Zayn

„Ne, to ne." Pozvedl jsem oči a setkal se s otazníky v těch jejích.
„A ty? Hádám, že odtud pocházíš." „Narodila jsem se tady a pořád tady žiju." „Nezní to moc šťastně...?" „Dlouhý příběh." „Nebudu z tebe nic tahat, neboj." Nesouhlas v jejich očích mě nutí zařadit zpátečku. Vydechla a omluvně se pousmála.

„Nemyslím to zle... Jen... Neříkám svoje životní útrapy na potkání." „To by byla hloupost... Ale mohla bys mi prozradit, co studuješ, hm?"

Uplynula hodina, během které nedorazila ani noha. Ženy co přišly, už dávno odešly a já si ukládal do paměti všechny informace, co mi poskytla.
Fascinovalo mě, že její vize je učit studenty dějiny a literaturu. Povídala o proběhlých zkouškách, jak byly náročné a jak je ráda, že to má už za sebou. Pusa se ji nezavřela, a já se přistihl, že vlastně jen poslouchám.

„A ty? Kde pracuješ?" „Dělal jsem do filmu." „Takže mám tu čest s někým slavným?" Zamyšleně našpulila rty a skenovala mě pohledem.
„Ne, to ne. Dělal jsem kameramana." „Páni! U jakých filmů?" „Od sladkých romancí přes horory." „Ale no tak! Jmenuj!" Zaujatě se předklonila a s úžasem v očích poslouchala. 

„Musí být skvělý, potkávat takový hvězdy..." „Někdy jo, jindy bys je zabila." „Jo?" „Každý má svoje vrtochy... Ale někteří to fakt přehání." „Například?" „Víš, že toto se nesmí prozrazovat?" Našpulila rty a pak se vítězoslavně usmála.
„Tak neříkej, jak se chovají a co dělají, ale jen aspoň jedno jméno. Kdo je prostě idiot na place a přitom se chová před kamerou jako neviňátko bez poskvrny?" „Orlando Bloom*, to je debil na n-tou." „No, v Pánovi prstenů byl fajn." Trhla ramenem a mrkla.

„Ty nikam nespěcháš?" Doba po obědě, kdy jsem si za jejího smíchu pomalu dojídal buchtu a došlo na její slova. Kavárna praskala ve švech. Běhala od stolu ke stolu, zákusky, dortíčky poháry, kávy... Divil jsem se, jak to zvládá, sama. Být na jejím místě, tak mi polovina věcí popadá a popletu všechny objednávky do sebe.
V mezičase se zastavila u mého stolu. Další káva společně s colou, totéž postavila i na svou polovinu a unaveně se protáhla.
„Nemám kam. Říkám že marodím." „A něco, jako kontrola na tebe nepřijde?" „Ne." „Zajímavé, ale i tak to nevysvětluje, že nikam nespěcháš." „Není kam spěchat, mám moře času." Na chvíli jsem se zasekl a zbaběle si pomyslel, že volání její osoby mi pomohlo. Nejistě se na mě dívala a já byl pořád jako zaseknutý.

Moře času? Ne to nemám... Jak dlouho mám? Čtvrt roku, maximálně půl. Co je mi po tom, že jsem na seznamu... Nikde není vhodný dárce, a pokud se někdo rychle nesežene, tak... Moře času během půl roku...

„Zayne?" Ani mi nedošlo, jak dlouho se utápím v myšlenkách. Na rameni mi přistála drobná dlaň a něžný úsměv na tváři, co patřil jen mně. Na tohle, na ten dotek a ten úsměv budu myslet, až toto bude končit. Na její smutný oči, kterými na mě hleděla.
„Zayne..." Zamrkal jsem. Setřela mi z tváře několik slz a marně pohnula ústy. „Co se děje?" „Nic... Promiň... Já... Potřebuju na vzduch. Kolik platím?" „Nic." „Cože?" „Je to na účet podniku... Zayne, udělala jsem něco?" „Ne, Izzy. To já... Omlouvám se. Musím jít." „Ale-" „Nezlob se prosím. Bylo mi s tebou krásně, tak jak už dlouho ne. Díky Izzy, za společnost, za ten smích... Buď opatrná, tady i pak večer venku.." Pohladil jsem ji po paži a zbaběle zdrhl.

