Isabelle

Za pár minut jsem na našem oddělení. Sestřičky mě s úsměvem převáží na náš pokoj, tentokrát obsadím Zaynovu postel.

„Proč necítím-“ Stále tu je sestřička z noci. Zastaví mě zavrtěním hlavou a něžně se usměje.
„Nic to nemusí znamenat. Neboj se. Volali jsme na magnet, za chvilku nám dají vědět, kdy tě máme přivést. Může to být jen důsledek narkózy.“ „Ale taky nemusí.“ „Pšt. Nic to nebude, neboj.“

Tik tak, tik tak, tik tak… Píp… Píp…Píp…

Tenhle zvukový projev mi dělá nějakou dobu společnost, uteče dvacet, možná třicet minut.

„Tak, pojedeme spolu.“ „Neměla byste už jít domů?“ „Ještě počkám, nemám důvod spěchat. Nehledě na to, že kolegyni z denní, onemocnělo malé. Hodí se jí, že tu jsem. Měla jsem mít večer opět noční, ale vezme ji za mě.“ „Nemusím na jiné lehátko?“ „Tady ne. Ale dopředu ti říkám, nemám řidičák. Takže hrozí, že s tebou obouchám sem tam nějakou zeď.“ Vyprskla jsem smíchy.

V tunelu mám pocit, že jsem klaustrofobik. Je to nepříjemné, uklidňuje mě mužský hlas z reproduktoru. Popisuje mi, že nevidí nic, co by bylo nějak špatné. Což je dobré. Ale přitom stále necítím spodek. Proč mi to nedošlo hned? Byla jsem ještě oblbnutá z narkózy?
Po pár minutách je hotovo. Sestřička mě odváží zpátky a rozumuje nad tím, že tohle všechno je jen pozůstatek narkózy. Nic se nenašlo, takže to znamená že je to dobré.

S tupým výrazem civím na televizi. Jede tam opět vánoční pohádka, jen ji nevnímám. Co Zayn? Už je na tom pokoji? Je při vědomí? Ví, že já mám takový problém? Bylo by lepší, kdyby to nevěděl, měl by strach a vyčítal by si to.
Co Jacquie? Bernard…? Táta?
„Sestřičko?“ Zazvonila jsem si, tentokrát došla ta druhá. S vřelým výrazem kývne, že mě poslouchá.
„Víte něco o Zaynovi?“ „Je na Islandu a spí. Zatím to vypadá dobře. Jeho tělo tvoje buňky neodmítá. Reakce snad nenastane.“ „Super… Kdy ho uvidím?“ „Nejdřív zítra. Musíš si odpočinout. Prospat se. Cítíš?“ Dotkne se mě na nohou, zklamaně zavrtím hlavou.
„Stává se to. Vážně.“ Jako kdyby mi viděla do hlavy. Problesklo mi v myšlenkách, že zůstanu na vozíku. Ale jak? A proč? K poruše na míše nedošlo…

„Jo…“ Přitakám. „Musí to být z té narkózy.“ „Určitě je. Magnet nic neodhalil. Kdyby to způsobilo něco jiného, viděli bychom to. Chceš něco? Třeba k jídlu, nebo, ačkoliv to není zvykem, kávu?“ „Mám šílenou chuť na pomerančový džus.“ Zasmála jsem se, když sestřička spiklenecky mrkla. „Hned ti ho přinesu. A s ním i kokinka v podobě léků, co ty na to?“ „Že to asi odmítnout nemůžu.“ Za smíchu odešla, vrátila se za pár minut se sklenicí džusu a lékovkou s náloží prášků.
Pak usínám. Myšlenky se mi stále točí kolem Zayna a Jacquie s Bernardem. Na tátu teď pomyslet nedokážu. Na pár vteřin, mi blesklo hlavou že zůstanu na vozíku a on se jen víc zatvrdí v tom, že jsem to neměla dělat. A pak, když mě nepříjemně bodlo na srdci, že takovou by mě Zayn nechtěl, jsem raději vyhnala takové myšlenky z hlavy úplně.

