Issabelle

Tělem mi projížděly snad všechny druhy pocitů. Od strachu a úlevy po neskutečný vděk.
Konečně jsem měla kompletní informace o tom, co se Zaynovi stalo. Co za tenhle stav mohlo a hlava mi to nebrala. De facto banalita, prostě jen jakýsi červ a ten... Vztek na doktora, co tohle zanedbal, mi zatemňoval mysl. Když se to dozvěděl jeho táta, vypadal že má chuť si doktora najít a vyřešit to s ním velmi stručně a ručně.
Zaynův ošetřující lékař ho musel vyloženě uprosit, aby nejednal nerozvážně. Že ačkoliv to zní hrozně, není to doktorova první chyba, ale je už poslední. Nasčítalo se to a pohár trpělivosti veškerého personálu co s ním pracoval, přetekl. Dostal výpověď a vědomí, že snad už nikdy u nikoho nic nezanedbá bylo chabou úlevou.

S úsměvem a polykáním slz, jsem pozorovala jak se Zayn směje na telefonu s nejmladší sestřičkou. Jak se jeho máma drží za ruku s Jacquie a obě se široce usmívají. Jak jeho táta i Bernard se snaží tvářit statečně a slzy se snaží rozehnat rychlým mrkáním...

Další den jsem se nemohla dočkat návštěvy. Bylo to neosobní. V atombordelu, jak tomu sestřičky říkaly, bylo neskutečné teplo, v roušce se mi špatně dýchalo, ale za minuty s ním, bych dala cokoliv. Hloupé odkašlání před sestřičkou, mi zmařilo další návštěvu. Marné vysvětlování, že mi nic není a jen jsem si odkašlala... S nevolí jsem seděla na chodbě, na uchu sluchátko a s narůstajícím odporem si uvědomovala, že nemůžu říct nic osobního, aniž by to nevěděli všichni kolem mě.
Bavili jsme se o blbostech, nebo jen mlčeli a přes sklo na sebe házeli obličeje.

Zayn... Se změnil. Ze dne na den...
Propadlé, popelavé tváře dostaly narůžovělejší barvu, oči mu plály mnohem víc, než doposud. Hrdinsky se sám pohyboval po pokoji, říkal, že mu jídlo zase chutná a má pocity hladu. Vědomí, že do konce týdne bude ještě tady a pak se přesune na normální oddělení, mi dodávaly pocit jistoty a naděje, že odtud opravdu odejdeme spolu a nejen já. Sama.
I na něm bylo vidět, jak už konečně pochopil, že to co jsem udělala bylo správné.
V neděli odpoledne byl od pohledu na tom zase o něco lépe. Smál se, vtipkoval, narážky... Měla jsem chuť mu je vrátit, ale riskovat že to zaslechne sanitář, na konci chodby...
Na půl pusy jsem mumlala, že jen ať počká, že mu to vrátím...

V pondělí byl ráno přeložený. Sestřička mi ihned volala. Mohla jsem dorazit ihned a měla to i v plánu. Cestou jsem se stavila do kavárny. Do termohrníčku jsem mu připravila kávu a vzala dva kousky citronové buchty.
Stepovala jsem na zastávce autobusu, netrpělivě popoháněla čas očima a s pitomým úsměvem sledovala okolí. Jenže zjevně ne dost dobře.

„Ale! Ty žiješ? Páni, vypadáš celkem dobře. Ne jak bezďák. Hádala jsem, že budeš někde pod mostem."

Překvapením jsem zamrkala a otočila se po hlasu.

