Zayn

Usínám s myšlenkami na Izzy. Maluju si naši budoucnost, užívám si každý okamžik té představy. Doslova si ho vychutnávám.

Ráno přichází sestřička. S dotazem, jestli si můžu odpustit ranní hygienu, ji pobavím. Ale moje ego by už nepřežilo, kdyby mě další žena odtud, viděla nahého. Když jsem byl v limbu, bylo to něco jiného, ale teď už stačilo. Sice dostanu přednášku, že bych to zvládl s její pomocí a pobaví mě větou, že kolik chlapů už nahých tady viděla a ještě uvidí, ale souhlasí.

Snídaně, kapačka a léky… Znuděně hledám v televizi něco, co mě zaujme. Po několika minutách vezmu na milost cosi dobrodružnýho, co mě ve výsledku uspává. Jedním okem na mžourám, až se nechám raději uspat. Alespoň to rychleji uteče.
Pokud nebude mít Izzy nějaký problém, můžu ji odpoledne vidět. Takový mi dala sestřička příslib…

Budím se s pocitem, že je něco jinak. Špatně.
Blbě se mi dýchá, třeští mi hlava. Snažím se zaostřit na jeden jediný bod, který se se mnou nebude motat. Jenže ho nemůžu najít. Semknu pevně víčka, další pokus, bez úspěchu.
Opět víčka semknu. Šmátrám prsty po boku postele, hledám tlačítko… Konečně! Několikrát po sobě ho silně mačkám.
Slyším, jak se závěs odhrnuje, pak bušení do skla. Další pokus o zaostření. Sestřička se mi motá a já znovu, úpěnlivě, mačkám tlačítko.
Točící postavička se přesunuje ke dveřím. „Puf“ si domyslím, slyšet není. Hádám, že se spěšně převléká. Oči jsem opět zavřel, jinak bych zvracel.

„Puf“

„Co se děje?!“ Hlas sestřičky zanikne v řevu přístroje. Z posledních sil, otevřu oči a snažím se zaostřit. Nejde to. Pak se dostaví tma a ohlušující ticho.

Nemám tušení, kolik času uplynulo. Jsem vzhůru a přitom ne. To ticho, mě ničí. Mám pocit, jako kdyby mě drtilo. Tma je černočerná, rozprostírá se všude kolem mě.
Pípání přístrojů mi přivodí těžkou nostalgii; zní to jako poprvé…

Jasně… Dochází mi to.
V krku mě tlačí trubka, takže sám nedokážu dýchat. Opět mam v rukou další hadičky, vlastně i něco mám na krku, nějakou hadičku. Na hrudníku něco mám, manžeta mi obepíná paži, na prstu ten blbej kolíček. Oh bože… I dole… Na močení… Kurva!
Tělo mě částečně poslouchá, dokážu sevřít víčka silněji. Jenže otevřít oči, mi nejde.
Po několika minutách snažení, i když mi to připadá jako věčnost, snahu vzdám. Nemá to smysl, nedokážu to. Nechápu, co se mi stalo a proč. Co to má být? Odmítnutí buněk? Je to fakt tak vážný? Asi jo, jinak bych neměl v krku trubku… Potřebuju vysvětlení, jakékoliv.

Je to jako na začátku.
Tma se znásobí, spolkne mě… Pak se zase „budím“ a zase upadám do temnoty. Nemám tušení, jak dlouho to trvá, kolik času uplynulo. Koloběh se opakuje se vším všudy. Vnímám okolí, vím že mě umývají, že mě krmí do žil, povídají si se mnou…

„Izzy už je na tom dobře, nemusí tu už být, propustili ji domů. Každý den sem chodí, dívá se přes sklo. Ani netušíte, jak moc by chtěla sem. Velmi rádi bychom jí to dovolili, ale bohužel… Stejně jako vaši rodiče.“

Další, nějaký nový den.
Umývají mě, mluví na mě. Je to uklidňující, vím, že Izzy je v pořádku. Určitě je u Bernarda… S Maxem… Nemám sílu přemýšlet nad tím, jestli se už viděla s tátou. Ale vědomí, že ona odtud odešla je dokonalý. Když ne já, tak ona…

Sestřička odchází, slibuje že za pár hodin přijde znovu.

Přemýšlím, proberu se? Dám vědět, nějak, že tady ještě pořád jsem? Že všechno vnímám, jen nedokážu odpovědět?
Tma, ticho, další den. Pořád dokola… Moje myšlenky, péče a slova sestřiček, lékařů, ticho, tma, další dny…

Procitám.

V očích mě opět bodá to nepříjemné světlo. Jsem pořád na Islandu, těkám očima po pokoji. Jsem pořád v tom stejném.
Všechno je stejné. Je něco po dopoledni. Musím několikrát zaostřit na hodiny. Je krátce po půl jedné. Pípání, tikot hodin… Tyhle dva zvuky už z paměti nikdy nevymažu.
Sleduju vteřinovku, jak se pohybuje.
Semknu po chvíli vyčkám a čekám, jestli to není jen živý sen. Není.
V krku mě tlačí trubička, pípají kolem přístroje, manžeta se opět pravidelně nafukuje a vyfukuje. Mám dvě kapačky, jednu asi nějaký lék, druhou tu odpornou výživu.

Fajn… Kolikátýho je? Kde je Izzy?

Snažím se najít prsty tlačítko, několikrát ho zmáčknu a pak čekám.

*****************************************
Velmi malá výhoda psaní na nočních, je ta, že pokud ukončím kapitolu "napínavě" tak je velká šance že se dočkáte "vzápětí" další :o) (i když je kapitolka krátká no :o) )
Tak doufám, že Klarkarr, jsi šla spát klidně :)