Isabelle

Mumraj kavárny šel kolem mě, utápěla jsem se ve svých myšlenkách a s nechutí si uvědomovala, že budu muset zase domů.
Víc než jen odpor...
Hořce jsem se uchechtla a potřásla hlavou.
Jako Popelka... Jenže ta nakonec měla šťastný konec ve svém malém, osobním pekle. Macecha, nevlastní sestry a tatík, z něhož se stal hlupák kvůli maceše. Přesně to mě doma čekalo.
Proklínala jsem den, kdy mi máma zmizela z života, kdy jsem stála v kostele a dívala se na rakev, ve které byla ona...
Pár měsíců po její smrti to nebylo dobrý. Malé dítě, práce, starost o domácnost... Ale pořád to bylo lepší, než co přišlo pak.
 Chantal a její dvojčata, Helene a Celine... A ze mě se stala Popelka, jen trochu jinak. Ve svých letech, jsem už na prince nevěřila.

Život prostě není pohádka...

Cizí pohled, skenující mou osobnost mě donutil, vrátit se do reality. Muž, nebo kluk, tmavé strniště možná jen léta přidávalo, se kterým seděla Jacquie mě pozoroval a s leknutím v očích si uvědomoval, že jsem to postřehla.
Vypadal unaveně, jako kdyby si i on procházel něčím, co ho vnitřně sžíralo.

Jeho oči byly bez života, tmavé hluboké, ale nic v nich. Nejistý úsměv na jeho adresu, jej donutil se usmát a nejen ústy. V očích probleskla jiskřička, která vzápětí zase zhasla.

Kavárnou projel opět chlad, počet hostí se znásobil a nevole k cestě domů maličko pohasla. Chuť být tady přešla a můj pokoj, se najednou jevil jako útočiště.
Oplzlé kecy na mou adresu od party puberťáků, mě iritovaly a Bernard vypadal, že by po nich nejraději skočil.
Potlačila jsem škleb, kolikrát jsem to už tu zažila? Nebylo by na škodu tu mít parťáka v chlapské podobě, když jsem na druhé straně pultu...

Mateřská péče Jacquie a můžu odejít. Do hlavy si vtloukám, abych jí hlavně nezapomněla napsat, že jsem dorazila v pořádku...

Poslední úsměv na Jacquie s Bernardem a bezděky jsem pohlédla k muži. Zvedl hlavu, věnovala jsem mu úsměv a do tváří mě udeřil chlad...

„Tak jak jsi dopadla?"
Teplo domova se mi zakusovalo do zmrzlých částí těla a táta, procházející předsíní se s úsměvem zastavil. „Chantal říkala, že jsi doma už byla. Ale odešla jsi dřív, než se stačila zeptat." Polkla jsem, že i kdybych nikam nešla, tak se nezeptá a hrdě se usmála.
„Mám to v kapse... Úspěšně jsem v dalším ročníku!" „Máma by byla moc pyšná, stejně jako já." Sevřel mě v náruči a v daný moment, jsme existovali jen my.

„To je objetí pro smutek? Neudělalas to?" Semkla jsem na pár vteřin rty a otočila se na Celine. „Udělala... Ale ty jsi prý vyhořela. Kdy máš náhradní termín?" Kousavost otázky nešla popřít a než Celine stačila odpovědět, objevila se v předsíni i Chantal.
„Ty jsi to neudělala?!" „Já-já... Mami! Ta otázka byla úplně pitomá. K čemu mi jako bude vědět, kdy umřel který spisovatel a co napsal..." Na sucho jsem polkla a nadechla se. „Mlč!" Zasyčel táta na půl pusy a nejistě pohlédl na Chantal.
„Miláčku, vybrala sis tu školu. Chápu-" „Bude ze mě učitelka, mami, vše co budu říkat studentům, budu mít před sebou. Tak o co jako jde? A tys mě taky nemusela prásknout." Měla jsem chuť po ní hodit první věci, co by mi přišla pod ruku.
„Chápu, bylo moc zkoušek. No, další termín zvládneš lépe. A co se tebe Isabello týče, nevíš že žalování je špatné?" Marně jsem lapala po dechu, tátovi oči mě donutili mlčet a do pokoje jsem se zavírala s párou od uší.

Jednou, aspoň jednou, kdyby si dupl a ukázal, kdo je v rodině chlap...!