Isabelle

Hlava mi třeštila, jako kdybych v ní měla tisíc kovadlin. Všude bylo hrobové ticho, jen tlumený hovor sestřiček... Hodiny se z chodby pravidelně ozývaly, tichým tikáním a v lůžku jsem byla sama.
Prvotní panika byla nahrazena úlevou. Kdyby se něco dělo, nenechali by mě spát. Posadila jsem se, hledala hodiny, kelímek s vodou.

Bylo k podvečeru, za okny na chodbě se sypal sníh, postavičky se dole třepotaly s cigaretou.

„Sestřičko?" Opřela jsem se o pult na vyšetřovně. „Ale! Zdravím, slečno. Vyspaná?" Do tváře se mi nahnala červeň.
„Šíleně mě bolí hlava. Nemohla bych něco od bolesti?" „Určitě a než se zeptáte, přítele máte ve společenské místnosti. Má tu návštěvu." „Koho?" Vděčně jsem natáhla ruku po tabletce.
„Jeho rodinu." Div, že jsem se nezapotácela. Sestřička se mile usmívala a s tichým „Omluvte mě." Odběhla za belhajícím se stařečkem, který se rozčiloval, že už mu zase ta čarodějnice přinesla hruškový koláč a jemu je teď těžko. Sama pro sebe jsem se uchechtla a sledovala onu „čarodějnici". Vetchá babička se opírala o hůl a spílala ke svému muži. Něco o tom, aby se nezbláznil, chtěl koláč tak ať neremcá.

„Oh! Pardon!" Bez věnování pozornosti dalšímu okolí, jsem se otočila a vrazila do nějaké ženy. Něžně se usmála a zavrtěla hlavou. „Moje chyba, slečno. V pořádku?" „Jo, jasně." Oplatila jsem úsměv a v duchu si pomyslela, jestli se jevím jako onkologicky nemocná.
Společenská místnost byla pár metrů od místa, kde jsem stála. Nutkavou touhu jen nakouknout, jsem zahnala. Nebudu se vtírat, ne teď a tady. Konečně tu má svou rodinu, tak ať si ji užije sám.

Vracela jsem se k našemu, rádoby pokoji. Protahovala se plentou a nemohla se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje.

Ta žena, se kterou jsme do sebe vrazily, se na mě zamyšleně dívala. Držela v rukách tři kelímky s nějakým teplým obsahem a až když za mnou, s tichým zašustěním se zavřela plenta, napadlo mě jestli to není Zaynova máma.

Opět jsem si lehla do jeho postele a natáhla se po mobilu. K mému překvapení, ve změti nepřijatých hovorů a nepřečtených zpráv, jsem našla jak zprávy tak snahu se mi dovolat od Chantal a těch dvou.
Prokousala jsem se řadou hovorů; Jacquie, táta, Jacquie, Bernard, Chantal, táta, Jacquie, Bernard, táta, Celine, Helene, Jacquie, táta, Bernard... Mohla bych tak pokračovat asi donekonečna.
Pak jsem si otevřela zprávy. Ty, u kterých jsem si byla jistá že budou hezké, jsem otevřela jako první.

Jacquie
/12:10/ „Omlouvám se, miláčku... Ještě jednou..."
/12:18/ „Jsi v pořádku, sluníčko? Co ty a Zayn? Snažím se ti marně dovolat."
/12:41/ „Děje se něco? Už s vámi mluvil doktor?"
/12:56/ „Ozval se ti ještě táta?"
/13:20/ „Teď asi volat nemůžeš, viď, holčičko moje? Zavolej mi, pro Boha, až budeš moct."
/15:20/ „Izzy, prosím... Beruško moje..."

Bernard
/12:18/ „Mluvil jsem o všem, ještě jednou s Jacquie. Ať se stane cokoliv, budeme stát při tobě. I kdyby se vztah s tátou nezlepšil, u nás vždy budeš mít oporu. Jsi jako naše, na to nikdy nezapomeň."
/12:40/ „Jacquie se ti snaží opakovaně dovolat. Co se děje, děvče naše?"
/13:26/ „Napiš nám, nebo nejlépe zavolej, co děláte, jak se máte..."
/13:50/ „Co se děje?! Doteď jsem byl klidný, ale už ne."
/14:40/ „Holčičko, co se děje?"

