Bylo provedeno hned několik studií, které srovnávaly psychický stav osoby se stavem jejího stolu. A ačkoliv se ony studie ukázaly jako neprůkazné a jejich výsledky nebyly tudíž nikdy zveřejněny, podíváme se na konferenční stolek v Nicolasově pracovně trochu zblízka, aby si každý z vás utvořil o nastalé situaci svůj vlastní obrázek.

Předně je třeba říct, že na něm nezbylo ani zbla místa. Po celém jeho povrchu, ba i vedle něj a pod ním, se totiž nacházely pootvírané knihy, vytrhané listy papírů a poloprázdné složky, které teprve čekaly na doplnění. Zbylý prostor vyplňovala velká váza tulipánů, která byla původně porcelánová, ale s ohledem na nedávné události se rozhodli ji vyměnit za běžnou půllitrovou sklenici, a tři hrnky, přičemž každý z nich patřil jednomu z hlavních aktérů.

Renisenbin hrnek býval kdysi plný kvalitní etiopské kávy, ale teď z jeho obsahu zbývala sotva polovina. Její lžička a neotevřený balíček cukru ležely úzkostlivě srovnané na talířku pod ním.

Raonův černý čaj pomalu vychládal v obyčejném keramickém hrnečku, do něhož si ovšem v nehlídaném okamžiku přikápl pár kapek něčeho ostřejšího. Ne, med to nebyl, třebaže mu ho Perenela opakovaně nabízela.

Poslední hrneček zůstal prozatím netknutý, protože Nicolas byl příliš zaneprázdněn na to, aby si svého kakaa vůbec všiml. Právě totiž klečel mezi oněmi pootvíranými knihami a s blokem na klíně z nich vypisoval vše, co by se jim při dalších krocích mohlo hodit. Jeho propiska se po zažloutlém pergamenu jen míhala a nechávala za sebou ostrý a nečitelný rukopis, který se až nepříjemně podobal rukopisu doktorskému.

Renisenb střídavě upíjela kávy a kmitala pohledem mezi ním a Raonem, který si to právě rázoval z jedné strany pokoje na druhou. Neustále přitom opakoval dvě stejná slova a to s takovým zápalem, až se Renisenb v jedné chvíli lekla, jestli nemá horečku. Jeho pohled byl totiž podobně skelný a tváře mu potlačovaným hněvem jen žhnuly.

„Sedni si a nech Nicolase pracovat," vyzvala ho nakonec, protože jí to jeho pochodování vyvádělo z míry víc, než hodlala přiznat.

„Mladý faraon," zopakoval si pro sebe Raon naposled, načež sebou hodil na gauč. „Vždyť to stejně ničemu nepomůže."

„Nick dělá co může. Věř mu trochu."

Raon si na místo odpovědi založil ruce na hrudi. Do Nicolasova domu se nehodil, na to byl až příliš těžkopádný, třebaže se pohyboval tiše a ladně jako šelma. Nepomohla ani Nicolasova vytahaná noční košile, do které ho oblékli, aby se nemusel dusit v upnutém obleku. Jednalo se o největší kus oblečení v celém domě, ale Raon se v ní i tak ošíval a neustále za ni tahal, aby se ještě trochu roztáhla.

„Já tomu prostě jenom nerozumím," povzdychl si nakonec. „Jak starý musí být, aby mě nazýval mladíkem?" V jeho hlase se mísil strach s nedůvěrou, úžas s odhodláním.

Renisenb přivřela oči, aby se vyhnula pohledu na jeho zbědovanou tvář. S jeho slovy souhlasila, opravdu to nedávalo pražádný smysl. Jenže byla příliš hrdá na to, aby uznala, že jsou v koncích. Musela být trpělivá a vyčkat na výsledek Nicolasova pátrání, stejně jako Raon, kterého k tomu před chvílí nabádala.

„A když už jsme u toho," začala posléze zvolna a zvedla u toho pohled k malbám na stěně. Volila svá slova moudře, našlapovala opatrně, neboť se dostávala do nebezpečných vod. „Co myslíš, nechtěl by ses mi třeba o-"

Raon zvedl oči k její tváři a lehce, téměř neznatelně, zavrtěl hlavou. Pak vyskočil ze sedačky, čiperněji než by jeden čekal. „Myslím, že Nicolas ocení moji pomoc. Pomůžu mu udělat v tom trochu pořádek."

