Raon se zatočil na židli a prohlédl si tak svůj účes ze všech možných úhlů. Trochu mu vadil nedostatek světla, které se do tohohle podkrovního kamrlíku složitě probojovávalo malým okýnkem a místy proděravělou střechou. V tom oči drásajícím šeru totiž vůbec nevynikly jeho přirozené melíry.

Musel uznat, že mu dělalo radost vypadat pěkně a o své vlasy se staral ze všeho nejvíc. Z neznámého důvodu totiž rostly neuvěřitelně rychle a on tak trávil v kadeřnickém salóně víc času, než by se mu líbilo.

Na druhou stranu se mu za ta léta podařilo vymyslet vcelku propracovaný systém, který zaručoval, že vždy bude alespoň jeden z jeho nejoblíbenějších kadeřníků v práci, aby k němu mohl nečekaně zaskočit, vyhnat stávajícího zákazníka a usadit se do otáčivé židle sám. Odměnou za to kadeřníkovi byla příjemná konverzace a vysoké dýžko.

Zrovna teď se o krásu jeho kadeří starala malá baculatá žena s přátelskou tváří, která byla ověnčena tolika květy, až z toho Raon nejednou kýchl. Vzhledově byla k nerozeznání od své matky, a ta zase od své matky a ta od té své. Byly si tak podobné, že je Raon nijak nerozlišoval a všechny je považoval za jednu a tu samou osobu. Co na tom, že k jedné kadeřnici chodil už přes šedesát let?

Kadeřnice přece nestárnou.

Nechodil sem ovšem jen kvůli jejím šikovným rukám a milému úsměvu, ale hlavně kvůli tomu, že se mu tu jednoduše líbilo. Malý domeček na anglickém pobřeží, kde na okýnku sedávají racci, nábytek je nasáklý pachem mořské soli a ke všem denním chodům se zde podává rybina.

„Tak co, synku, líbí?" dotazovala se žena a špulila u toho rty, jako by chtěla celý svůj výtvor zulíbat. Raon se nad tou představou otřásl. Už od ní - nebo to bylo od její mámy? - jednou pusu dostal, jen takovou rychlou, na tvář, a opravdu netoužil po tom si ten zážitek zopakovat.

Když přikývl, vzala do rukou nůžky a začala mu zastřihávat přerostlé konečky, které se mu kroutily kolem uší. „Sis pro mě dneska teda připravil háro. Dlouho ses tu neukázal a je to vidět," dodala po chvilce tónem, kterým lidé obvykle zahajují konverzaci.

Raon její náznak pochopil. Uvelebil se trochu pohodlněji, ale dával pozor, aby se nepohnul nijak zvlášť prudce a neskončil tak s nůžkami zaraženými v hlavě. „Trochu jsem cestoval. Strávil jsem deset let mezi Inuity. Věřila byste tomu, že tam žijí naprosto oddělení od zbytku světa? Většina z nich třeba nikdy nespatřila telefonní aparát."

„Pro Kristovy rány, deset let mezi nějakými divochy." Oklepala se, jako by ji vyděsila pouze ta samotná představa. „Plýtvat svůj život takovým způsobem, ts. To já z Anglie nikdy nevytáhla paty, ani paty, zlato, a jsem na to taky náležitě pyšná."

Raon mykl rameny. „Člověk se toho hodně dozví. Kmen, který jsem navštívil, věří, že jména přinášejí zkázu." Koutky úst mu vylétly nahoru v předzvěsti úsměvu. „Víte, připomněli mi tím moji kamarádku. Ona totiž provozuje hodně podobnou filozofii."

Vzpomínky na Renisenb ho rozlítostnily. Naposledy se s ní viděl před nějakými dvaceti lety a už se mu po ní začínalo stýskat. Povídal proto dál, aby si mohl alespoň představovat, že je mu stále na blízku. „Ta moje kamarádka říká, že znalost něčího jména zkresluje náš pohled na onu osobu jako celek. Jméno je podle ní jen další nálepka, kterou nás označila společnost. Taky tvrdí, že by se mělo přestat odpovídat na otázku kdo jsi? vlastním jménem, protože nám to o dané osobě prostě nic neřekne."

