Patrika našel opřeného o zábradlí, hledícího kamsi na druhý břeh Temže.

Slunce jako by si hrálo s oblaky na schovávanou, občas vysvitlo a ozářilo celé okolí svými zlatavými paprsky jen proto, aby se o moment později znovu ukrylo za oblačnou clonu a nechalo jasné barvy vyblednout do pochmurné šedi. Stále bylo ovšem příjemně, foukal lehký vánek, který si pohrával s Patrikovými neumně zastřiženými vlasy a černou šálou, jež za ním teď povlávala, a který skotačil s vlnkami a čechral kachnám peří.

Po řece pod nimi proplouvaly parníky a po nábřeží procházeli lidé, kteří se ještě stále odmítali smířit s neodvratitelným příchodem studené fronty, užívali si posledního záchvěvu pěkného počasí před zimou, bavili se, plýtvali časem a utráceli víc, než bylo třeba. Někteří odvážlivci se dokonce pustili do otužování, až se Nicolas při pohledu na ně otřásl. Sám byl zastáncem toho názoru, že do moderní Temže by se neodvážil vstoupit ani ten největší středověký trhan.

Teď se ovšem zastavil pár kroků za ním a přešlápl, nejistý, zda ho vyrušit z přemítání, ale to už mu Patrik pokynul, aby se k němu připojil. „Nepotřebuju chůvu, víš o tom? Zvládnu se o sebe postarat sám," pronesl trochu roztrpčeně jeho směrem, stále ovšem nezvedl pohled od zčeřené hladiny pod nimi.

„A já nepotřebuji svěřence," opáčil Nicolas věcně.

Sám by v tu chvíli nedokázal vysvětlit, z jakého důvodu sem za ním ve skutečnosti přišel, zvláště s vědomím, že mu ten vlhký vzduch od řeky nedělá vůbec dobře na klouby. Pokud by se nad tím ovšem zamyslel trochu hlouběji, uvědomil by si, že odpověď zná – na rozdíl od zbylých nesmrtelných nebral totiž konverzaci s Patrikem jako povinnost; nepociťoval pražádnou potřebu se nad něj pro jeho smrtelnost povyšovat, spíš naopak. Navzdory svému směšně nízkému věku se jednalo o inteligentního mladého muže s širokým záběrem vědomostí, který se nikdy nenudil, když s ním Nicolas sdílel nejnovější výsledky svého výzkumu, a dokonce mu na danou problematiku rád a ochotně nabídl svůj vlastní pohled.

Zkrátka a dobře se mezi nimi za tu krátkou dobu vytvořilo cosi jako přátelství.

„S Perenelou jsme se shodli, že si vystačíme sami, bez dětí," dodal ještě po chvíli mlčení, aby situaci trochu odlehčil. „I když bych rád viděl ty malé caparty vyrůstat."

Patrik pozoroval kolébající se pramice. „Všechno se tak strašně rychle mění, nepřijde ti?" Mávl rukou k pláži. „Chodíval jsem sem jako malý kluk. Tehdy tady nebývaly žádné odpadky, žádné davy lidí. Prostě jen ty a řeka." Zničehonic mu zrudly tváře. Nervózně se poškrábal za krkem a konečně zvedl pohled od vody. „Promiň, já vím- myslím tím-" Po tváři se mu rozlil rozpačitý úsměv. „Bože, jen mě poslouchej, jak si tady stěžuju. A ještě při všemu tobě. Jaký jsem ubožák."

Nicolas ho poplácal po rameni. „Musí to být pro tebe velký šok. Jak se s tím vším srovnáváš?"

Patrik jen s povzdychem zavrtěl hlavou a opřel se lokty o zábradlí. „Nesmrtelní? Tisíce let trvající spory? To je hračka. Horší je pomyšlení, že jsem teď oproti Renisenb jen titěrný hmyz. Ani se nedivím, že se mnou nechce nic mít. Nikdo nemůže jen tak překonat staletí zkušeností."

„Může, pokud se snaží. Já s ní ještě promluvím," zamručel Nicolas, který se teď po Patrikově vzoru naklonil nad řeku a zaposlouchal se do jejích zvuků. „Z tvé předešlé promluvy usuzuji, že jsi tu vyrůstal?"

