Zayn

Nevím, jestli je to už nostalgie nebo teatrálnost, popřípadě hořkost. Čekám, co bude teď. Co se stane za pár minut nebo kdo přijde. Život se mi v posledních měsících smrskl jen na čekání. Prvně na smrt, pak na život, teď na Izzy a doktory a sestřičky. A rodiče… Myslím na mámu, na smsku co jsem jí poslal. Ani nevím, co vlastně odpověděla. A ani nevím, jestli ví že jsem vzhůru. A co Izzy? Už jí to někdo volal? Mám nutkavou touhu se ptát, ale vyčkat bude lepší.
Semknu víčka, poslouchám tikot hodin, to jak přístroje pracují a doufám že „puf“ tuhle zvukovou stabilitu rozhodí.

Žádné „puf“ však nepřichází. Potřebuju slyšet i něco jiného, nebo se zblázním. Povede se mi nahmatat ovladač televize, aniž bych otevřel oči, přepínám programy po zvuku. Několik filmu ve francouzštině protne několik v anglickém jazyce, pak konečně najdu to, co jsem hledal.
Pokoj vyplní hudba a zpěv. Poslouchám, pomalu se mi na mysl vkrádá text písničky a začnu si ji tiše pobrukovat.

*** I'm going under and this time I fear there's no one to save me
This all or nothing really got a way of driving me crazy
I need somebody to heal
Somebody to know
Somebody to have
Somebody to hold
It's easy to say
But it's never the same
I guess I kinda liked the way you numbed all the pain
Now the day bleeds
Into nightfall
And you're not here
To get me through it all
I let my guard down
And then you pulled the rug
I was getting kinda used to being someone you loved ***

„Dobrý den.“ Z broukání mě vytrhne cizí hlas, který nedokážu zařadit; slyším ho zde poprvé.
Usmívá se na mě pár očí, zpoza brýlí a v hacafraku je navlečený kulaťoučký doktor. Lámanou angličtinou, zjevně zarputilý a svéhlavý francouz, mi vysvětluje kdo je a co tu dělá.
Pak nastává šaškování u různých druhů očního vyšetření. Jedno, mám pocit že děláme pořád dokola. Měří mi oční tlak  já nejsem schopný zůstat v klidu. Nebolí to, je to jen blbý pocit. Jakési fouknutí do oka, s jakýmsi divným zafuněním přístroje…
Ve své rodné řeči doktor kleje, k tomu nemusím ani jazyk umět, aby mi to došlo. Omlouvám se, kývá na souhlas a dává pokyn, že znovu.

Po deseti minutách, je tohle vyšetření konečně za mnou. Jde na řadu další… Čas utíká najednou ještě pomaleji, než předtím. Deptá mě to.
Na doktorovi je vidět, jak se potí v obleku, mlží se mu brýle a tiše huhlá, tentokrát v angličtině, že ten skafandr má něco do sebe; nemusí chodit do sauny.

Jedno z posledních vyšetření je, že mi jen svítí čímsi do oka a lupou, či co to je, se mi dívá do duhovky. Švidrám volným okem a neujde mi, jak se náhle zarazí.
Zas a znovu mi do oka svítí, vzápětí do druhého a zase nanovo, opět něco breptá ve francouzštině a vrtí překvapeně hlavou.
„Co se děje?“ „Zatím nic. Hochu, Nebolí tě oči?“ „Ne to ne. Jen jako… Nevím, jak to popsat. Občas mě řežou a pálí. Vadí mi to světlo myslím. Vadilo mi i poprvé, když jsem se probral poprvé tady.  Ale tady je to horší.“ Doktor krčí obočí, nesouhlasně něco huhlá.
„Prosím?“ „Snažím se dohledat,“ poklepe na tablet postavený na vozíku mezi přístroji. „Kdo tě vyšetřoval v bezvědomí.“ „Rád bych vám poradil, ale nemám šajn.“ Zakřením se, jeho to pobaví a halasně se rozesměje. Pak opět zvážní.

Zapomněl přepnout do své rodné řeči a zjevně si ani neuvědomil, že tu jsem.
„Debil! Imbecil! Jeho měl vyhodit ředitel už po první chybě!!“ „Prosím?“ „Ale nic. Jen jsem potřeboval upustit páru. Uvidíme hochu, co řeknou labiny a další vyšetření. Ale myslím, že už bude dobře.“ Usměje se očima, poplácá mě po rameni a má se k odchodu. „To mi neřeknete, co jste našel?“ „Parazita.“

„Puf“

Zmizel v mezi prostoru pokoje a oddělení. Celou dobu co se svlékal, jsem jej pozoroval. Když vše odložil, mohl jsem si ho dobře prohlédnout. Tvářil se naštvaně, něco si huhlal pod knírem a mně došlo, koho v něm vidím. Malý, baculatý belgičan a jeho šedé buňky mozkové*.

Několik dalších minut jsem byl o samotě. Čím víc jsem si vybavoval rozhovor s doktorem o očích, tím víc mě bolely. Zavřel jsem je, broukal si další písničku a „puf“ jsem nezaznamenal.

„Dobrý den.“ Tentokrát se mi u postele ozval známý hlas. Měl jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Rozlepil jsem víčka a hleděl na malou osobu, oblečenou ve skafandru.
„Izzy?“ Zachrčím, chci se posadit, chci se jí dotknout. Podrží mě za rameno a nekompromisně zavrtí hlavou. Vzápětí mám v dlani její dlaň. Je to neosobní, má rukavice… Ale upsal bych se ďáblu, aby mě tak mohla držet několik dalších hodin.

Zašeptá moje jméno, a kdesi pod rouškou se ztrácí slzy, hrdinsky se však očima usmívá, něžně mě hladí palcem po hřbetu dlaně a vrtí hlavou.

"Proč mě pořád tak děsíš, Zaynie?"

*********************************************************
*** Písnička – jedna za srdcovek… Na depku značka ideál, ale i tak =D :o)
* Šedé buňky mozkové… Víte, koho tím myslím? :o)

No hned tak, Blackwood nebude. Hlavně si ho sama musím přečíst :) Snad ale ke konci dubna, bude už kapitola :o) Chápu, na něco se vymluvit je důležité =D Hodin jak na kostele, co že nespíš Klarkarr? :o) =D

A jinak, při kontrole jak kapitola vypadá, se mi ukazuje, že text je jakýsi rozházený (krčím rameny). Nemám tušení, jestli to tak vidíte i vy... Pokud ano, omlouvám se :o)