„-mluvit," dořekla Renisenb spíš pro sebe. Projela jí vlna zklamaní, ale zároveň i rezignace. Raon se neomluví. Nikdy se neomluví. Je zbytečné očekávat cokoliv jiného, hlavně od něj, od člověka, který se za čtyři milénia prakticky nezměnil.

Z myšlenek ji vytrhla stránka, která jí přistála u nohou. Musela vypadnout Nicolasovi, který se tím mořem papírů před okamžikem brodil, aby se dostal ke druhé knihovničce nacházející se na opačném konci pokoje.

Zvědavost ji nedala, a tak stránku zvedla a rozložila si ji na klíně. Jednalo se o jednu ze složek patřících do Nicolasovy kartotéky - jeho seznamu všech nesmrtelných bytostí, které kdy na této zemi stanuly. Počínaje Raonem a konče Perenelou. Právě počínaje Raonem, bylo to, co je na celé situaci děsilo nejvíce. Raon byl nejstarší známý nesmrtelný a vše, co se odehrálo před jeho narozením, pro ně byla jedna velká neznámá, alespoň co se nesmrtelnosti týče.

Nicolasova kartotéka byla věc nadmíru užitečná - nebylo to ostatně poprvé, co podobné informace potřebovali. Za ta staletí se jim toho podařilo nashromáždit vskutku nepočítaně. Desítky stránek a každá vypovídala svůj vlastní příběh.

Ta, kterou v rukách svírala Renisenb, vyprávěla o ní samotné. Nicolas se vždy zaměřoval víc na biografii než na faktografické údaje. Zajímalo ho, co dané osoby prožily, co viděly a hlavně to, čím mohou být potencionálně nebezpečné. Dával si dobrý pozor, aby se tyto informace nedostaly do nesprávných rukou, dokonce ani do těch Renisenbiných ne. V době krize šla ovšem všechna podobná pravidla stranou.

Jak si tak Renisenb svůj soubor pročítala, vráska na jejím čele se prohlubovala. I přes počáteční nevoli musela uznat, že se Nicolasovi povedlo vystihnout její život dokonale. Se všemi strastmi a pády, ale také se všemi okamžiky plnými štěstí a radosti. Bylo potěšující vidět, že těch druhých bylo mnohem víc.

Samozřejmě se v celém příběhu nacházely mezery. Některé části byly neúplné, jiné chyběly docela. Koneckonců Nicolas věděl jen o tom, co mu Renisenb sama pověděla. Napadlo ji, že podobně tomu muselo být i ve složkách ostatních nesmrtelných. Ačkoliv byli na svou kartotéku pyšní, informace, které schraňovali, byly pouze povrchové a nevypovídaly nic o skutečných motivech a vnitřních posunech hlavních protagonistů. Zbytek jejich života jim zůstával utajen.

Renisenb strávila nejdelší čas čtením svého prvního setkání s Raonem. Celé se to stalo už tak dávno, že jí to zprvu skutečně připadalo jen jako příběh, který se stal někomu docela jinému. Jak se ale začítala stále hlouběji a hlouběji, slova se jí před očima změnila v obrazy a ty se spojily ve vzpomínky.

Viděla Diega a jeho pokřivený úsměv. Viděla mladého Raona, který, ačkoliv byl zmatený a vyděšený, vypadal víc naživu, než ho poznala za poslední tisíciletí. Vybavila si i labyrint chodeb, kterými musela dennodenně projít, aby jí bylo umožněno setkat se s ním podruhé. A pak už to šlo ráz naráz. Století za stoletím, setkáním za setkáním. Nicolas pak ještě některé okamžiky vyzdvihl, poměrně dlouho se zdržel u minulého století a u jistého novinového článku, který ji pak Raon přinutil slavnostně spálit.

Silou vůle se odtrhla od čtení a odložila papír na stolek vedle svého hrnku. Nebylo moudré zabředávat do minulosti a otevírat staré rány, ne teď, když se potřebovala tak urputně soustředit na přítomnost a hlavně na budoucnost, která se zdála každým okamžikem nejistější.