„Nedaleko odtud. Předpokládám, že tam ten náš starý dům ještě stále stojí – děda byl vždy pyšný na jeho jedinečnou architekturu."

„A rodiče?"

Patrikův melancholický pohled vydal za tisíc slov. Pak se ale otočil k vodě zády a zadíval se zpět směrem k Národnímu archivu, do víru velkoměsta. „Jaké to vlastně je? Být nesmrtelný, myslím," dodal, když spatřil Nicolasův tázavý výraz. „Jste po tom všem, čím jste si prošli, ještě vůbec lidmi?"

Nicolas se zasmál. „Pevně doufám, že ano. Cítím, vidím a slyším to samé jako ty. Prožívám stejné emoce, reaguji na základě svých zkušeností, v těžkých časech se vracím ke vzpomínkám z dětství. Je to pro tebe dostatečně lidské?"

Patrik schoval bradu pod šálu, když zafoukal náhlý studený vítr. „Takhle jsem to nemyslel."

„Já vím."

„Tak odpověz," nedal se mladík jen tak lehce odbýt. „Jak se vůbec člověk nesmrtelným stane? Jak se jím stala Renisenb?"

Nicolas rozpřáhl ruce, až svým nečekaným pohybem vyplašil několik racků, kteří se kolem nich shlukli ve snaze ukořistit něco k jídlu. Předváděl se, jak by s úšklebkem konstatovala Renisenb. „Neměnná. Taková je pro mě nesmrtelnost. Vidím, že chceš namítnout, že jen za posledních několik desítek let se stalo tolik změn, kolik za všechna předchozí staletí dohromady, a mnozí, třeba zrovna Renisenb, by s tebou jistě souhlasili. Když ale člověk žije takovou dobu, musí si najít něco, co mu pomůže se stabilizovat, potřebuje kotvu." Ukázal směrem k městu. „Možná, že až příště navštívím Londýn, bude vypadat úplně jinak než dnes. Nemůžu se na něj spolehnout. Ale Temže, ta tu byla vždycky a snad tu i nějakou dobu zůstane. K té se vracím, když se zrovna cítím mizerně."

Patrik zabubnoval prsty o zábradlí. „Proto se nesmrtelní tak rádi sdružují? Protože ostatní nesmrtelní jsou pro ně určitou formou ‚zakotvení'?"

„Ano, dalo by se to tak říct. Ptal ses mě taky, jak se člověk stane nesmrtelným, a já ti odpovím, že kolik nesmrtelných, tolik různých způsobů. Někdo na to šel přes vědu, nesmrtelnost jiných vyplývá z mytologie." Věnoval mu dlouhý, pozorný pohled. „O Renisenbině mládí toho vím málo, jisté ale je, že o nic takového nestála. Byl to omyl a Raon jí to nikdy nepřestane zazlívat, stejně jako ona jemu."

„A je to prostě jen tak?" Patrik vypadal, že tomu stále nedovede tak docela uvěřit. „Lusknutí prstů a člověk žije věčně? Pozná se to nějak na fyzickém zdraví jedince?" V ten okamžik už vytáhl svůj notes, který podle všeho nosil vždy po kapsách, aby si Nicolasovu odpověď zaznamenal.

Ten se zatvářil potěšeně, že má konečně publikum, které si s radostí poslechne jeho vědecké teorie. „Většina nesmrtelných přestane stárnout, nebo se jejich stárnutí přinejmenším zpomalí. To je první signál, že je něco špatně. Prvních sto let je ale podle mých pozorování zcela obyčejných, ale pak nastane fáze, kterou s oblibou nazývám konfúzní."

Patrikovo obočí vyletělo do výšin, až téměř zmizelo v jeho špatně ostřihané kštici.

„V této fázi, v letech, kdy by běžnému lidskému tělu, mohu-li to tak říct, vypršela trvanlivost, pochopí i organismus nesmrtelného, že je něco špatně, a začne se bouřit." Poupravil si brejličky na nose, když mu samým vzrušením začaly sjíždět dolů. „Jedná se vlastně o poslední zoufalý pokus přírody zbavit se nevítané anomálie. Nový nesmrtelný trpí insomnií, ztrácí apetit, propadá něčemu, čemu se v odborné terminologii-"

„V tvojí terminologii," neopustil si Patrik drobné popíchnutí, třebaže se tvářil nadmíru vážně a pozorně poslouchal.