Tiše jsem popotáhla, do očí se mi tlačily slzy a já s těžkým srdcem litovala, že opravdu nejsem jejich.

Táta
 /12:18/ „Nemysli si, Isabelle, že tímto hovorem to končí. Jsi moje dcera, nedovolím ti podstoupit něco, co je pro tebe riskantní, jen pro to, že nějaký manipulant chce zneužít tvé tělo, tvou pomoc."
/12:23/ „Nezajímá mě, že ti na něm záleží. Nemáš žádnou jistotu, že on by to pro tebe taky udělal. Je to jen jeho sprosté využití a zneužití tebe. Copak to nevidíš?! Vykašli se na něj a okamžitě se vrať domů!"
/13:35/ „Ignorace ti nepomůže. Začnu podnikat, klidně právní kroky! Okamžitě mi zavolej, Isabelle!

Chantal: /13:49/ „Ani v nejmenším mě netěší, ti psát. Odešla jsi na Štědrý den, vykašlala ses na otce! Nebyla jsi schopná dát nějakou drobnost děvčatům, natož mně, jako tvé matce! Nemáš vychování, otec v tvé výchově udělal obrovské množství chyb, na druhou stranu víme, že za to může tvá matka. To ona ti měla vštípit dobré vychování. Nemůžu však pochopit, jak můžeš být tak bezcitná a nereagovat otci, na zprávy a nebrat mu mobil. Dáváš hezky najevo, jak ti na něm záleží. Jsi nevychovaná, netaktní, neslušná, zlá. Budu upřímná, Isabello, mně osobně je úplně jedno, jestli to co chceš podstoupit uděláš, a zemřeš přitom nebo poté na následky. Mrzí mě jen a pouze fakt, že pro mě nebo pro holčičky bys to neudělala. Jsi nevděčná malá mrcha a já-"

Semkla jsem víčka a v duchu si zakazovala se rozplakat. Další pokračování nezvládnu. Snadno si představím, jaký výčet urážek na mou osobu tam je, i další slova o tom, jak jsem bezcitná vůči tátovi...

Jen s nevolí, jsem otevřela zprávu od Celine.
/12:05/ „Teď se vrátil ten ubožák ze špitálu. Stěžoval si, jak byl v kavárně, kde se popral, protože mu nechtěli říct, kde jsi. Divím se mu, že se vůbec zajímá. Chováš se jako kráva Isabell. A řeknu ti jen to, že mně, Helene i mámě, je úplně jedno, jak se nakonec rozhodneš. Pro nás jen dobře, když už se nevrátíš. Jo a mimochodem, máma mluví teď s ním a chce, aby udělal novou závěť. Přece si nemyslíš, že taková malá, nevděčná coura něco dostane. Pro nás jen dobře, rozdělíme si to my. Pac a pusu!"

Tak jak se mi chtělo plakat, se mi teď chtělo smát. Hystericky a nevěříce se smát, až se budu za břicho popadat.
Její zprávu jsem četla několikrát a s hořkostí si pomyslela, co by na to říkal táta. Na to, že je pro ně ubožák, že chtějí jen prachy...
Vážně bych chtěla potkat toho muže, co byl tak hloupý a začal si něco se Chantal a ještě si s ní pořídil dvě děti. Málokdy o něm mluvily, a když už, tak ne v dobrém. Jen že to byl všivák, co je opustil. Očividně jemu, všechna čest že s sebou nenechal zametat a raději odešel.

Schovala jsem si obličej do dlaní a ignorovala další vrnění mobilu. Hlavou se mi míhaly vzpomínky na mámu, jak jsme spolu trávily čas. Jakej byl v tý době táta... Kdyby máma žila, podpořila mě v tomto a on taky. Ale teď...