Kadeřnice, která mu zrovna urovnávala pěšinku, zprvu poslouchala se zájmem, pak ale její tváře zbrunátněly. „Nemluvte se mnou jak s ňákým prosťáčkem. Sámo že 'sem o sabrinismu slyšela. To, že nemám univerzitu, ještě neznamená, že se o světový dění vůbec nezajímám, panáčku."

Raon se ani nesnažil své překvapení skrýt. „Sabrinismus?"

„No jasně. Copak tys neslyšel vo tý holce, co jí tuhle odstřelili? Bylo to na přední stránce všech novin."

„Na severní pól noviny nechodí," odtušil Raon odměřeně, ale ve tváři přitom celý zbělel, až se barva jeho obličeje podobala křídě. „Asi byste tady nějaký z těch novinových výtisků náhodou neměla, že ne?"

„Ale to víš, že měla, synku. Vzádu v údržbárně určitě ňáký budou, sbírám tam papír, abych si přivydělala. Tak já ti pro to skočím a ty se zatím dej do pořádku. Vypadáš, jako bys mi tu měl každou chvilkou omdlít, zlato." Poslední slova vyslovila s téměř mateřskou něhou.

Zpět byla během minuty. V jedné ruce držela zašlý novinový výtisk, přesně jak slíbila, zatímco v té druhé nesla hrnek s čajem, který před něj následně položila. Tím prudkým pohybem z něj několik kapek vycáklo a polilo jí kadeřnické náčiní. „Tady máš, něco jsem ti do toho přilila, aby se ti vrátila barva."

„Já alkohol nepiju," odporoval Raon a už se natahoval po novinách. Bál se je otevřít, ale během okamžiku zjistil, že to ani není třeba. Kadeřnice nepřeháněla, stálo to velkým písmem hned na první stránce.

„Alkohol v čaji se nepočítá, to u nás ví každý malý dítě." Žena se usadila do křesla naproti němu a vyprávěla souběžně s tím, jak si Raon novinový článek pročítal.

„O Sabrině si slyšet musel, ať už si na ňákym pólu byl anebo ne. Byla to vostrá holka, protestovala proti diskriminaci černochů v Americe. Pak to po ní přebral ten King s tím svým srdcervoucím proslovem.

Ale na tuhle holčinu se nezapomnělo, každej ví, že to ona mu vyšlápla cestu. Úzce spolu spolupracovali, pomohla mu zorganizovat bojkot autobusový dopravy někde v Montgomery. No a to se jí taky stalo osudným.

Měla tam jeden proslov, stála na bedně s hlavou hrdě vztyčenou a zapáleně mluvila vo tom, jak sou si všichni rovni, když vtom prásk, rána jak z děla a všude krev. No a když se to všechno uklidnilo, bylo pozdě volat do špitálu, vezli ji rovnou do márnice."

Zvedla pohled k Raonovi, aby zjistila, co si o tom myslí, ale jeho židle byla už několik dlouhých minut prázdná.

...

Každý má svůj vlastní příběh. Přesvědčili jste se již, že vyprávět mohou stoly, kočky, dopisy, ale zrovna tak to dovedou i domy. Ten, který odnepaměti patřil rodině inspektora Johannese Hakkinena, se nadevše ostatní cítil osamělý. Domy ovšem nemají v popisu práce si stěžovat, nemohou jen tak odběhnout a pokecat si se sousedem o počasí či o stavu letošní úrody. Nemůžou jít ani do kina nebo do divadla. A když zestárnou, neběhají kolem nich caparti, netahají je za ruce a neprosí je o vyprávění příběhů z dob, které oni poznají jen skrz stránky učebnic.

Třebaže se úděl domů od toho našeho liší, konec máme společný. Až jim léta zvrásní tvář, až jim opadne omítka, ztrouchniví trámy a vítr sfoukne střešní tašky, zbyde z nich jen kostra. Kostra, která bude - na rozdíl od té naší, jež je zvykem zavírat do dřevěných boxů a zahrabávat do hlíny - o nedlouho srovnaná se zemí a nahrazená novým, stabilnějším modelem.