Dojala mě moje situace, ten pocit ztráty... Ztratím vše, život, rodinu, možnost mít děti...

Vyběhl jsem na ulici a prudce se nadechl. Nedostávalo se mi kyslíku, horko se mi hnalo tělem, palčivý pocit na hrudi, slzy se tlačily do očí...
Zastavil jsem se až pod kovovým monumentem a prudce se nadechoval. Tlak i horkost mě pomalu opouštěla, hlava se přestávala točit.

„Takže... Verdikt?" Pohlédl jsem na doktora s pocitem, že jsem smířený se vším, co mi může říct. Nechutenství, zvracení, modřiny bez důvodu, krvácení bez příčiny, občas horečky, bolesti, únava... Kdybych se nesložil u rodičů, nikdo by mě k doktorovi nedostal, ale když už jsem tady byl a podstoupil několik vyšetření... Čekal jsem nějakou hovadinu. Že jsem jen přepracovaný, nepřipouštěl jsem si, že by to mohlo být něco vážnýho. Jak by mohlo... Jsem mladej, to prostě nejde... Naivita...
Doktor se mi očima omlouval, měl v nich bolest, smutek...

„Je mi líto, ale máte akutní myeloidní leukémi-" Na chvíli jsem přestal poslouchat. V tu chvíli mi bylo jasné jen jedno; umřu.
„Chlapče, vnímáš mě?" Doktor se vykašlal na profesionalitu, posadil se ke mně, do dlaní mi přistrčil kelímek s vodou a otcovsky mě držel za rameno.
„To znamená - znamená to, že umřu. Za chvíli...?" „Je možnost léčby. Nemusí to skončit tak.. Je procentuální úspěšnost. Nic není ztracené..."

Nic není ztracené... To mi řekl před dvěma měsíci. Dva měsíce, jsem do sebe ládoval prášky, chemoterapie pro mě nebyla aktuálně vhodná, stejně jako radioterapie. Mně mohla pomoct jen transplantace kostní dřeně a dárce pro mě nebyl... Tak jak to nemůže být ztracené...?!

V ten den, kdy jsem to řekl mámě, se zhroutil svět. Jak můj, tak její. Pak tátův... A říct to sourozencům? To jsem nemohl...
S notnou dávkou zbabělosti, jsem zmizel sem, do Francie...
Nechal si od svého onkologa doporučit jeho přítele, vyhlášeného specialistu ve Francii a odstěhoval se sem. Docházel každý týden na pravidelné kontroly a pro další hordy léků, přes antibiotika po antivirotika, pro lahvičky s výživou, abych do sebe dostal to nejnutnější, když jsem normální stravu do sebe nebyl schopný nasoukat v takové míře, jak bych potřeboval.
Ze všech nutridrinků a cubitanů, mi už bylo zle, jen jsem to viděl. Jak z těch pitíček, tak jogurtů, kašiček... Mezi tu hromadu prášků, jsem mohl začlenit i léky na psychiku, jako třeba lamotrigin a valproát... Jsem jak chodící lékárna...

„Maxi... Ahoj. Pojď, půjdeme se projít a pak spát." Dorazila jsme unavený domů. Potlačil jsem touhu brečet a řvát a sledoval Maxe, jak řádí s dalším bernským salašnickým psiskem. Jen s tím rozdílem, že jsem čekal, kdy mi ho ten druhý zašlape; štěndo se vedle něj v hromadě sněhu ztrácelo...

Procházka, sprcha, domů...
K obědu, abych doplnil zásoby živin, jsem vycucal jeden cubitan a zalezl do postele. Tam mi uteklo několik slz. Jak kvůli tomu, co se se mnou děje, tak z toho, jak jsem se zachoval k Izzy.

Nechal jsem ji tam v nepochopení a nevěděl, kdy budu mít odvahu jít se omluvit.