„-říká první deprese. Pomalu se stává troskou, tělem bez duše. Naprostá většina jeho známých a přátel z jeho původního, řekněme smrtelného, života je tou dobou již po smrti, a on se cítí osamělý, ztracený v cizím světě. Tato beznaděj ale po několika letech vyprchá, pokud má daný nesmrtelný dost silnou vůli na to, aby ji přemohl a našel ve svém nekonečném životě určitý smysl."

„Nesmrtelnost zní o dost hůř, než si lidé běžně představují," konstatoval Patrik s jistou dávkou sklíčenosti, když schoval svůj zápisník zpět do hlubin kapes. „Hlavně pokud jsou na to sami." Pak Nicolasovi krátce pokynul hlavou. „Jsem tobě i Raonovi navždy zavázán za to všechno, co jste pro Renisenb kdy udělali. Jsem si vědom toho, že to bylo jistě vzájemné, ale mohu dnes usínat s trochu lehčí hlavou s vědomím, že jste tu pro ni byli vždy, kdy vás potřebovala, a že pro ni budete i ve chvílích, kdy já nebudu moct."

Patrikova slova Nicolase dojala a musel zakašlat a odvrátit pohled, aby se přímo před jeho očima neproměnil v slzavé údolí. „Všechny ty řeči o jídle mě vrací k tomu, že na nás Raon a Renisenb čekají v restauraci," řekl nakonec, aby se vyhnul odpovědi.

Patrik si povzdychl. „Já ani nemám hlad."

„Ne? Ani potom, co jsem mluvil o ztrátě apetitu?" Nechápavě zavrtěl hlavou. „Mně už kručí v břiše několik hodin. Pojď," mávl rukou a byl rád, když ho Patrik se sotva postřehnutelným protočením očí následoval, „aspoň tě to přivede na jiné myšlenky."

Procházeli městem směrem k místu, jehož adresu poslala Renisenb Nicolasovi v esemesce. Nebylo to daleko, ale nekončící davy lidí, zmatkující osobní automobily, a dlouhé červené na přechodech pro chodce jejich cestu značně protáhly. Nepomohl ani Nicolas, který se zastavoval u každé druhé výlohy, aby obdivoval zboží vystavené uvnitř. Zrovna teď si prohlížel nejnovější novinky v knihkupectví. Ukázal na jeden z předních kusů. „Charles Dickens, to byl vždycky můj oblíbený autor. A teď od něj mají novou edici."

„Támhle mají sbírku děl Oscara Wilda." Pobaveně se usmál, když mu hlavou proběhla nějaká myšlenka. „Sedmdesát let po smrti autora si s jeho dílem může dělat kdokoliv cokoliv. Jak to zvládáte vy? Prostě je necháte?"

Nicolas se poškrábal na bradě. „Víš ty, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlel? Někdy v padesátých letech jsem publikoval několik historických knížek, ale pokud by ses nezeptal, ani bych si na ně nevzpomněl. Pravděpodobně byly už dávno vyřazené z tisku a dnes je najdeme v zaprášených antikvariátech."

Patrik vypadal, že by ho chtěl nějak potěšit, ale Nicolas se jen oklepal. „No nic, je třeba jít s dobou." Hodil jeden rychlý pohled zpět k vitríně. „Půjdeme, ať na nás-" zarazil se vprostřed věty, sundal si brýle, aby si je očistil, a pak se směrem k vitríně zahleděl ještě jednou.

„Co se děje? Co tam vidíš?" dožadoval se Patrik, ale Nicolas jen zakroutil hlavou. „To nic, nic, já jen že-" Další zakroucení. „Půjdeme."

Zbytek své cesty strávili mlčky, ztraceni ve vlastních myšlenkách. Nicolas se v těch svých neustále vracel k tomu bizarnímu pohledu ve vitríně. Ale to přece- Ne, samozřejmě že ne. To by byla hloupost. Byla to jen iluze, lom světla. Jeho vědomí se ale netvářilo zrovna přesvědčeně.