Inspektorův domek to všechno snášel s pevně zaťatými zuby. I jeho ovšem občas přepadaly návaly melancholie, hlavně o takhle sychravých odpoledních, kdy se do něj chlad a vlhkost zakusovaly ze všech stran.

Sám inspektor Hakkinen rozhodně žádné návštěvy nečekal. Byl to muž osamělý stejně jako jeho obydlí, jehož jedinými návštěvníky byli dotěrní novináři a šklebící se puberťáci, kterým se podařilo ukrást auto staroušům a vyjet si na výlet až na západní pobřeží, daleko od veškeré infrastruktury a ruchu velkoměsta.

Inspektor je nejprve vítal, pak je s nuceným úsměvem po pár škrobených zdvořilůstkách odprovázel a nakonec jim zabouchával dveře před nosem, jakmile vůbec otevřely ústa. Časem v tom získal zručnost a jeho způsoby na zbavení se nezvaných hostů se staly kreativnějšími. Ještě stále mu v uších zněl křik poslední reportérské dvojice, když prchali dolu z kopce pokropeni od hlavy až k patám krvavou rudí.

Tu neděli zazvonil domovní zvonek v okamžiku, kdy se pohupoval v houpacím křesle a luštil sudoku. Jednalo se o jeho nejoblíbenější činnost, hned po strašení hostů a chytání zločinců, proto její přerušení nenesl lehce a komentoval jej nesrozumitelným zavrčením. Rychlým trhnutím ruky odehnal služebnou, která doposavad stírala prach z jeho sbírky hrnečků, a sáhl po své zbrani. Držet něco tak známého ho uklidnilo, umožnilo mu to předstírat, že není jen starcem dožívajícím na opuštěném fjordu, ale opět tím světoznámým policistou, jehož sláva předcházela. Mužem, kterého bylo třeba a k němuž chodili mladší rekruti pro rady, jež vždy tak štědře rozdával.

Jaký to pro něj byl ale div, když za dveřmi namísto rozšklebených adolescentů spatřil neznámého muže v upnutém obleku. Byl vysoký, ale zas ne tolik, aby neprošel vchodovými dveřmi. Pod látkou se mu rýsovaly svaly, které dávaly znát, že v posilovně snad i spí. Byl hladce oholený a ve všem do puntíku upravený. Jediným problémem byl jeho účes, který působil, jako by kadeřnici trefil šlak, a svou práci tak dodělala jen zpola. Zrovna si kontroloval hodinky.

Inspektor neměl sebemenší tušení, co může tak nečekaná návštěva přinést, přesto v něm zahořela jiskřička naděje. Poslali pro něj. Potřebují ho. Chtějí ho zpátky.

Namísto toho, aby muž odpověděl na všechny ty nevyřčené otázky, které se hromadily v inspektorových očích, zamrkal a přejel překvapeného majitele domu zkoumavým pohledem. Trochu déle se zastavil u zbraně, kterou inspektor zahanbeně schoval za záda. To z hosta vyloudilo povýšené odfrknutí, ale nejspíš byl i tak s tím, co spatřil, spokojen, neboť inspektorovi pokynul a protáhl se kolem něj do domu, aniž by čekal na jakékoliv pozvání. Inspektor honem zavíral dveře a utíkal za ním, aby mu ten neznámý troufalec snad náhodou nezmizel z očí.

Cizinec nejprve přelétl celý obývák pohledem, než si přivlastnil jeden z vystavených hrnečků a usadil se do křesla, hned vedle krbu. Pokynul služebné, která mu do něj okamžitě nalila až po okraj vroucího čaje. Muž trochu usrkl, načež potěšeně zamlaskal. Poprvé promluvil, až když v něm zmizela polovina hrnečku „Předpokládám, že víte, proč tu jsem."

„Je mi to moc líto, ale popravdě nemám nejmenší tušení," přiznal inspektor bez otálení. Předstírat, že je něco víc, než čím je ve skutečnosti, mu bylo proti srsti. Usadil se na sedačku, takže teď seděl po mužově levici, a zazvonil si pro kávu. Pak se otočil zpět ke svému hostu, který se mezitím ponořil do chmurného ticha.