Když se budím, je něco před devátou večer. Všude je šero, opět všude pípají přístroje, tikají hodiny. Zazívám, chci se protáhnout a v tom mi to dojde; propnula jsem šlapky.
Zalapám po dechu, prudce si z nohou strhnu peřinu a zahýbám. Prsty, nárt, kotníky, kolena. Natáhnout, pokrčit. Do boku a na druhý. Zvednout zadek, najednou sedím.
Zazírám na nohy, jako kdybych je viděla poprvé. Jako kdybych až teď objevila, že je mám a že je můžu používat. Začínám se tiše, skoro hystericky smát a šmátrám prsty po zvonečku.

„Nemáš ani tušení, jak se mi ulevilo!“ S těmi slovy vchází lékař.

Široce se usmívá, stejně jako sestřičky, když dorazily. Ta první se málem vyvrátila, když viděla jak sedím a chechtám se, jako blázen. Druhá přiběhla vzápětí, ta první šíleně vyjekla leknutím. Pak jsme se smály všechny. Na slabou chvíli jsem měla pocit, že nejsem na onkologii, ale v blázinci. Pak nastalo vystřízlivění, sestřičky ke mně přiskočily a jediným pohybem mě stáhly do postele.

„Nemůžeš ještě sedět, děvenko!“ „Pardon.“ Kuňknu a znovu sestřičky rozesměju.

„Nevíte, jak moc se mi ulevilo. Chtěla jsem se jen protáhnout, když mi to došlo.“ „Jen pozůstatek narkózy. Nic víc, nic míň. Holky říkaly, že ses chtěla postavit a projít, abys měla jistotu.“ „Jo i teď bych chtěla, ale vím že musím ještě počkat. Viděl jste Zayna?“ „Teď se za ním chystám. Volala mi sestřička. Vzbudil se kolem deváté. Ale nemohl jsem za ním hned, stejně jako za tebou. Jak se cítíš?“ „Dá se to. Trochu to bolí. Když nebudu moct spát, něco si vezmu…“ „Bude to bolet pár dní. Nejdůležitější je, že už vše cítíš.“ „A Zayn? Nic víc o něm nevíte?“ „Sestřička mu psala zápis, ale je to jen z jejího pohledu. Dám ti ještě vědět, hm? Zavolám sestřičkám, tak ti poví. Musím pak ještě jinam.“ „Jo, chápu. Nemáte jen nás.“ „Přesně tak.“ Usměje se, pak se vyptá na pár věcí, co se mé osoby týče a tiše poté zmizí.

S lehkým náznakem teatrálnosti, poslouchám jak tikot hodin a pípání přístrojů ruší noční klid. Na pár sekund se vrátím do dětských let; vzpomínek, jak mě máma nutila počítat vteřiny; „Schválně, jak dlouho to vydržíš!“ Já počítala v duchu každé klapnutí vteřinovky a ona během toho dodělávala oběd, aby si pak se mnou mohla hrát a já ji nezlobila s všetečnými slůvky „už a teď, už to bude, kdy to bude?“

Tiše si pobrukuju Tick tock od Walking on Cars* zírám do tmy a přestávám se zaobírat přítomností. Myšlenky mi létají zběsile, jedna ke druhé a pak k dalším a dalším. Maluju si svou budoucnost, naši budoucnost. Jak odtud odejdeme spolu, jak všechny Zaynovi kontroly budou vycházet dobře a že uplyne nějaká doba, kdy mu pak lékař řekne že je naprosto v pořádku.
Jak budeme čas trávit spolu, jak mu ukážu všechny krásy Paříže a jejího okolí. Vezmu ho i do mámina rodnýho místa… Půjdeme i dát květiny na její hrob…
Bavím se představou společného bydlení. V hlavě vidím ty dny, ten čas co se překlene na týdny, pak na měsíce a následně snad i na roky, které spolu strávíme.
Vidím, jak si děláme snídani, válíme se v posteli u filmů, řešíme, co bude každý následující den k obědu… A pak, třeba jednou, by mohlo po bytě běhat malé dítě, se Zaynovýma očima a tmavými vlásky.

*****************************************

Btw, ta skupina a ta písnička (nejen tato) je naprosto úžasná! Srdcovka pomalu… Dáme si schválně takovou malou challenge, co vy na to? Kdo dočetl až sem, povinně (rozuměj, že je to myšleno vtipem) si poslechne nějakou písničku od výše zmíněné skupiny a vyjádří se v komentáři, jak se mu která písnička líbila, hm? :o)
Děkuju za reakce u všech vydaných kapitol. Jste prostě lásky :o)