Aby se zabavila, klekla si na zem a začala prohrabávat kupky papírů, aby pomohla Nicolasovi a Raonovi vytřídit z nich jen to podstatné. Zároveň měla oči otevřené a v duchu vzývala všechny bohy, aby narazila na Raonův soubor.

Práce jim šla od ruky. Hromádky se začaly zmenšovat a záplava papírů ubyla natolik, aby bylo možné spatřit podlahu pod ní. Nakonec vyčlenili všechny nesmrtelné a jejich kartičky vyskládali podle Renisenbina příkladu na konferenční stolek.

Tithónus a jeho obsese sarančaty.

Ašvatama a věčná samota.

Potulný Žid prokletý samotným Ježíšem.

Apoštol Jan.

Sir Galahad.

Nicolas.

Perenela.

Renisenb.

A samozřejmě Merlin.

Raonův spis nalezen nebyl. Nebo alespoň ne oficiálně.

...

„To je všechno, co máme?" zeptal se Raon po chvilce trapného ticha. Podařilo se mu tak v jedné jediné větě sesumírovat myšlenky všech přítomných. Všichni totiž potají mysleli na totéž - jak můžou z tohohle vůbec něco zjistit? Ať se na to dívali z kteréhokoliv úhlu, zdálo se to zhola nemožné.

Nejvíce optimismu projevil Nicolas. Možná mu pomohlo i to, že si konečně všiml svého kakaa, takže z něj teď pomalu usrkával a očima přitom hypnotizoval pečlivě urovnané karty. „Není toho až tak málo," prohlásil nakonec, a aby svá slova podpořil, položil hrneček zpět na stůl tak, aby to dramaticky ťuklo.

„Ale taky toho není nijak moc," opáčil Raon, kterému docházela trpělivost.

„Dá se s tím pracovat," vedl si dál Nicolas svou. „Pokud bych měl k dispozici větší archiv, mohl bych hrabat i v mnohem vzdálenější minulosti. Však víš, například k Uta-napištimovi."

Raon si pohrdavě odfrkl. „O mýty nemám zájem, potřebujeme fakta. A jedním z faktů je, že jsme dostali pěkně natřískáno. O co tomu chlapovi vlastně šlo? Proč nás před tím ohněm předem varoval?"

Nicolas si sundal brýle a začal si je cípem trika leštit. „Předváděl se. Ukázal nám svou sílu i to, že se nezastaví před ničím. Podařilo se mu vystopovat nás v naších domovech i mimo ně, čímž nám dal de facto na vědomí, že nikde nejsme v bezpečí a že o nás ví. Pozval nás na divadelní představení, kde jsme byli jen loutkami."

„Takže to celé pro něj byla jen hra? Chtěl se pobavit? Dávat takhle naše životy v sázku- Určitě si uvědomoval, co by s náma oheň udělal."

„A co by s náma oheň udělal, Raone?" vyštěkla Renisenb, která už měla toho všeho plné zuby. Raonovo chování ji iritovalo ze všeho nejvíc. „Shořeli bysme na prach jako obyčejní smrtelníci. Zemřeli bysme. To by se stalo. Nic víc."

Raon vyprskl, ale jeho smích byl sušší než saharský písek. „Nic víc? Tobě to snad připadá málo? Víš, jak-"

„-dlouho ti trvalo, než jsi svou nesmrtelnost získal? Nevím, Raone, doopravdy to nevím. Nikdy jsi mi to neřekl."

„No rozhodně jsem se s ní jen tak neprobudil."

„Takže nakonec se ti mám omlouvat já?!" utrhla se na něj Renisenb a vycenila u toho zuby, aby odvedla pozornost od toho, že jí do očí vhrkly slzy. Jak jí jen mohl něco takového říct?

Nastalé ticho přerušila zvonivá melodie. Renisenb pevně sepjala rty a vyběhla z místnosti, aniž by jim věnovala jediný pohled. Nápěvek její oblíbené písničky se opakoval, dokud nedoběhla na balkón a nezabouchla za sebou dveře.