„Jmenuju se inspektor Hakkinen. Velmi rád vám nabídnu své služby."

„Vysloužilý inspektor," podotkl neznámý a s úsečným poděkováním si z právě přineseného tácku nabídl sušenku.

„Ano," potvrdil inspektor suše. „Přesto udělám vše, co bude v mých silách, abych vám pomohl."

„Se zbraní v ruce?" Vypadalo to, že se cizinec dobře baví. Inspektorovy protesty přerušil mávnutím ruky. „Vím, ta vaše by člověku přinesla možná tak rýmu, hlavně v tomhle počasí. Kde jste ji koupil, v hračkářství?"

„Člověče, tak chcete pomoc nebo ne? Jestli jste si přišel pokecat, doporučuju kuchařku, huba jí mele od rána do večeře."

„Já to slyšela," ozvalo se okamžitě z kuchyně.

Takže ne jen pusa, ale i uši, pomyslel si inspektor a musel se nad rychlostí kuchařčiny odpovědi smát, stejně jako zbytek personálu, který se ale zdvořile pokusil zamaskovat to za náhlý nával kašle.

Jeho host se ovšem k hromadné salvě smíchu nepřidal, naopak náhle celý zvážněl a s tím jako by se z domu vytratila veškerá radost. Smích ustal jako když utne. Namísto prostoduchého veselí teď inspektor v srdci pociťoval jen nekonečnou prázdnotu podobnou té, kterou cítil naposledy před deseti lety. Radši se napil kávy, aby zamaskoval, jako moc ho to uvědomění rozrušilo.

„Moje jméno je Raon," představil se mu cizinec, když už vzájemné ticho dosáhlo vrchní hranice nepříjemnosti. „Tedy, vlastně se tak nejmenuju, ale to je teď jedno. Doslechl jsem se o nehodě, která se stala jedné mé přítelkyni a když jsem se na ni ptal, byl jsem vždy odkázán na vás. Podle všeho se jednalo o váš úplně poslední případ. Vzpomínáte si na něj?"

Inspektor si na svém místě poposedl. „Jak bych mohl zapomenout?" zamručel a zahleděl se do nekonečných hlubin květinového šálku. „Dobrovolně jsem se pak své práce vzdal. Všechno bylo lepší, než snášet takovou potupu." Rozevřel dlaně směrem ke stropu. „Nedopadl jsem atentátníka. Nenalezl jsem tělo a ani jedinou stopu o tom, že se jakýkoliv násilný čin udál. Nebýt očitých svědků, řekl bych vám, že se to vůbec nestalo." Ještě jednou si muže prohlédl, snažil se ho zařadit do skupiny, onálepkovat si ho, aby mohl předvídat jeho činy a zjistit, o co mu jde. Jenže muž se nepodobal nikomu, koho kdy inspektor potkal. „Říkáte, že jste ji znal?" zeptal se nakonec, přičemž si dal záležet, aby jeho slova nezněla rezignovaně.

„Lépe než kdokoliv jiný."

Jiskřička naděje slabě poblikávající v inspektorově hrudi se rozhořela v plamen. „Víte," začal opatrně, přičemž odložil nevyprázdněný hrneček na stůl, „všechno se to stalo už tak dávno. Ani jsem nedoufal- Nemyslel jsem-" Vydechl. „Udělal jsem vše, co bylo v mých silách, opravdu. Pokud je ovšem pravda, co mi tu tvrdíte, mohl byste vnést celou událost do zcela nového světla." Natáhl se pod gauč a vytáhl zaprášenou krabici od bot.

Raon se naklonil blíž, aby lépe viděl. „Co je to?"

„Kopie všech dokumentů a důkazů z místa činu. Věnovali mi to, abych se v penzi nenudil. Kdysi jsem si to procházel pravidelně každý den, to víte, stala se z toho taková moje rutina. Ale už ne. Už dlouho ne."

Dříve než však nechal Raona do složky nahlédnout, ještě jednou se na něj zadíval. „Tyto informace jsou citlivé a jistě chápete, že je nemohu svěřit jen tak někomu. Povězte mi tedy, kdy jste se potkali?"

„Velmi, velmi dávno."