„McDonnald's? Opravdu?" Patrik se pobaveně ušklíbl a pak zatlačil do dveří a pustil je oba dovnitř. Okamžitě je udeřila do nosu vůně smaženého jídla a přehnaného množství soli. Renisenb si jich všimla, jakmile vstoupili, a už z dálky na ně mávala a ukazovala na dvě místa u stolu, která jim podle všeho podrželi.

„Nějak vám to trvalo, takže ti, Nicolasi, už skoro vystydlo jídlo. Vzali jsme ti kuřecí nugetky, ty ti přece minule chutnaly." Pak vrhla kosý pohled na Patrika. „U tebe jsem si nebyla jistá, tak si objednej sám." Přišoupla směrem k němu jídelní menu.

Patrik jí poděkoval a posadil se na poslední volnou židli, takže teď jako jediný seděl přímo naproti všem třem nesmrtelným, kteří se museli kvůli nedostatků stoliček smáčknout na dlouhou sedačku, společnou pro několik dalších nejbližších stolů.

Nicolas se usadil vedle ní a poté, co se ujistil, že mu vzali i příbor, pustil se do oběda. Sice si za to vysloužil několik poznámek o tom, jak je jeho chování opovrženíhodné, ale když opáčil, že od toho nebude na rozdíl od nich celý umazaný, neměli mu co namítnout. Raon i Renisenb byli již skoro u konce – oba si objednali velké hranolky, ale Raon k tomu ještě přidal velký hamburger, který se teď pokoušel sníst.

„Chce někdo kečup? Trochu mi zbylo," zeptal se Nicolas, když se nikdo jiný neměl k tomu, aby zahájil diskuzi.

Raon odmítavě zavrtěl hlavou a našpulil pusu jako trucující dítě. „Ne. Nechutná mi."

„Hloupost. Každý má rád kečup," opáčila Renisenb, která si v něm zrovna máčela jednu ze svých hranolek.

„Jeden z mých bývalých přítelů ho taky moc nemusel," přispěl Patrik svou troškou do mlýna, zatímco si se zájmem prohlížel jídelní lístek. „Vlastně ho nemohl vystát."

Navzdory tomu, s jakou žoviálností svá slova pronesl, ponořilo se osazenstvo stolu do překvapeného ticha. Raon zvedl oči od svého talíře a věnoval Patrikovi dlouhý zkoumavý pohled, skoro jako by ho viděl poprvé. Teprve až když si Renisenb hlasitě odkašlala a dloubla do něj loktem, sklopil zrak zpět ke svému obědu a pokračoval v jídle. „Není to můj typ," zamumlal mezi sousty a jen pokrčil rameny, když se do něj Renisenb zabodla pohledem.

„To doufám," ucedila mezi zuby ve stejnou chvíli, kdy Patrik naklonil hlavu na stranu a nevinně na Raona zamrkal. „Opravdu?" Chvíli věnoval pozornost svým nehtům. „Možná by tě jedna večerní opera přesvědčila o opaku. Dnes dávají La Traviatu, to je klasika."

„Ukvílená."

„Procítěná," kontroval Patrik a zvedl ukazováček do vzduchu, jako by je chtěl upozornit na nějaký obzvlášť zajímavý detail. „Silná hlavní hrdinka. Neodvratitelná tragédie. Láska dvou mladých lidí, která končí smrtí jednoho z nich." Věnoval mu široký úsměv.

Raon jako by chvíli přemýšlel a pak se na něj zazubil. „V kolik hodin?"

„Tak a dost!" vykřikla Renisenb a práskla pěstmi o stůl, až Nicolas, sedící hned vedle, polekaně nadskočil. „Nehodlám jen tak sedět a sledovat jak spolu můj partner a nejlepší přítel nezávazně flirtují." Hodila po překvapeném Raonovi prázdný kelímek od mléčného koktejlu a byla by odkráčela pryč, kdyby ji Patrik v poslední chvíli nechytil za rukáv.

„Počkej, Sábi, já to tak přece nemyslel. Musíš ale uznat, že mi Raon na rozdíl od tebe aspoň věnuje pozornost."