Pokud měla promluvit s Patrickem, třebaže jen po telefonu, potřebovala se vrátit do svého obyčejného života a oddělit od sebe Nicolase s Raonem minimálně třemi zdmi. Některé části jejího života byly zkrátka neslučitelné a jejich promíchání pro ni bylo tak nemyslitelné, že se o to nikdy ani nepokusila.

Odložila vyzvánějící telefon na zábradlí a nabrala si plný doušek večerního pařížského vzduchu. Příjemně ji zastudil v plicích a pomohl ji zatlačit nedávné události do pozadí. Teď musela být Sabrina, obyčejná restaurátorka, která před pár hodinami málem neuhořela a která nemá strach přijmout hovor od svého přítele.

Plesk!

Facka, kterou si udělila, nebyla dostatečná. Proč se jí jen při tom slově vybavil Diego? Nevzpomněla si na něj už roky, celá desetiletí. Samozřejmě, věděla proč. Kéž by si ty spisy nikdy nepřečetla!

Polkla a nabrala další nádech. A výdech. Naslouchala rytmu svého vyděšeného srdce, které bilo do stěn hrudního koše tak silně, jako by se chtělo dostat na svobodu, a v duchu ladila jeho rytmus s rytmem svého dechu.

Jen nádech a výdech.

Telefon už mezitím vyzvánět přestal, ale teď se rozezvonil nanovo. Renisenb nahodila na tvář úsměv, který byl skrznaskrz falešný, a stiskla tlačítko přijmout dřív, než si to stačila rozmyslet.

„Sábi."

Zabolelo jí u srdce jen z toho, s jakou úlevou Patrik její jméno vyslovil. Jako by mu ze srdce spadl balvan. Uvědomovala si, že mu měla dát vědět, ale ve všem tom spěchu na to ani nepomyslela. Nebo se tomu možná naschvál vyhýbala. Občas bylo těžké poznat, co z toho to vlastně je.

„Doletěla jsi v pořádku? Tvoje zpráva byla hodně stručná a nemohl jsem se ti dovolat, takže jsem měl trochu strach."

Renisenb se zmohla jen na nicneříkající zamručení.

„Postarali se tam o tebe dobře? Víš, jak to je, když narychlo odjedeš, vždycky skončíš v nějaký zapadlý ubytovně."

Renisenb se rozhlédla kolem sebe. Vybavily se jí Nicolasovy pozlacené tapety a její vlastní pokoj se skříní plnou hedvábných šatů. „Mám se fajn."

„A už víš, co přesně po tobě chtějí? Není to snad celá kaple jako posledně."

„Ne, to opravdu není." Je to totiž mnohem horší.

„Kdy se vracíš? Chybíš mi, víš to, že?"

Už to nemohla dál vydržet. Cítila, jak se lávka, kterou si za ty roky ze všech těch lží a klamů vystavěla, začíná bortit a ona ztrácí pevnou půdu pod nohama. Nedokázala to. Už ho dál nemohla klamat. „Víš, Patriku, věc se má tak, že-"

„Vracíme se zítra."

Byl to Raon, stál opřený o zábradlí pár metrů dál, ruce zabořené v kapsách mikiny, která mu byla tak akorát. Pravděpodobně si Perenela, napříč všem Nicolasovým zákazům, udělala výlet do obchodního centra, které odtud naštěstí nebylo moc daleko.

Renisenb chvíli trvalo, než pochopila, co jeho slova znamenají. Zablekotala Patrikovým směrem rychlou omluvu, rozloučila se a hovor típla. Pak si po Raonově příkladu schovala ruce do kapes, neboť jí ve večerním chladu pomalu začínaly mrznout. Nemluvili, jen tam tak stáli a pozorovali hemžící se město pod nimi, dokud se Renisenb nepřišourala až k němu a neopřela si svou hlavu o jeho rameno.

„Hrozně jsem to zvorala."

Raon rty naznačil lehký úšklebek. „Já nejsem zrovna ten, kdo by tě měl soudit. Ale podle mě jsi neudělala nic špatně."

Renisenb přišlo, že její levá kapsa kalhot o něco ztěžkla, jako by tváří tvář takové laskavosti nedokázala své provinění dál nést. Jako by ji prosila, aby vyložila všechny karty na stůl a konečně nadobro přestala se vší tou přetvářkou a lhaním.