„Byla dítětem války, že ano?"

Raon lehce nadzvedl pravé obočí, ale přikývl. „Poznala válku jako nikdo jiný."

„Mohl byste mi říct nějaké faktografické údaje? Rodné jméno, bydliště, základní věci. Stále nejsem úplně přesvědčen."

Raon zoufale stáhl tvář, což inspektorovo podezření jen prohloubilo. „Já nevím jak si tehdy říkala. Měla mnoho jmen!"

„V matrice je uvedeno, že si své jméno nikdy nezměnila."

„Ovšem, že je to tam uvedeno, no samozřejmě," odsekl Raon popuzeně. „Bydlela někde v Americe, snad na pobřeží."

„To to teda opravdu zužuje," neodpustil si inspektor škodolibou poznámku a mávl na služebnou, aby mu přinesla dýmku. „Člověče, víte vy o ní vůbec něco?"

„Všechno," trval na svém Raon neochvějně.

Zatímco si inspektor zapaloval, Raon se natáhl po čaji. Jeho ruka však jakoby omylem zašátrala po nechráněných kožených deskách a pak prásk!; inspektor připlácl desky dlaní ke stolu jen o vteřinku dřív, než se jich Raon stihl zmocnit.

Nezvaný host frustrovaně zavrčel, ale odtáhl se. „Její krevní typ je nula minus, samozřejmě," zkusil to po chvilce trapného mlčení znovu. „Aspoň tím jsem si jistý."

Inspektor toho měl tak akorát dost. Postavil se na nohy a rázným gestem pochybnému cizinci ukázal, že ho má následovat ke dveřím. „To by myslím stačilo, pane Raone. Netrefil jste se v ničem, dokonce byl váš výsledek naprosto podprůměrný. Každý přece ví, že její jméno je-"

„Sabrina," vyhrkl Raon a přerušil tak inspektorův výklad. Mluvil překotně, slova se z něj hrnula jako voda z dlouho zadržované přehrady. V kontrastu s jeho úzkostlivě upraveným zevnějškem působil opravdu zoufale. „Musela to být Sabrina, že? To jméno se jí vždycky líbilo, protože je to vlastně jméno Renisenb, jen trochu zpřeházené. Navíc od té doby, co potkala Sebastiána Bacha, čeká na chvíli, až se bude moct pojmenovat nějak podobně."

Inspektor pomalu zavrtěl hlavou. „Vůbec nevím, o čem to mluvíte, člověče."

„Černovlasá, do bronzova opálená holka, vypadá asi na dvacet. Přímá a ostrá. Možná se až moc často dívá na hodinky, ale jinak je šíleně odvážná."

Inspektor se zastavil uprostřed pohybu. „Dobrá," zamumlal, stále ovšem s nutnou dávkou skepse. „Možná jste ji znal. A možná jste taky viděl její fotku v novinách. Ať už to bylo jakkoliv, v jednom pravdu nemáte. Její krevní skupina je AB+, je to tu jasně napsané, dokonce tučně."

„Pak je všechno jasné. Na místě činu se žádná krev nenašla, říkáte?"

„Jen pár kapek."

„Nechte mě hádat, AB+?"

„AB+."

„Pak tou obětí nebyla Reni-, chci říct Sabrina, ale někdo jiný. Někdo nastrčený. Finta, která vás měla odlákat od skutečnosti."

Inspektor obrátil oči v sloup. „A je to tu zas. Panáčku, já slyšel tolik konspiračních teorií, že by to vydalo na celou knihu. Tahle je už pěkně ohraná."

„Ale co když na ní je něco pravdy. Přemýšlejte přece trochu. Co tím asi tak můžete ztratit?" Raon rozhodil ruce. „Partii v sudoku? Jste tu zavřený mezi čtyřmi stěnami víc než deset let, policista, který kdysi trávil každý den honěním těch nejhledanějších zločinců. To vás to nedohání k šílenství? Ani trochu?"

Když se mu od inspektora nedostalo žádné odpovědi, pokračoval. „Víte co, mně je to jedno. Nenašel jste zločince, tak jste zavřel do vězení sám sebe. Fajn. Odpíráte si všechno, co vás činí šťastným. Vaše volba. Ale nenechám své blízké trpět kvůli tomu, že jste neschopný a nenecháte si pomoct, ani když se vám naservíruju přímo do domu."