Renisenb se zarazila, pak vypustila vzduch, který před tím nevědomky zadržovala, a posadila se, sice zpátky na sedačku, ale tak, aby k němu byla blíž. Schovala svůj obličej v dlaních, černé prameny vlasů vlnící se kolem její tváře zpola zakryly její zkroušený pohled. „Omlouvám se, to jsem nechtěla. Ztratila jsem nervy. Samozřejmě, že spolu můžete jít do opery." Nervózně se třikrát zatahala za šňůrku od mikiny, ale Nicolas si všiml, že její ruka ani jednou nezabloudila k její kapse, nezpochybnitelně plné kříd. „Jen jsi mě překvapil, to je všechno. Pořád si uvědomuju, že toho o tobě vím tak málo."

„Nikdy jsi se nezeptala," opáčil Patrik, ale v jeho hlase chyběl vyčítavý tón. Spíš to jen tak konstatoval.

Zvedla pohled k jeho tváři, poprvé za celou tu dobu. „Ptám se teď."

Patrik se skoro usmál, ale pak se jeho obličej zachmuřil a on se zanořil hlouběji do sedadla. „Měl jsem před tebou už několik vážných vztahů. Některé skončily hezky, jiné...ne tak docela. Je to se mnou občas těžké, víš?" Podíval se jejím směrem, ale jako by se díval skrz ni. „Hlavně těch několik prvních. Snažím se zlepšit, ale možná je se mnou něco špatně. Nejsem tak úplně...materiál na randění."

Renisenb chtěla něco opáčit, ale v tom okamžiku k nim přistoupil jeden z pracovníků podniků. „Nabídnu vám ještě něco?"

Navzdory napjaté atmosféře u stolu se k němu všichni překvapeně otočili. „Tohle je fast-food," namítl Patrik opatrně. „Tady to takhle nefunguje."

„Opravdu? Nejsi ty ale chytrý kluk." Muž se prohnul jako had a pak mu rychlostí, jakou by mu mohla závidět útočící zmije, podrazil nohy židle. Patrik dopadl na zem se sotva slyšitelným uf, přehlušeným rachotem padající stoličky.

Raon okamžitě vyskočil na nohy, ale to už se do něj pustil další z mužových poskoků, který se vynořil bůhví odkud. Nicolas si se stále rostoucími obavami uvědomil, že zůstali v celém podniku dočista sami, obklíčeni pětičlennou skupinou děsivě vypadajících mužů, kteří k nim byli v každém okamžiku blíž a blíž.

„Co jste zač?" vyprskla Renisenb, která popadla Nicolasův příborový nůž a teď s ním hrozila směrem k nejbližšímu útočníkovi. „Co po nás chcete?"

Číšníkova tvář se stáhla do pokřivené grimasy. „Ale no tak, vždyť to je přece jasné." Vzduch kolem něj se zamihotal a jeho současná tvář z něj spadla jako by to byla pouhá maska. Teď na ně přes husté obočí hleděly lesknoucí se oči, světlo zářivek se odráželo od bronzové pokožky, z které na několika místech vytékaly tenké stružky krve, jež stékaly po jeho nohách k zemi a zanechávaly za sebou šarlatově rudou stopu. Nejpodivnější na něm ovšem byla díra vprostřed jeho čela, kterou si čas od času přejel bříšky prstů.

Obdobná proměna se stala i s jeho kumpány – i ti se proměnili v snědé indické válečníky v pozlaceném brnění s, jak Nicolas poznal, prohnutými indickými šavlemi talwar, kterými teď mířili přímo k jejich obnaženým hrdlům.

Muž se protáhl, až zapraskaly kosti a z některých ran vytryskl silnější pramen krve. Byl teď zhruba o hlavu vyšší než před tím a objemem své svalové hmoty se mohl klidně měřit s Raonem, který teď stál společně s ostatními přitisknutý ke zdi, s tváří zkřivenou zlostí a indickou šavlí šimrající ho na krku. Nicolas do něj drkl loktem, jen pro jistotu, aby ho nenapadlo udělat něco zbrklého.

