Majitel taqueríe ohnivě, avšak marně, diskutoval s několika gendarmes. Odstrčili ho a hlučně vrazili do jídelny.

...

V přístavu se válela podvečerní mlha. Nakládka byla dokončena a plachetní parník Mendez Nuňez byl připraven k vyplutí.

„Seňoro, mohu vstoupit? Promluvíme si."

„O co jde, seňor capitán?"

„Bude lepší, když si sednete. Seňor Díaz mě upozornil, že se nesmíte rozrušit."

Antonio Lopéz zůstal stát ve dveřích kajuty, ohlédl se a přivolal nejbližšího chlapce z obsluhy cestujících: „Doneste sklenku sherry z mojí kajuty, rychle." Chlapec se nejistě podíval na Luisu, a když viděl, že je bledá a povrchně dýchá, na nic nečekal, a běžel vyplnit rozkaz.

„Co se stalo?" Mimoděk ho chytila za předloktí.

„Došlo k malému nedorozumění. Ničeho se nebojte, má drahá. Jsem informován o vaší situaci. Doprovodím vás v Santanderu na břeh a předám vás vašemu doprovodu. Mám vám vyřídit, abyste zůstala klidná."

„Co řekl?"

„Máte se s důvěrou svěřit seňoře Marcille i s chlapcem a zůstat pod její ochranou. Seňor Díaz se k vám připojí, jakmile to okolnosti umožní. Mám vám vyřídit, abyste si vzpomněla, kolikrát se takhle vrátil, a věřila, že to dobře dopadne."

„Ale – zavazadla, na lodi jsou všechny jeho věci.."

„Seňor Díaz je momentálně ubytován na účet státu Mexico a myslím, že mu nic nechybí. Dostal jsem pokyn bezpečně jeho věci dopravit do Evropy na vaše jméno. Myslete na chlapcovo bezpečí," podíval se na Cipitia. „Všechno dobře dopadne, uvidíte. Mám vám zdůraznit, že v Santanderu na vás čekají přátelé, kterým plně důvěřuje."

....

Po krátkém mezipřistání v Havaně loď Mendez Nuňez vyplula do přístavu Santander ve Španělsku.

...

Z lodního deníku

Třetí den plavby se druhý důstojník pokusil dostat do kajuty počestné seňory Luisy de Alvarado, což ji velmi vyděsilo. Jakmile si uvědomil svůj omyl, podlehl výčitkám svědomí a v záchvatu šílenství skočil přes palubu. Nebožáka se nepodařilo najít.

....

Po čtrnáctidenní plavbě byla Luisa poněkud vyčerpaná a nejistá. Postávala s Cipitiem za ruku nedaleko můstku, kde vyložili všechna její zavazadla, a rozhlížela se. Kapitán Antonio Lopéz se před chvílí omluvil a šel cosi zkontrolovat. Připadala si ztracená. Co teď má dělat?

Někdo ji chytil za volnou ruku. Malé bledé děvčátko v černých šatech se zeptalo: „Seňora de Alvarado?"

"Ano, to jsem já."

"Je to ona!" vykřiklo dítě.

Z jednoho z fiakrů pružně vyskočila černě oblečená žena, došla až k ní, a objala ji: „Moc ráda vás konečně poznávám, drahoušku. Co se stalo s naším milým seňorem Juanem?"

„Bohužel ho zdržela jakási úřední komplikace. Ach, támhle je kapitán, domnívám se, že byl v tu chvíli s ním. Bude lepší, když vám popíše situaci tak jak ji viděl."

Antonio Lopéz došel až k nim a vyjádřil potěšení, že seňora de Alvarado již má svůj doprovod. Trpělivě odpověděl Marcille na mnoho až příliš podrobných dotazů, pak se oběma dámám omluvil a vzdálil se. Marcille trvalo jen chvilku, než našla pár ochotných příležitostných pracovníku k naložení zavazadel na vůz za drobný poplatek. Obě ženy i děti nastoupily do vozu a ten se rozjel, aniž si Luisa stihla prohlédnout kočího. Byla si jistá, že předtím tam nikdo neseděl.

Marcilla si pro pohodlí odhrnula závoj a Luisa strnula.

„Co se děje, drahoušku?"

„Jste Marcilla Karnsteinová? Juan vás popisoval jinak. Vlastně," nervózně se rozesmála, „vás popsal jako tmavovlasou morfinistku v posledním tažení."

Luisa se nešťastně podívala do andělské tváře baculaté blondýnky s nebesky modrýma očima.

„Budu se vám muset k něčemu přiznat. Nejsem tatáž žena, kterou zná Juan Díaz pod mým jménem."

Viděla na Luise známky neklidu a položila jí ruku na předloktí. Luisu ten dotek viditelně zklidnil a nyní visela očima na rtech své průvodkyně, aby jí neuniklo nic z vysvětlení. Kontinentální španělština pro ni zatím nebyla zcela přirozená.

„Věc se má tak, že moje drahá přítelkyně, mimochodem jmenovala se ve skutečnosti Carmilla, Marcilla je pseudonym, který jsme obě příležitostně používaly, bohužel utrpěla před několika lety tragickou nehodu. Ještě než se tak stalo, musela jsem jí přísahat, že kdyby se jí někdy přihodilo neštěstí, musím přijmout její identitu, abych mohla nakládat s naším společným majetkem, a také ji nahradit v případě, že by něco potřebovali naši přátelé. Vidíte, chápala jsem to tehdy tak, že o ni budu pečovat, pokud by byla třeba trvale upoutána na lůžko, nebo něco podobného. Nikdy mě nenapadlo, že se její tušení naplní tak dramaticky. Žel, na jejím náhlém skonu měl určitou neblahou zásluhu generál Spieldorf, můj tehdejší poručník. Jsem Berta Rheinfeldtová."