Pak vstal a s něžným Mohu? převzal inspektorovi desky z rukou. Rozložil je na stole a nalistoval první stránku. „Proveďte mě tím případem a já vám slibuju, že nebudete litovat."

Inspektor potřeboval pět nádechů na to, aby se vzpamatoval. „Tak dobrá," svolil nakonec a přisedl si vedle něj. „Projdu to s vámi, pěkně od začátku až do konce, ale jen pro to, že jí to dlužím." Sáhl po složce a po paměti nalistoval stránku plnou černobílých fotek. Všiml si, že Raon přimhouřil oči, jako by se chtěl pohledu na ony fotografie vyhnout, ale nakonec se přemohl a vzal si je k sobě, aby si je pozorně prohlédl na světle.

„Sabrina se předchozího dne vrátila do hotelu pozdě, měla ve městě s někým schůzku."

„S kým?" navázal okamžitě Raon a pohlédl přes fotky inspektorovi do tváře.

„S nikým významným. Starý rodinný známý, tak se mi představil. Párkrát jsem ho vyslechl, ale můžu vám zaručit, že on v tom byl úplně nevinně."

Raon si tím zřejmě nebyl tak jistý, ale pokynul mu, aby pokračoval. Zatímco inspektor vyprávěl, listoval zaznamenanými svědectvími.

„Šla spát někdy kolem půlnoci, tehdy se podle svědků zhasla světla – vyslýchal jsem ženu, která měla apartmán v domě oproti, a ta nad tím nočním osvěcováním nepřestala lamentovat. Ráno Sabrina vstala, šla na snídani, pak se ještě vrátila na hodinu na pokoj, než si vyšla do města, kde se to všechno stalo."

„To je vše co máte?" Raon vypadal stejně zklamaně jako znechuceně. „Vždyť vy nejste žádnej detektiv, ale úředník. Píšete stránky plný prázdných slov."

Inspektor varovně zvedl prst. „Neurážejte mě, pane Raone. I já se umím naštvat. Překvapuje mne, že se ve vaší přítomnosti držím tak dlouho, ale můj pohár taky jednou přeteče. Doufejte, že tomu nebudete přítomen."

„Právě naopak," opáčil Raon s úšklebkem, „na to bych se moc rád podíval."

Inspektor se pokusil mu odporovat, ale tíha jeho pohledu na něj byla příliš. „V odpověď na váš dotaz, ne, není to všechno. V rámu okna vedoucího do jejího pokoje byla nalezena stopa po střele. Ať jsme ale prohledali okolí jakkoliv, nepodařilo se nám žádný náboj najít. Nejpřekvapivější na tom však je, že si toho Sabrina nevšimla, musela to přeci být pořádná rána."

„Anebo o tom věděla, ale nechala si to pro sebe."

Inspektor se zatvářil skepticky. „Proč by to pro všechno na světě dělala?"

Raon mykl rameny. „Co já vím. Mohlo se jí toho hlavou honit tolik. Možná se o tom jen zmínit zapomněla. Přeci to nebyl první atentát, který zažila, ne? Musela být na podobné incidenty zvyklá."

„Takže kdyby na vás někdo vystřelil, nic byste si z toho nedělal?"

Další myknutí. „Nebylo by to poprvé a pravděpodobně ani naposled."

Inspektor pochybovačně zatřásl hlavou. Kdykoli si myslel, že už má toho neotřelého cizince přečteného, řekl něco takového, a nevědomky ho tak donutil si celý obrázek přeskládat. Inspektor se radši zdržel jakéhokoliv komentáře a zamžoural na snímky vyskládané na stole. Na jeden z nich ukázal. „Tady je Sabrina při projevu, asi deset minut před katastrofou."

Raon si vzal snímek na světlo. „Vypadá zapáleně. Nadšeně. Prošetřili jste osoby v davu? Vyslechli jste je všechny?"

