Isabelle

Letmo mě hladí po paži a moje pocity jsou rozporuplné.
Chce se mi smát, i plakat. Smát se díky tomu, co říkal, jak se choval a drze mi přitom rozhrnoval košili a plakat... Ani ve snu jsem si nedovedla představit, jak bych měla volat jeho mamce, z jeho mobilu a oznámit jí, že její syn zemřel.

Ticho se kolem nás rozprostírá, pípání přístrojů mě uspává a jeho doteky jsou pomalejší až nakonec ustanou.
Chvíli jsem počkala, pak zvedla hlavu.

Spal a vypadal uvolněně, snad i šťastně. Objímal mě, hlavu měl nakloněnou k mé a já se znovu uvelebila na jeho hrudníku.
Stisk na pár sekund zesílil, pak povolil. Jak kdyby se ujišťoval, že mě stále drží.
Pomalu se i o mě pokouší spánek, vnímám jak jeho srdíčko bije, jak pravidelně oddechuje a zvuk přístrojů se ke mně pomaličku nese z čím dál tím větší dálky.

„Slečno Soyer..." S nevolí otvírám oči a otáčím se po hlase. Zástěna je odhrnutá ze stropu na chodbě visí digitální hodiny. Ukazují půl druhé ráno a sestřička se snaží tvářit naštvaně.
„Jsem Izzy..." Mumlu a sedám si.
Sestřička se tiše zasmála a vzala mě za paži.

„Izzy, já chápu, že chceš být u Zayna. Ale oba se potřebujete pořádně vyspat. Pojď do své." Nechám se odvést i uložit do postele jako malá a sestřička se ke mně na chvíli přisedne.
Poslouchám, jak jsem statečná a že ze zvědavosti volala do laboratoří. Její manžel tam pracuje a shoda je prozatím víc jak padesáti procentní.
Přes slzy skoro nevidím. Hladí mě, uklidňuje a opakuje, jak Zayn může být rád, že mě má.

Krátce po páté nás opět budí. Ukazuje mi, kde jsou sprchy a ona a ještě druhá sestřička se mezitím starají o Zayna.

„Co jsi jak rajče?" „Uvědomoval jsem si, že mě umývají, když jsem byl v limbu, ale takhle, při vědomí... Trapas." Se smíchem jsem si přisedla na postel a pobaveně se uškrnula.
„Můžeme zítra navrhnout, že tě umyju já." „Ale, ale, tady je někdo přidrzlý." „Ale kdepak, jen se snažím být vtipná jako ty včera." Se zamračením se díval na tričko, za které jsem vyměnila košili.
„Haha... Kdybych měl víc sil, tak-" „Tak co? Zayne, co myslíš, zvládneš rohlík a čaj? Nebo se budeš spoléhat jen na výživu do žíly? Izzy, snídaně. Pojď se najíst." Vešla do dveří sestřička a polohlasem oznamovala, že její střídání nemůže dorazit, kvůli nemocné dceři a ona se tu tak zdrží, než se sežene náhradní člen personálu.

Pobaveně jsem se otočila k Zaynovi. Tváře mu vzplanuly, propíchl mě pohledem a přiškrceně souhlasí, že zkusí čaj a rohlík.

Natlačila jsem do sebe polovinu snídaně a vrátila se k Zaynovi. Bojoval s tím víc, než by si jeden mohl myslet.
„Je to velká porce?" „Nevím Izzy, jestli jsi jen nezdravě urýpaná nebo škodolibá za to, jak jsem předtím zrudl. Bavíš se?" „Hm, počky, popřemýšlím o tom." Se smíchem jsem mu vzala rohlík se sotva snědenou špičkou z ruky a přiložila mu ke rtům hrníček.
„Napij se."
S mou pomocí zvládl celý rohlík, stejně tak vypít celý hrnek. Pak se unaveně položil do postele a rozhlížel se kolem nás.

„Kolik je hodin?" „Bude půl deváté... Myslíš, že už budou mít výsledky?" „Nevím. Vlastně ani nevím, jestli chci vědět pravdu." „Jak to myslíš?" „Když budeš vhodným dárcem, skončíme oba na sále. Vím, že ti to nerozmluvím a bojím se toho, co za komplikace u tebe můžou nastat... O sebe se nebojím. A když nebudeš vhodným dárcem... Kolik mi teda zbývá času?" Protřel si oči a pousmál se.
„Nevím, co pro mě bude horší zpráva." „To druhé... Když budu, máš šanci přece na život. A... Já budu mít víc času, tě škodolibě zlobit." Pobaveně se rozesmál a trhl ramenem.

„Jsem rád, že tu jsi. Že jsi mě našla a že jsi kvůli mně podstoupila to vyšetření... Záleží mi na tobě a kdyby to bylo opačně, udělal bych to stejné."

„Zvládneme to, uvidíš. Ať už bude verdikt jakýkoliv." Sklonila jsem se nad jeho obličej a hrdinsky se pousmála.
„Já vím." Oplatil mi úsměv a najednou mi došlo, že těkám očima po jeho tváři. Snažím se zapamatovat si každý detail, od očí a vrásek od smíchu kolem nich, až po rty...

„Chtěl bych tě pol-"

„Dobré ráno!" Zástěna se zavlnila a dovnitř vešel onkolog. „Máme výsledky."

***************************************
♥♥♥