Zayn

Dívka zmizela, hostí postupně odcházeli a přicházeli a při třetí kávě, jsem měl žaludek jako na vodě. No, nemohl jsem se divit.

„Už půjdete?" „Jo... Ale určitě se někdy zase zastavím. Ta káva je vážně výborná." „Jsem ráda, že chutnala. Určitě se zase zastavte. Někdy tu je narváno, ale jindy božský klid." „Jo, určitě. Díky." Zaplatil jsem a nechal chlad, aby se do mě zakousl.

Další hodinu jsem se brodil sněhem, čekal nekonečnou dobu na přechodech, a do bytu dorazil zmrzly na kost. Sprcha, prášky, postel...
Vše mě bolelo, cítil jsem extrémní únavu a věděl, že za tenhle, pomalu vrcholový sport, by mi doktor vynadal. Mám se šetřit, ne se brodit po venku v zimě, a zbytečně se plahočit pěšky přes několik desítek bloků.
Chvíli jsem se převaloval, pak usnul, jako když do vody hodí...

Ráno jsem se probudil stejně rozlámaný, jako jsem usínal. Nezbytné ranní úkony, hrst prášků a procházka s Maxem.
Zbytek týdne ve stejném režimu. Opět jsem neměl chuť někam jít, sám se sebou jsem uzavíral sázky, kdy se donutím jít ven někam dál, než do blízkého parčíku. Nemít Maxe, nešel bych ani tam...

„Dobrý den. Co si dáte? Máte vybráno?"
Pondělí... Přes noc napadla další hromada sněhu, Max v něm ráno řádil, s lehkým nepochopením proč mně se nechce blbnout a zatímco jsem ho s kňučením nechal doma, moje nohy mě vedly do kavárny.
Třeba tam bude, říkala přece, že přijde příští týden... Nemohl jsem ji dostat z hlavy. Její úsměv, tmavé oči, dlouhé černé vlasy... Ten den, kdy se na mě tak usmála... Bylo to jaký malý zázrak, malá dávka porce štěstí.

„Uhm, dobrý den." Sladký úsměv a mrknutí. „Chcete přinést nabídku?" „Ne, to je dobrý. Dal bych si kávu a něco k snídani. Nějaké doporučení?" „Mhm, co domácí, citronová buchta? Je výborná a kávu... Espresso, Ristretto, Espresso doppio, Espresso lungo, Espresso macchiato, Cappuccino, Caffè latte?" Vyjmenovala škálu a pak se zatvářila šibalsky. „Nebo klasické rozpustné s mlíkem." Tón, jakým to řekla, mě pobavil. Koutky mi zacukaly a ji v očích plály jiskřičky.
„Dám si tu buchtu a kávu nechám na vás. Nechám se překvapit." Se smíchem přikývla, zmizela za pultem a zatímco vše chystala, já si užíval ten klid, co tu panoval. Z reproduktoru zněly koledy, teplo sálalo všude kolem a nikdo další tu nebyl.

„Tak, prosím. Dobrou chuť." „Díky." Po pár minutách se přede mnou objevila snídaně s kávou. Zaostřil jsem na kávu. Udělala mi latté a na jeho vršku, v pěně, se třepotala hvězda.
Horko těžko, jsem do sebe dostal polovinu buchty, kafe jsem skoro vyexoval...

„Nechutná? To byste byl první." „Prosím?" „Vypadá to, jako kdybyste to do sebe tlačil násilím. Nemusíte to sníst." „Ne... Je to výborný. Fakt jo... Jen je to velký kus." „Velký kus?" Odložila hadru, kterou otírala stoly a se zájmem pohlédla na pult, kde byly další kousky. „Ve většině případů si i ženy přidávají, že jim to je málo." „No... Nesním moc." „Tak to jste první chlap, od kterého to slyším."
Potlačil jsem úsměv. Mluvila se mnou anglicky a nemohlo mi uniknout, jak je její přízvuk protknutý francouzštinou.
„Uznávám, že slyšet od chlapa, že už nemůže, je divný." „Je o víc než jen to." Zasmála se a na chvíli zvážněla. „Nechcete to zabalit s sebou? Třeba si to dáte jako zákusek po obědě."
„Jo, rád... A to už mě vyhazujete?" „Ne! To bych si nedovolila." Vyprskla smíchy a omluvně se zaculila.

„Posledně se tu dveře netrhly... Už chápu, jak to ta žena myslela, že je tu božský klid." Úhledně zabalený zbytek buchty mi ležel po pravici, před sebou jsem měl další kávu a dívka už leštila pult snad po třetí.
„Ono to bláznovství začne kolem oběda. O ulici vedle je vyhlášená restaurace, většina pracujících si zajde tam a na zákusek s kávou přijdou sem. Pak to utichne, kolem odpoledne se sem nahrnou maminky a k večeru možná pár lidí." Pokýval jsem hlavou, nicméně, byla už ke mně zády, nemohla to vidět.
„Jak jsem pochopil, vy studujete? Takže brigáda?" Měl jsem chuť si lisknout. Chvíli bylo ticho, pak se otočila, přehodila hadru přes pult na druhou stranu a přikývla.

„Jo... Těžký život studenta...Chceš něco? Tak si to zaplať a nějak si na to vydělej." Uchechtl jsem se a kývl. „A vy? Pracujete?" „Teď ne..." „Aha..." „Jsem na neschopence..." „Aha... To mě mrzí." Nakrčila obočí, znělo to divně. „No, víte jak to myslím." „Jo, chápu. Hádám, že ten večer jste došla domů v pořádku...?" „Slyšel jste celý rozhovor?" „Chápu, proč jste utekla. Být žena a vypadat jako vy, nejdu ani pro rohlíky." Kavárnu vyplnil její smích, obešla pult, chvíli něco kutila a s kávou po chvilce dorazila.

„Smím? Ať na sebe nekřičíme přes půl kavárny." Ukázala na židli naproti a já s úsměvem kývl.