Isabelle

Šokovaně jsem hleděla na dveře, co se zabouchly. Zvoneček přestával zvonit a já pořád, jako v transu, hleděla na místo kde se Zayn ztratil.
Co udělal? Cože? Nechápala jsem to.

„Slečno... Slečno! Laskavě byste mě mohla obsloužit!" Zaostřila jsem na ženu v upnutém kostýmku... Kancelářská krysa, nepochybně. V kanclu po ní dupe šéf a tady se bude rozkřikovat. Polkla jsem slova o patřičných místech, kam s objednávkou může jít a s omluvou jsem se věnovala jejím přáním... 

Odklepla půl druhá, kavárna se jako mávnutím kouzelného proutku vylidnila a já se vrhla ke dveřím. 

Co čekám? Že bude stát na rohu ulice?

S povzdechem jsem se pustila do úklidu po návštěvnících a pak brouzdala po internetu a hledala filmy, které Zayn jmenoval. Věřila jsem mu, ale vidět jeho jméno v popisku filmu... Bylo to... Páni... ! Měl můj obdiv.

Do zavíračky se otočilo uvnitř několik desítek lidí a když jsem zamykala za posledním, moje naděje, že by se ještě vrátil, vyhasla. Nezbytný úklid, napsání tržby majitelům a domluva s nimi, že se zítra Bernard zastaví, a mohla jsem domů.

„Jaký byl den?" „Ušlo to, jako vždy. Chvíli ani noha, pak jsem se nezastavila. Kde jsou?" „Na nákupech..." „Aha..." „Izzy...?" „Ano, tati?" „Omlouvám se, jak jsem tě předtím zastavil. Nestojím o hádky..." „Víš tati, chápu to. Na jednu stranu... Ale sám vidíš, jak se chová ke mně, k tobě... To ti nevadí?" „Po smrti tvé mámy jsem myslel, že už nikdy s nikým nebudu. Chantal mi pomohla..." „A? To že skáčeš jak ona píská, je jako nějaký vděk? Nevybavuju si jediný moment, kdy se ke mně chovala hezky, nebo aspoň přijatelně... Ne, nechci se hádat." Zvedla jsem v sebeobraně ruce a unaveně se opřela o rám dveří.
„Prostě to neřeš... Ještě chvíli a vypadnu." „Jak to myslíš?" „Jak asi... Nehodlám tu být delší dobu, než bude nezbytné."

Polkla jsem, že s Bernardem mám tichou úmluvu na větší obnos peněz, které si šetřím bokem.

Hned jak jsem nastoupila na brigádu, Chantal mi razantně oznámila, že polovinu budu dávat do domácnosti. Nezajímalo ji, že jsem si při škole našla brigádu, abych nebyla závislá na jejich penězích... Já platit musela, Celine s Helene nemuseli nic, nehledě na to, že ani jedna si brigádu nenašla.  
První výplatu, čistých pět set eur jsem musela rozdělit na polovinu. Jednu odevzdat a z druhé zaplatit veškeré výlohy, co jsem měla. Druhý den mi zbývalo v peněžence necelých padesát. Víc než nuzná částka, se kterou jsem měla vydržet do další výplaty.
Na přelomu měsíce mi nezbylo nic jiného, než požádat Bernarda o zálohu. Když se to opakovalo po třetí a za tu dobu jsme se už znali, přišel sám s návrhem, že mi bude dávat na ruku dvě stě eur. Nepřišlo mi to na jednu stranu fér, na druhou stranu... Byla jsem vděčná. S úsměvem to zaonačil, že to jsou peníze za úklid...

„Izzy..." „Tati! Nemůžeš čekat, že tu budu žít do třiceti." „Co blázníš, nemáš ani dvacet. Kam bys šla?" „Najdu si podnájem... Je jedno, jestli budu někomu něco platit, když platím šílenou částku i tady." „Pomáháš do rozpočtu." „Ano, já pomáhám a ty dvě? Nemusí dát ani korunu, nehledě na to, že ty jsi pro ně chodící bankomat... Nebudu to řešit, na to nemám náladu a jak jsem řekla, nechci se hádat. Jdu si dát sprchu a spát." „Večeře-" „Jedla jsem v práci..."

S párou od uší jsem se zavřela v koupelně a sotva jsem za sebou zavřela dveře pokoje, zbytek domácnosti se nahrnul do bytu. V pravý čas jsem vyklidila pole...

„Dobré ráno." „Dobré, sluníčko. Jak ses vyspala? Plná sil na dnešní den?" „Šlo to... Co vy?" „Znáš to, Jacquie nemohla spát, neustále se vrtěla... A já neodolal." „Prosím?" Pobaveně jsem zvedla obočí a chystala Bernardovi kávu.
„I ty jedna, na co nemyslíš." Začal se smát a bodře mrkal. „Málem mě uškrtila, zeptal jsem se, čemu se diví, vždyť zlo přece nikdy nespí." Vyprskla jsem smíchy a pohoršeně kývala hlavou.

„Mimochodem, Jacquie mě pověřila důležitým úkolem." „A to?" „Pamatuješ si na toho mladého muže?" „Ježiši... Vy taky?" „Uzavřeli jsme sázku. Tak chceme vědět, kdo vyhrál. Byl tu včera?" „Hádám, že byla pro to, že se tu ukáže a vy že ne?" „Tak nějak. Za mých mladých let se měl chlap vyjádřit v danou chvíli a ne po týdnu." „Tak to jste prohrál. Byl tady, na snídani." „A?" „A nic." „Jste se neseznámili?" Do tváři se mi nahrnula červeň a on zamnul dlaněmi.
„Vypadal jako fajn chlap." „Který se ale měl vyjádřit hned, ne?" „Neber mě tak úplně za slovo, třeba se styděl." Zamumlala jsem něco o tom, že chlapská mysl mě vlastně nikdy nepřestane udivovat a s vděkem uvítala první návštěvníky...

„Večer se tu zastavím, děvče moje. Dostaneš peníze." „Ještě není datum výplaty." „Ale blíží se Vánoce... Ať si můžeš vyhodit z kopýtka. Mimochodem, co bys chtěla jako dáreček?" „Nic... Moc dobře to víte. Bude mi stačit přání." „Izzy, to ti neprojde. Něco ti dáme. Ale abychom se trefili." „Tak nějakou maličkost, je jedno co. Ale měla bych prosbu." „Jakou?" „Jak to bude letos o svátcích? Bude otevřeno?" „Bude... Můžeme někoho sehnat, máme na to skoro celý měsíc, jestli chceš volno." „Právě že nechci. Vezmu si ty svátky, všechny. Vy můžete být s dětmi a vnoučaty a já tu jsem ráda." Dlouhý povzdech, pak kývnutí na souhlas a rozloučení se.

Dny plynuly jako voda, v pátek v poledne se dveře netrhly a já se přistihla, jak s úsměvem poslouchám debaty návštěvníků o vánočních dárcích, výzdobách domů... A s každým zazvoněním zvonečku nade dveřmi, jsem se otáčela ke dveřím s nadějí, že se Zayn ukáže.

„Ahoj. Můžu poprosit o kávu?" Dávno padla tma, letošní Vánoce budou zřejmě víc než kdy jindy bílé a přes hustou mlhou vloček, nebylo vidět ani na krok. 

„Zayne...! Ahoj." „Ahoj..." Nejistě se usmál a opřel se o pult.