Renisenb ale namísto toho zaťala ruce v pěst, až jí zbělely klouby a vytvořily tak krásný kontrast se zbytkem ruky, která byla z té zimy celá zarudlá. „Říkal jsi, že se vracíme?"

„Všechny cesty vedou do Londýna." Raonova slova vyzněla jako povzdech. Bolelo jí to o to víc, že v jeho hlase zaznívalo čiré zoufalství. „Je na čase oprášit poličky," dodal s odkazem na svůj malý zaneřáděný domek stojící nedaleko centra.

„Důvod?"

„Jednoduchý. Nicolas potřebuje prohledat Londýnské archivy a udržet našeho neznámého co nejdál od Perenely." Renisenb se zachvěla, když se do ní opřel větší poryv větru. Přeci jen nebyla zrovna teple oblečená. Raon si toho ale ani nevšiml a pokračoval dál. „Říkal, že se to určitě bude opakovat. A že nejlépe uděláme, pokud se na další setkání připravíme."

Renisenb přikývla a začala vypočítávat na prstech. „Oheň. Kyselina. Bomba."

Raon zavrtěl hlavou, ale usmál se, přestože výčet toho, co je může usmrtit, zrovna k smíchu nebyl. „Zjednodušme to na to, že nás zabije vše, co našim tělům nenechá nic, z čeho by se mohly zregenerovat. Ale takhle jsem to nemyslel. Musíme zjistit, s čím bojujeme. Enko...co je?" zarazil se, když viděl, že se Renisenb zazubila. „Přece o něm nebudu pořád mluvit jako o panu neznámém. Pan N. Enko."

Renisenb rádoby vážně přitakala, ale přesto v sobě dusila potřebu se rozesmát. Raon se opravdu nikdy nezmění a občas je to dobře.

„No a Enko nás varoval, že nejsme v bezpečí a že si máme dávat pozor. Nebral bych ho na lehkou váhu a rozhodně bych ho nepodceňoval...To jsou Nicolasova slova," dodal, když viděl, jak podezíravě se na něj Renisenb dívá. „Být to po mém, nezůstal by v Paříži kámen na kameni, dokud bych toho chlapa nenašel a nedonutil ho zodpovídat se za to, co nám udělal."

„Hlavně za to, co udělal tobě, že?" neopustila si Renisenb drobné popíchnutí.

Raon se ani nepokoušel přesvědčit ji o opaku. „Nikdo se mě nebude snažit zabít. Dostane takovou lekci, že už se neodváží bydlet ani ve stejném státě jako já, takový ze mě bude mít strach."

Renisenb ale vrtala hlavou ještě jedna věc. Celý rozhovor si v hlavě přehrála už několikrát a, ač byl krátký, obsahoval několik částí, kterým zatím nerozuměla. „Co myslel tím, že já a Nicolas záříme jasně?"

Raon nafoukl tváře a prozradil jí tak, že nemá nejmenší tušení a trápí ho to zrovna tak jako ji. Naštěstí se zrovna v ten moment otevřely prosklené dveře a na balkon vstoupil Nicolas. V ruce držel malou kovovou krabičku podobnou přenosnému platebnímu terminálu, který se v posledních letech rozšířil do většiny restaurací. Renisenb musela uznat, že bylo příjemné platit kartou a nemuset se přitom ani zvednout od stolu. Lidé byli skutečně vynalézaví a jednou za pár desetiletí prokázali, že nejsou ani až tak úplně zbyteční.

Nicolasův přístroj vydával podivný chrčivý, místy až praskavý zvuk, který Renisenbinu představu platebního terminálu upřesnil, takže si teď představila spíš dozimetr. To bylo asi výstižnější přirovnání, jak vzhledově, tak i svou funkcí. Nebylo to totiž poprvé, co se s podobným přístrojem setkala, až na to, že posledně vážil aspoň metrák a jeho přenos z místa na místo byl zhola nemožný.

Byl to přístroj na měření pole setrvačnosti.

Stačilo pár Nicolasových vět a Renisenb pochopila.

Poznámka autora: Trvalo mi dva dny, než jsem si znovu-uvědomila, že se Nicolasovo jméno píše bez ch. Omlouvám se za zmatek a děkuju za přečtení! :D