„Škoda, že nemůžu ani ironicky pronést, že tě taky ráda vidím, Celine." Ustoupila jsem o krok dál a netrpělivě se podívala na ulici, kterou měl přijet autobus. Že já raději nejela metrem...
„To se mě na nic nezeptáš?" „Jako na co?" „Co tvůj papínek?" „Chceš mi o něm něco říct?" „Je vidět, jak jsi opravdu sama a nikoho nemáš." „Kam tím narážíš? A nejsem sama. K tvému překvapení, mám kolem sebe lidi, kterým na mně záleží." „Lžeš mně nebo sobě?" „Asi ti nerozumím. Ale to je v pořádku, že?" „Jasně, blbko. Myslím to tak, že nevíš nic o papínkovi." „Kam tím míříš, Celine?"
Zastávku vyplnil pobavený smích. Vysoký, pištivý. Několik osob se po nás s nepříliš milým výrazem podívalo; ten zvuk trhal uši.
„Skončil ve špitále. Měl infarkt. Před pár dny... Ale stále se drží, škoda. Mohly jsme dědit. To víš, že udělal novou poslední vůli? Nedostaneš ani cent." Lapla jsem po dechu a přitáhla si ji za rukáv k sobě.
„Cože?! Kdy? Jak mu je?!" „Ale ale, na prachy slyšíš, co?" „Ty náno jedna blbá!" Procedila jsem skrze zuby a přitáhla si ji ještě blíž. V hlavě temno, cítila jsem jak mi buší srdce a zakazovala mozku, aby mi přihrával otázku „Proč teď on? Když se Zayn dostal hrobníkovy z lopaty...".
„O peníze mi nejde! Chci vědět, co je s tátou!" „Dostal infarkt, víc nevím a je mi to jedno. Škráblo to s ním před třemi dny... To víš, asi měl nostalgickou. Hrabal se ve fotkách s tvou matkou a tebou. Smůla byla, že se to stalo v práci. Tak mu zavolali sanitku, fotky pak přinesl jeho kolega. Nevěděl kam je dát." „Smůla?! Říkáš smůla?! Jako kdyby se to stalo doma, tak co?! Nezavoláte mu sanitku?! V jaké je nemocnici?!" „Stejně ho dostal kvůli tobě," Odfrkla si a pobaveně se pousmála.
Hlava mi to nebrala; jak někdo může být tak zlomyslný?
„Měla bys být taky ráda, ne? Aspoň ti dá pokoj, co se toho kluka týče. Nebo ten taky zaklepal papučema?" Šklebí se, k zastávce přijíždí jakési auto, řidič na ni hvízdá a ona se mi vytrhne. „Hôtel-Dieu."

Dveře auta klaply, vítala se s klukem a já měla z kolen želé.

Konečně dorazil autobus. Svezla jsem se dvě zastávky k metru a spěchala na něj. Bylo to rychlejší a mě teď čas tlačil.
Proběhla jsem pod hlavním vstupem do nemocnice, zbrkle naťukala Zaynovi zprávu, že se stavím o něco později, musím něco vyřídit, pak mu to vysvětlím.

S naštváním, nepochopením a rostoucím vztekem smíchaným s bezradností, jsem o dvacet minut později zvonila na dveře Zaynova oddělení. Sestřička mě zdravila přes bzučák a ihned dveře otvírala.
Přišla mi v ústrety a zjevně v zápalu emocí, jsem si vysloužila objetí.

„Zayn je ve svém pokoji, a doufám, že jsme tušili dobře; z rozhodnutí lékaře, máš připravenou přistýlku. Ať můžete být zase, konečně, spolu." „Jo, děkuju!" „Stalo se něco, Izzy? Vypadáš... Hrozně?" Malý nenápadný otazník na konci mě donutí, se pousmát, pak hráz sebeovládání praskne.
Uteče mi několik slz, během kterých samu sebe slyším, jak říkám co se stalo tátovi. Je to ta sestřička, co byla přítomna scéně, kterou tu udělal...

„Prý mě zamítl v informacích... Jiná sestřička, co se na to dívala přes počítač, říkala, že to zakázala jeho manželka... Prý by se ho šly zeptat, jestli to nezmění. Ale musely by kontaktovat tu krávu! Jestli to povolí ona... Co mám dělat?" Zakončila jsem svoje vyprávění o tom, co se stalo a jak mě z kardiologickýho oddělení vyhodili, bez jediného slova o tom jak mu je.
„Pojď se mnou." Vzala mě kolem ramen, odvedla k prvnímu počítači a posadila se za něj.
„Nikomu to neřekneš, ano? Ale přirostlas mi k srdci, děvenko." Sleduju, jak se dostává přes systém na tátovo oddělení, pak mě k místu pustila. Ukázala kde si mám co přečíst a nechala mě na pár minut o samotě.
Nerozuměla jsem všemu, ale pořád to s ním bylo špatné. S nevolí jsem se dívala na jméno Chantal v mobilu. Měla bych ji zavolat, požádat o informace. O přístup k nim...

„Našla jsi, co jsi potřebovala?" „Není to dobrý... Pořád je v ohrožení, ale očividně při vědomí. Zaynovi jste řekla, že tu jsem?" „Ještě ne. Byla jsem u něj, je posmutnělý, ale pochopí tvoje zdržení." S přikývnutím a omluvou, že za chvíli jsem zpátky, si jdu pro kafe. Potřebuju ho a nechci k Zaynovi ubrečená.
Odhodlaná, že mu nic nepovím, ne teď, za čtvrt hodiny vcházím skrze plentu do jeho pokoje.
Obrázek, co se mi naskytne, mě donutí se usmívat. Čouhá mu jen hlava, je v jakémsi klubíčku, vypadá dobře a zároveň strašně zbědovaně. Sestřička mi cestou k pokoji vykládala, jak se hrdinsky dostal k jídlu do jídelny, jak měl velký oči kolik toho sní a že se pak projde po oddělení. K jídlu snědl skoro vše a procházka skončila ve chvíli, kdy se podél zdi sesunul na zem a s naštvaným výrazem čekal na pomoc personálu, až ho dostane zpátky do postele.