Isabelle

Fajn, tohle nebude dobrý.
Bojovnost, co jsem cítila při konejšení Zayna, se vytratila. Čím blíž jsem byla dveřím, za kterými stál táta s Bernardem, tím mi bylo hůř. Asi dva metry za nimi, stála další návštěva. Postarší žena a starý muž. Bylo mi celkem jedno, za kým jdou, ale očividně byli na rozpacích a už jsem pochopila, proč je nemohla sestřička pustit dál.

Tátův výraz mluvil za vše.

Naprostý vztek, nepochopení... Nemocniční župan mu musel napovědět i to, co doteď nevěděl. Nad ním se tyčil Bernard s výrazem spráskaného štěněte. Očima se omlouval, div zoufale negestikuloval nad tátovou hlavou.

„No, tohle bude asi veselý." „V záznamech je uvedeno, skrz informace, Bernard a Jacquie-" Utla jsem sestřičku dřív, než se mohla začít vyptávat. Doprovázela mě ke dveřím, a zjevně měla v plánu, vystrčit mě ven a návštěvu pro někoho, vtáhnout urychleně dovnitř.
„Ten vzteklý, je můj táta... Řekněme, že nedokázal pochopit, proč tohle všechno dělám a já mu pravdu zatajila. Informace se budou v každém případě podávat těm, které mám uvedené v záznamech. To snad není trestné, ani v tom nevidím problém." Na sucho jsem polkla.
„Ani v nejmenším, jen přemýšlím, jestli teda nezavolat ostrahu." „To nebude tak horký... Snad."

Sestřička mi věnovala soucitný pohled.
„Když se na něj tak dívám, tak chápu, proč jsi mlčela." „A chápu já dobře, že já ven a návštěva dovnitř?" Sestřička se omluvně usmála a kývla. Budu na dohled... Stačí když zazvoníš a volám ostrahu."

Sestřička gesty přivolala ke dveřím ženu s mužem, zatímco Bernard chytal tátu za bundu.

„Uklidněte se! Děláte divadlo!" Pronikl k nám Bernardův hlas. Táta cosi zavrčel a znovu se mu pokusil vyškubnout. Dveře za mnou klaply ve chvíli, kdy se Bernardovi ze sevření vyškubl.

„Bernarde... Tati..." V téhle nepříliš k závidění hodné situaci, se mi chtělo kupodivu smát. Obvyklý rituál, kdy mě Bernard pevně objal, pomalu i zvedl do vzduchu a schoval ve své náruči, vzal dnes za své. Táta vypadal, že by po něm skočil, kdyby to udělal.
„Izzy, omlouvám se... Tvůj táta dnes přišel do kavárny, ztropil scénu." Bernard věnoval tátovi pohled, vzteklého rodiče a na chvíli pevně semkl rty. „Omlouvám se, drahoušku. Ale Jacquie to nevydržela a řekla, co se stalo. Určitě ti bude volat, vše ti vysvětlí pak ona sama... Ale nemohli jsme to déle tajit."
„Mlčte!" Prskl táta a s hrozivě vztyčeným prstem, ke mně přistoupil.

„Zbláznila ses?! Sebereš se, odejdeš z domu... Někam!? A pak zjistím, že jsi tady?! Že riskuješ svoje zdraví, kvůli někomu, koho sotva znáš!?" „Nic neriskuji." „Ne!? Operace... Zbytečná operace! Zásah do tvýho těla?! Isabello, může se něco stát, nemusíš to... Přežít!" Prskl, a kdyby mi vzápětí nevěnoval zlostný pohled, vrhnu se mu kolem krku a v návalech pláče vyklopím, proč to dělám.
Místo toho se jen zašklebím.

„A to by bylo strašně smutný, že? Chantal by byla určitě spokojená, nemyslíš? Cizí děcko z krku... Kdo by neměl radost, co?!" „Izzy, zlato, uklidni se. Řekneš něco, co tě bude mrzet."
Mlčky stojící Bernard se znovu snaží zapojit do konverzace. Chytá mě za ruku a částečně mě skrývá svým tělem před tátou.

„Izzy, my to chápeme... Pochopí to i táta. Jen mu to vysvětli." „Co vy máte co chápat?! Jste jen chlap, co poskytl brigádu mé dceři!" „Tati! Dost!" „Issabello!" „Dost... Prostě dost, tati. Prosím. Jsi v nemocnici, uklidni se." „Já se uklidním, až se sbalíš. Jdeme domů." Div, že jsem se hystericky nerozesmála. Jak kdybych to Zaynovi neříkala...

„Nikam nejdu, tati. Zapomínáš, že už nejsem děcko. Jsem plnoletá, rozhoduju se sama za sebe. Můžu říct, že děkuju za vše, co jsi pro mě kdy udělal. Alespoň něco bylo hezké. Lhala bych, kdybych řekla, že děkuju za macechu a nevlastní sestry... Víš, proč to dělám? Protože tam leží kluk, co umírá. Co umře bez mé pomoci. Umírá na to, co zabilo mámu... A... Jemu na mně záleží...!" Hlas mi zjihl a konečně jsem se odvážila podívat tátovi do očí. Stále soptil, na chvíli se zarazil a znovu se se zamračil.

„Je to cizí kluk!" „No a?" „No a? Issabello, pro Boha...! Vzpamatuj se! Tu operaci nepodstoupíš." „Problém je, tati, že podstoupím. Tohle mi nevymluvíš a nemáš jak tomu zabránit. Už jsem ztratila mámu... Jestli mám ztratit i tebe... Tak dobře." Bernard zalapal po dechu a já z posledních sil zadržovala slzy.
„Záleží mi na tobě, ale nikdy ti neodpustím, že jsi na mámu tak rychle zapomněl a přivedl jsi domů Chantal. Neměla mě nikdy ráda, nikdy ji na mně nezáleželo. Ty jsi byl a jsi ubožák, co si nechá diktovat, co má dělat a jediná, na koho si otevřeš pusu, jsem já. Protože na mě můžeš... Jestli mi dáváš na výběr mezi tebou a ním, tak..." Zavrtěla jsem hlavou, zatímco táta tiše lapal po dechu.

„Nezlobím se, Bernarde... Zavoláme si." Otočila jsem se ke dveřím, na chodbě stála sestřička a trpělivě čekala. Gesty jsem naznačila, že chci dovnitř. Bzučák zavrčel chodbou a dveře povolily.

„On mi za to stojí." 

*************************************
Ani já nečekala, že bude další =D Zázraky se holt občas dějí :o)
S prací to jde od 10 k 5... Místy velmi pod bod mrazu =D A osobní život... Stojí za starou belu, ale víte jak... jednou jsi dole jednou nahoře, nic víc, nic míň :o) 

♥♥♥♥♥