Isabelle

„Uvidíš. Teda, jestli se nebojíš." „Měl bych?" „Když nás chytí, je to v lepším případě jen na pokutu." Přimhouřil oči a pak se otočil k Eiffelovce. „Proč mám pocit, že jdeme tam?" S mrknutím jsem ho vedla za sebou, brodili jsme se sněhem až k první, centrální kontrole.

„Počkej, to jako vážně?" „Takže se bojíš!" Vítězoslavně jsem se usmála a slabě vypískla. V očích se mu blesklo a kolem pasu jsem měla jeho ruku.
„Nebojím, jen je to nelegální." „Když máš kontakty, tak je legální vše." Vymanila jsem se mu z náruče a protáhla se pod rozbitým pletivem.

„Tak pojď, hrdino." Zavrčel, protáhl se za mnou a s hrůzou v očích sledoval, jak s jistotou mířím k hlídací budce.

„Charlie, ahoj!" „Izzy! Co tady děláš? Z práce?" „Jo..." „Kdo je to?" Chlapík se vyškrábal na nohy, a zatímco mě drtil v náručí, ostrým pohledem sledoval Zayna.
„Dobrý večer." „No dobrý, dobrý. Ono to nemluví francouzsky?" „Ono to má jméno, strejdo! A nechovej se tak, vyděsíš ho." „Je mi úplně jasný, že mě drbete... Ale nešlo by to v angličtině?" Zayn se drze pousmál a natáhl ruku k Charliemu. „Zayn, těší mě." Po chvilce váhání, ji strýc přijal a pohlédl na kameru.
„Víš, že tě nahoru pouštím rád, ale teď... Výtahy nejedou a na schodech je námraza." „Dáme pozor... Jen si pohraj s kamerou." „Jednou mě vyhodí." „Ale do tý doby, si chci užívat privilegium. Můžeme?" „Budeš opatrná a měj u sebe pořád telefon, kdyby cokoliv, zavoláš." „Neboj. Pojď!" Tiché zabzučení zámků a my se ocitli pod kovovou dominantou Paříže. S úžasem zaklonil hlavu a široce se pousmál.

„Je to nádherný... Jsem tu přes několik týdnů, ale ještě jsem tady nebyl. Nechtěl jsem stát ty hodinový fronty... Kdo je to?" „Mámin bratr. Pracuje tu už X let a já si už X let užívám ten pocit, kdy mám Věž pro sebe. Chodím sem často. Když chci být sama a přemýšlet, nebo jen tak bloumat."
„Klíče?" „No, nějak se dovnitř dostat musíme. Ale ještě počkej, čekáme na signál." „Hodí kamery do smyčky předpokládám." „Jo." Jakmile mi zavibroval mobil s sms, že můžeme, vtáhla jsem Zayna dovnitř a vydala se ke schodišti.

„Hlavně buď opatrný. Ať se vážně něco nestane." „Neb- To ty spíš koukej pod nohy!" Ledová krusta na prvním schodě a já ztratila pevnou půdu pod nohama. Se smíchem jsem se hrabala z jeho náruče a vedla ho výš.

„Kolik je tu vlastně schodů?" „Záleží, do jakého patra chceš." „Vypustím duši," Pousmál se nejistě a promnul si zátylek. „Ale chci až nahoru. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu." „Přes tři sta do prvního patra, dalších tři sta padesát do druhého a do třetího jezdí jen výtahy, jenže ty teď použít nemůžeme. Takže schodiště pro zaměstnance, to je dalších tři sta." Uznale hvízdl a pousmál se. „Fajn, pokusím se překonat sám sebe. Snad to se mnou nešlehne." 

Cesta do prvního patra byla pro mě hračkou, vyšla jsem to už tolikrát... Zayn se tvářil jinak. Poslední schod, než došlápl na pevnou půdu a unaveně se opřel o kolena.
„Dobrý?" „Skvělý... Jen popadnu dech. Dej mi chvíli." Nejistě jsem si jej prohlížela, když se narovnal, hrdinsky se usmál a rozhlédl se kolem nás.
„Jdeme na vyhlídku?" S brouknutím jsem přikývla a zatímco jsme šlapali na první vyhlídku, nejistě jsem jej po očku sledoval. Ztratil barvu, byl zadýchaný a vypadal, že by si potřeboval sednout. To se taky stalo. Část schodů nebyla zasněžená a on to využil.

„Zayne... Jsi v pořádku? Začínám si říkat, že to byla chyba. Mám strach, že se mi tu vážně složíš." „Ne, jsem v pohodě, jen se potřebuju vydýchat. Po-po dlouhý době," Prudce se nadechl a hořce se pousmál. „Mám za sebou takovej výkon. Asi ti to nepřijde... Ale... pro mě je to vyčerpávající." „Máš něco se srdíčkem?" „Ne..." Pousmál se, ještě chvíli za ticha seděl a pak se vydal k zábradlí.

„Upřímně, i kdybych měl platit pokutu za vniknutí na cizí pozemek, tak bych to zaplatil. Ten výhled je... Dokonalej." Široce se usmíval a rozhlížel se kolem.

Zasněžená Paříž, světýlka kam oko dohlédlo...

„Půjdeme do druhého?" Uplynulo pár minut, s šibalským výrazem si pořídil několik fotek a ohýnek z očí, nevymizel ani na chvíli. Něco mi říkalo, že to jak je teď šťastný, nehraje a nebyl tak šťastný už dlouho.
„Chceš jít?" Pochybovačně jsem na něj pohlédla a on s vydechnutím a nejistotou, se opřel o zábradlí.

„Nejsem na tom zdravotně nejlíp... Mám se šetřit... Kdyby mě doktor viděl, jak tu blbnu, tak mě zabije..." Uchechtl se a trhl rameny. „Byl by nejraději, kdybych jen ležel v posteli a cpal se prášky... Tohle mi nepomáhá. Vyčerpává mě to, viděla jsi sama, co se mnou udělalo několik schodů, ale... Chci to vidět. A chci si ten výhled užít s tebou."
Do tváří se mi nahnala červeň a v hlavě mi hučelo.

„Tak pojď, máme dost času... Pomůžu ti, hm?" „Moje ješitnost teď vyloženě pláče." „Pojď, ty egoisto." Se smíchem mi stiskl dlaň a cesta do druhého patra, byla dvakrát tak delší. Několikrát potřeboval popadnout dech a na chvíli se zastavit.

„V pořádku?" „Jo..." Opět se zapřel dlaněmi o kolena a prudce dýchal. „Zayne..." „To je dobrý, Izzy. Za toto, mi to stojí. Jen... Musíš si myslet, že jsem ubožák..." „Nemyslím si to! Spíš si myslím... Že to co ti je, není banalita...?" Malý nenápadný otazník na konci, jej donutil se usmát.
„Nechci to teď řešit... Příště, hm? Chci si tenhle večer užít, jako kdyby to bylo naposledy." „To mě mělo uchlácholit?" „Neřešme to, prosím. Izzy, já už dlouho takhle s nikým nikde nebyl... Prostě... Nechci to kazit tématem, co se mýho zdraví týče." Nejistě jsem přikývla a s odhodláním mu vklouzla pod paži.

„Pojď, tenhle výhled, je mnohem víc kouzelnější."