„Kéž by." Inspektor si sundal brýle a začal si je cípem svého svetru leštit. „Než se na místo dostaly policejní složky, bylo pozdě. Polovina lidí v hrůze utekla a nebyla možnost je nijak dohledat. Podle fotografií jsme byli schopni identifikovat dva nebo tři. Nezbylo nám nic jiného, než vyslechnout ty dotyčné, kteří z místa činu neutekli a následovat ubohou Sabrinu do pitevny."

„Máte výsledky pitvy?" Raon se zatvářil šokovaně. Jako by to byla poslední kapka, do očí mu vhrkly slzy. „Doopravdy jste ji rozřezali?"

„Běžná pitevní procedura." Inspektor se vzhledem k okolnostem rozhodl ušetřit ho zbytečných podrobností. „Nedověděli jsme se nic nového. Padla na místě mrtvá, asi si ani neuvědomovala, co se děje. Netrpěla, to vám mohu zaručit."

Z Raonova obličeje se vytratila barva, jeho rysy ochably. Zlomenou netečnost, do níž se pomalu propadal, přerušila myšlenka, která se mu usadila v čele a donutila ho nakrčit obočí. „Neříkal jste náhodou, že se její tělo nenašlo?"

Inspektor se zachmuřil. „Tady se to začíná zamotávat. Totiž, abyste rozuměl, Sabrinino tělo bylo do pitevny převezeno ještě před příjezdem policie."

„Cože?"

„Lékaři provedli vše potřebné," -tady inspektor potřeboval jeden nádech navíc, „-a pak bylo tělo opět odvezeno."

„Cože?"

„Slyšíte správně. Policejní složky Sabrinino tělo neměly ve svém držení ani na kratičký okamžik. Dostalo se nám odpovědi, že tělo odvezla soukromá společnost, ale osobně se domnívám, že skončilo u některé z tajných služeb. Sabrina měla mnoho nepřátel, její myšlenky lidi pobuřovaly."

Raon se přerývaně nadechl. „Pak ale výsledky pitvy nemohou být průkazné."

„Pravá totožnost těla byla ověřena blízkým přítelem, který se na rozdíl od vás skutečně prokázal," neodpustil si inspektor drobné popíchnutí. Všechna averze ho už však dávno přešla, teď už se svým hostem jen soucítil.

Raon polkl připomínky, které se mu draly na jazyk. „Lékařskou zprávu," rozkázal namísto toho skoro královsky a natáhl ruku, do níž mu inspektor, byť s mírnou nevolí a rozpaky, vložil dva listy, které k sobě byly secvaknuté sešívačkou. Raon ji přelétl očima jen velmi zběžně, ale u jednoho řádku se zastavil a několikrát se k němu vrátil. „Tady se ale píše, že byla střelena do hlavy."

„Však taky ano."

Raon odložil zprávu stranou a sáhl zpět do složky. „Proč potom tento svědek vypovídá, že jí střela prolétla bokem?"

Inspektor si znovu nasadil brýle a nahlédl Raonovi přes rameno. „Posoudili jsme, že je v některých situacích nutno brát ohled i na psychický stav dotázaných. Tato žena byla jediná, kdo něco takového řekl, výpovědi ostatních se s lékařskou zprávou ve všem shodovaly."

„Není to podezřelé?" stál si Raon za svým. „Myslím tím, jak mohla vidět něco jiného než všichni ostatní?"

„Přivřela oči? Nevzala si brýle? Vymyslela si to? Člověče, nemůžeme se šťourat v každé drobné nesrovnalosti, za to svým mužům neplatím."

Raon pomalu vydechl, vypadalo to, že bojuje s tím na to inspektorovi něco odseknout. „Dám vám nekonečné prostředky, jen když mi slíbíte, že rozjedete pátrání nanovo a budete se šťourat v každé, i té nejmenší nesrovnalosti."

„Proboha, nanovo? Stalo se to před deseti lety. Co tím vůbec chcete dokázat?"

Raon si unaveně protřel oči. „Mám pádný důvod se domnívat, že svůj atentát přežila. Klidně mi nadávejte do idealistů, ale myslím si...ne, já to vím, že je ještě naživu. Musí být."

