Zayn

Přístroj za hlavou se nepříjemně ozve k životu.
Šílený přerušovaný tón dává najevo, že se se mnou něco děje. Vyskočil mi pulz, srdce mi buší, tlak se zvedá. Závěs u okna se prudce odhrne k jedné straně, vidím sestřičky jak gestikulují na doktora. Ten vrtí hlavou, nemusí za námi. Chytá mě za rameno a lehce stiskne. „Uklidni se! Isabelle je v pořádku!“

Jako když utne. Monitor přestal vyřvávat, stisk povolil. „Dobrý?“ „Nevím?“

„Je v pořádku.“ Pokývá doktor hlavou a pustí mi rameno úplně.
„Když se probrala, bylo vše v pořádku. Na JIPu jako takovým, problém nebyl. Ale než došlo k převozu, necítila nohy. Od pasu dolů nic necítila... Udělal se jí magnet, tam se nic nenašlo. Byl to jen pozůstatek narkózy. Akorát jsem u ní byl.
Vše už je v pořádku. Nohy cítí, nejraději by se už i prošla, ale to ještě nesmí. To je vše. Asi jsem to mohl říct rovnou takhle, co? A zbytečně tě neděsit. Promiň.“ Uchechtl jsem se. A vzápětí mi došlo, jak doktor vypadá unaveně. Bylo toho na něj moc, nemohl jsem se zlobit, ani kdybych chtěl a hlavně, Izzy byla v pořádku!

Úlevně jsem bouchl hlavou do polštáře a pousmál se. „Příště bez toho dramatického výrazu a bude to fajn.“ Tentokrát se uchechtl on.

„Příště už snad žádné nebude, Zayne. Vypadá to pro tebe všechno dobře, velmi dobře! Labiny jsou skoro ukázkový. Její buňky tvoje tělo neodmítá, k odmítnutí už snad ani nedojde, malá šance k tomu… Pár dní tu pobudeš, pak odfrčíš za děvčaty a ke konci ledna, bych tě mohl propustit do domácí péče. Pokud bude vše v pořádku.“
Překvapeně zamrkám. Hlavou se mi sice honilo, kdy asi budu moct odejít, vrátit se domů, za Maxem a užívat si přítomnost Izzy u sebe doma, ale teď… Suma sumárum, zdálo se to jako krásná pohádka.
„Překvapený? Že nic neříkáš.“  Kolem očí vyskočily vrásky od úsměvu, když já povytáhl obočí. „Nevím co vlastně říct. Je divný, slyšet pár hodin od transplantace, že na konci ledna půjdu domů.“ „Ani nevíš, jak rád takové věci sděluju. Je to skvělý pocit.“ Opět se kolem očí objevily vrásky úsměvu, spravil si roušku s kapucí a pokračoval.

„Je to až neuvěřitelné, viď.“ „Jo, přesně tak.“ „Šance na vyléčení, ti šíleným způsobem poskočily k dobré cestě. Málokdy se stane, pokud není dárcem rodina, že od cizího dárce se tělo vyrovná s buňkami dobře tak rychle.“ „Zachránila mi život…“ „Udělala to, co by udělal každý pro toho, koho miluje.“ Kývnu na souhlas, doktor mi opět stiskne rameno a mírně se skloní.

„Kdyby se cokoliv dělo, dej vědět sestřičkám. Budu na telefonu. Až vyřeším co mám, budu o sebe. Takže kdyby opravdu cokoliv, budu tu do pár minut, rozumíš?“ „Takže i kdyby mě bolela hlava, mám to říct?“ „Naprosto všechno Zayne. Nemůžeme nic podcenit, jasné?“ „Říkal jste, že je to na dobrý cestě.“ „To sice je, ale lepší hlásit každou, podle tebe možná hloupost, než něco podcenit. Já rozhodnu, jaký bude další postup. Ať se děje nevím co.“ „Jasně.“ Pokývám, doktor mě pustí a poodstoupí pár kroků blíž ke dveřím.
„Ráno se jinak uvidíme na vizitě, službu pak bude mít jiný lékař. Ale u něj platí totéž, co jsem ti teď řekl.“ „Dobře… Jo a ještě!“ „Ano?“ „Kdy uvidím Izzy?“ „Když nebude žádný problém, můžeš zítra. Samozřejmě přes sklo. Ale můžete si pokecat.“ Trhne hlavou k stále odtaženým závěsům.
Ani jsem si nevšiml, že tam je židle a telefon. „Uvidíme zítra, ano?“ „Jo, díky. Zatím.“ „Dobrou noc.“

„Puf“
Opět jsem sám.

„Udělala to, co by udělal každý pro toho, koho miluje.“
Zní mi to v hlavě a já se nemůžu ubránit úsměvu. Zdá se mi to jako chvíle, co jsme se seznámili.

Kdy vešla do kavárny a já na ni po očku civěl.

Kdy jsme si povídali, zatímco já do sebe tlačil tu citrónovou kostku…

*****************************************

Klarkarr – dostáváš řád stříbrného vlka jako první, kdo úkol splnil =D gratulace :o)