostřed tanečního sálu, pohrával si s nožem a na tváři mu zářil vítězoslavný úsměv. Jak se proplétali mezi prchajícími hosty ve snaze uniknout, Renisenb cítila pohled jeho očí na zátylku a odolávala nutkání se ohlédnout.

Nějaká její část - naivní část, prostoduchá, hloupá, ta, která by ji během jediného okamžiku přivedla na hranici a kterou v sobě po smrti Diega navždy pohřbila - pořád nedokázala pochopit, co se to před jejíma očima odehrálo. Přistihla se, že se snaží najít nějaké alternativní vysvětlení, trik lovce, jak by to nazval Raon, jenže odpověď byla jediná a šíleně snadná -

- nikdo z nich už není v bezpečí.