„Galahadova smrt uvolnila zhruba tolik energie, abych se mohl naučit nový trik. Byl to jeho dárek pro mě, za mé věrné služby, a zatím se ukázal být užitečný." Přelétl pohledem jejich smíšené výrazy, načež se jeho zkrvavené rty stáhly do spokojeného úsměvu. „Galahad byl ale oproti vám stále mladíček. Jen si představte, čeho budeme schopni, až skončíme s vámi." Při jeho posledních slovech se jeho oči hladově zaleskly.

„Kdo je to?" vyrazil ze sebe Patrik, jehož oči nepřestávaly sklouzávat směrem k šavli u jeho krku.

Nicolas nasucho polkl, ale dřív, než stihl odpovědět, ujal se slova zase neznámý muž: „Jsem to ale nezdvořák, já se nepředstavil." Přiložil prsty k jedné z desítek krvácejících ran a několika rychlými tahy načrtl Patrikovi na obličej několik krvavých čar – ten se otřásl odporem. „Říká ti něco jméno Ašvatama?"

Když se Patrik neměl k odpovědi, pronesl několik slov v hindštině a šavle na Patrikově hrdle se k němu přitiskla o něco silněji.

Pak se všechno odehrálo ráz na ráz. Renisenb se přikrčila a váhou celého svého těla dupla nejbližšímu útočníkovi na nechráněnou nohu. Ten překvapeně vyjekl, ale nenechal se vyvést z míry – meč zasvištěl vzduchem v místě, kde dívka ještě před okamžikem stála. Nicolas postrčil Patrika za sebe a sám odrazil svou vycházkovou holí útok, který mířil směrem k nim – Ind zaskočený jeho odporem se s ním po několika výpadech pustil do souboje na život a na smrt.

Renisenb po jeho boku se podařilo odzbrojit jednoho z nich a teď se s ním pustila do intenzivního pěstního souboje, zatímco Patrik popadl jeho odhozený meč a jediným ladným úderem rukojetí do týlu se mu podařilo ho zneškodnit. Věnovali si jeden rychlý úsměv, než se ponořili zpět do víru bitvy.

Ačkoliv se Nicolas snažil udržet si přehled o jejich stavu, musel většinu své pozornosti věnovat neúnavnému útočníkovi před sebou. Výhodou bylo, že nebyli nesmrtelní, ale bohužel byli do věci natolik zapálení, že to vyšlo skoro na stejno. Občas zaslechl Raonovo supění, když dostal ránu na nějaké obzvlášť nevybíravé místo, a občas se zase ozvalo Ašvatamovo zasyčení, pokud se mu podařilo mu jeho ránu oplatit.

Náhle se Nicolas ocitl u zdi a útočník se s vítězoslavným úšklebkem rozmáchl k finálnímu úderu, k němuž ovšem nedošlo – na podlaze kluzké Ašvatamovou krví mu podjely nohy a Nicolas, který rychle využil své výhody, ho udeřil holí do hlavy s takovou silou, že se muž na místě svalil k zemi. „Promiň," zamumlal Nicolas směrem k němu, když ho překračoval.

K podlaze klesl poslední muž a Patrik s Renisenb vysíleně klesli na sedačku. Oba byli, jako ostatně všechno v místnosti, celí od Ašvatamovy krve. „Zdá se, že ani Galahadova smrt nedokázala zrušit božskou kletbu," konstatoval Nicolas při pohledu na tu spoušť, načež se posadil vedle nich. „Zajímalo by mě, jestli si to slibuje od té naší."

„Myslím, že mám několik děr ve vzdělání. Musíte mě pak uvést do obrazu."

Nicolas mávl rukou. „Indická legenda. Vysvětlím ti to po cestě k Renisenb domů." Když zmínil Renisenbino jméno, dívka sebou škubla a vrávoravě se postavila na nohy. „Renisenb, co se děje?"

Renisenb se otočila směrem k nim, její oči rozšířené děsivou předtuchou. „Kde je Raon?"

...

Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila, s Ašvatamou se určitě ještě potkáme - jen to chvilku potrvá, neboť příští kapitola nás opět zavede do minulosti :)

(Plus bych ráda zmínila, že mám nový instagram, tak pokud by vás zajímaly obrázky a novinky, honem tam utíkejte: @oginpat)