Inspektor zavrtěl hlavou. „Je mi to moc líto, ale už se s tím nedá nic dělat." Poplácal Raona po rameni. „Je třeba se vzchopit, žít dál. Přenést se přes tu bolest a ztrátu a něco se svým životem udělat." Někde v koutku mysli si uvědomil, že ta rada se vztahuje i na něj. Překvapivě mu to ani trochu nevadilo.

Raon to ale zkusil znovu. „Přece musí být něco...nějak..."

„Bohužel. Je třeba přijmout tu strašlivou pravdu a jednou pro vždy se s ní smířit. Sabrina Williamsová je-"

„Dáte si ještě kávu, pane?" zamrkala na něj služebná a přerušila tak jeho výpověď.

Inspektorův zrak po ní sotva sklouzl. „Nemám zájem," utrhl se na ni neurvale, neboť byl na svou řeč pyšný a tím, že ho přerušila, ztratila jeho slova veškerý efekt. „Příště přijď až pro tebe zavolám."

„Samozřejmě, pane." Vypadalo to, že chce odejít, ale pak se obrátila na Raona, který až do tohoto okamžiku hypnotizoval dávno vychladlý hrnek čaje. „Račte omluvit mé způsoby, nejspíš se nesluší, aby pouhá služka jako já hovořila s mužem, jako jste vy, ale myslím, že je na čase, abyste se mi omluvil."

Raon ještě půl vteřiny zíral do hrnečku, než nakrčil obočí, zvedl pohled a zavrtal ho do služčiny tváře. „Cože?"

Dívka nehnula ani brvou. „Máte se mi omluvit. Dvakrát, dokonce. Poprvé...to snad ani nemusím připomínat, tahle omluva je stará už jako lidstvo samo. A podruhé," -odmlčela se, aby uvolnila zaťaté pěsti. O nedlouho je ale stiskla znovu, neboť se jinak vzteky celá třásla. „Bezpečné útočiště."

Raon si s inspektorem vyměnil zmatený pohled. Trochu jej uklidnilo, že ani vysloužilý policajt neměl nejmenší tušení, o čem to dívka mluví. „Bezpečné útočiště?" zopakoval po ní bezduše, přičemž si ji nepřestával prohlížet. Rejdil po ní pohledem a hledal sebemenší známku toho, že ji už někdy poznal.

„Převleky jsou mocná věc, to ty přece víš, lovče krokodýlů," ucedila na oplátku.

„Medvědů," opravil ji Raon.

„Medvěd, krokodýl, býk, je to všechno na jedno kopyto. A víš co ještě? To tvoje pitomý útočiště."

Raon zamrkal. Jakoby mu z očí spadla opona, vyskočil na nohy a zatočil s dívkou dokola. „Rebisenb." Pak ji pustil a zatvářil se zmateně, možná i trochu ukřivděně. „Myslel jsem, že jsi mrtvá, u Osirise. A ty si tady přitom celou to dobu poskakuješ a necháváš mě utápět se v depresích."

Rebisenb si ho pozorně prohlédla. „Nevypadáš utopeně. Vlastně vypadáš skvěle. Nový účes?"

„Promiňte," vložil se do toho inspektor nesměle, „ale vy se znáte?"

Raon namísto odpovědi stiskl Renisenb ještě o trochu pevněji, jako by stále nedokázal uvěřit, že stojí přímo před ním. Nemohl ale jinak, než aby jí ten zkoumavý pohled oplatil. „Ty na druhou stranu vypadáš...promiň mi tu upřímnost, ale vypadáš příšerně. Vůbec jsem tě nepoznal." A upřímně nebylo divu. Renisenbiny tváře se blížily barvě popela a byla vyhublá, že by se na ní dala počítat žebra. To stačilo k tomu, aby se Raon zatvářil ustaraně. „Co se to s tebou stalo?"

Renisenb ho odstrčila, jako by ji popálil. „Tvoje bezpečný útočiště se se mnou stalo! Bohové, jak dlouho jsem čekala, až ti to budu moct hodit do tváře!"

„Já ale stále nechápu. Co je s mým útočištěm špatně?"

„Špatně? Špatně? To, že to byl koncentrák, ty pitomče!"