„Izzy?" „Zayne..." Zvedla jsem hlavu a unaveně se usmála.
„Příště mě tak neděs! Vylekala jsem se, když jsi tu nebyl." „Taky mě sestřičky polekaly. Přišly sem a že mě potřebují venku. Dostat se od tebe, bylo pracnější než si přesednout na vozík." Zamrkala jsem nepochopením, proč mluví o vozíku, když je teď na nohou.
„No jo, machruju." Zaculil se a pomalu se šinul k posteli. Úlevně se opřel čela v nohou postele a vyčerpaně se usmál.
„Držela ses mě, jako klíště." „A to vadí?" Vytáhla jsem se na nohy a vklouzla mu do náruče. „Opři se." Pod jeho váhou se mi zatřásla kolena. Stiskl mi zadek v dlani a sklonil se.

„Ne prdelko, je to úžasný pocit a já chci víc takových." „Dostaneš je, až bude po všem." „Já vím... Máš na mě chvilku?" „Vždycky." „Chci tě s někým seznámit." „Máš tu rodinu, že?" „Jo... Sestřičky mě vyvezly ven a tam stála mamka s tátou. Můj doktor je ve spojení s mým bývalým. Informuje ho, jak se mi daří a naši ho donutili, aby jim o mně řekl. Rozhodli se přijet. Bylo to překvapení pro všechny strany.
Já, že jsou tady, oni jak hrozně vypadám a pak, že tu nejsem sám. Že mám dárce. Máma tě viděla." „Myslela jsem si, že je to ona." „Jo?" „Je tam podoba." Vyplázla jsem jazyk a doufala, že se nezeptá, jak se mám a co se stalo – zase - když jsem si držela hlavu v dlaních.
„Mhm... Máma je kus ženský, asi jsem po ní." „Oh Bože, Zayne!" Tiše se začal smát a sklonil se. „A vím, že ta tvoje byla šíleně nádherná, protože to vidím na tobě." „Přestaň." Usmál se a sklonil se ještě níž.

„Chci vás seznámit. Nejen kvůli tomu, že jsi můj dárce, ale... Že tě mám. Že jsi moje." „Tvoje?" Přistoupila jsem na jeho hru. Mozek tiše napovídal, že když to tak bude, nezeptá se. Ani teď, ani pak.
„Hm." Stiskl mě silněji a zabořil mi tvář ke krku.
„Že i přes to, že vypadám jako kostra, která se sotva drží na nohou, jsem si našel krásnou holku, která ve mně vidí víc, než jen rozpadající se život." „Přestaň! Nejsi kostra a nerozpadáš se!" S drzým výrazem se narovnal a stiskl mi něžně bradu.

„Až bude po všem, chci se dostat do formy, v jaké jsem byl předtím. Garantuju ti, že to bude sto a jedna." „Je mi to jedno. Jsem s tebou, kvůli tomu kdo jsi, ne jaký máš tělo." „Já vím, Izzy, vím to. Ale pro můj pocit... Chci tě chránit, ne abys ty chránila mě." „A forma chránění je ta, že mě seznámíš? Bojím se!" „Nemáš se čeho bát. Jsi moje, ve všech ohledech, no, skoro ve všech." Škádlivě mi stiskl zadek a pobaveně se usmál.
„Haha, moc vtipné. Kroť svou nadrženost." „Věř mi, holčičko, že ji krotím. Za prvý se na nic nezmůžu a za druhý, musela bys ty na nahoru a odřít všechnu práci." „Zayne!" Začala jsem se smát a vytáhla se na špičky.

„Teď tě ochráním, slibuju. Naši nekoušou. Máma tě chce poznat, stačilo ji jen že tě viděla. A je nadšená. Prosím, dovol mi to." „Fajn. Ale nepustíš mi ruku." Maličko se sklonil a v očích mu zahrálo šibalství.
„Toho se neboj. Tak půjdeme?" „Oui. Nous pouvons aller à la guerre." * „Musíš mě tenhle jazyk naučit. Svádíš mě, když mluvíš rodnou řečí, i když sotva rozumím. Ale jo, pojďme bojovat. Ale ještě... Dej mi pusu. Prosím."

******
*Ano, můžeme jít do války
******

***************************
Děkuju :o) ♥♥♥♥