Isabelle

S pocitem, že mám hrudník v jednom ohni se budím. Vše mě bolí, mám pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout...

„Izzy, miláčku, to nic. Jsem u tebe, uklidni se." Unaveně se dívám do očí Jacquie. S něhou v těch svých se sklání, odhrnuje mi vlasy z tváře a něžně se usmívá.
„To nic, maličká. Je dobře, ano? Vím, že to bolí. Zavolám sestřičku, dostaneš do žíly lék od bolesti. Bude zase dobře, ano? Vydrž chviličku, hlavně nevstávej. Hned budu zpátky." Zmizela, nedala mi prostor pro to, abych mohla alespoň něco říct.
Za pár minut je zpátky i se sestřičkou. Ta se stejně jako Jacquie konejšivě usmívá, dává mi cosi do žíly a po chvíli tupá bolest polevuje.
Konečně se můžu nadechnout bez strachu, že se mi hrudník rozskočí.

„Vyspala ses?" Jacquie se posadila na kraj postele a znovu mě konejšivě hladí.
„Zatímco jsi spala, byla jsem se optat na Zayna. Je mu dobře, relativně... Sice se stále neprobral, ale drží se." Přikývnu na souhlas, chci se posadit a v tom mi Jacquie brání.
„Ještě ne, ještě tak hodinku musíš mít tenhle sáček na hrudníku."
No jasně, pytlík s pískem... To byl i důvod, proč jsem měla pocit šíleného tlaku. Rezignovaně jsem se položila zpět na polštář a pohlédla na hodiny.

Bylo krátce po půl druhé... Spala jsem slušné čtyři hodiny... A spala bych klidně ještě.

„Co ještě usnout? Mhm? Tak do tří, do čtyř. Pak tě vzbudím, slibuju. A půjdeš za Zaynem." „Jo... Asi jo... Ještě ty výsledky nejsou, že?" „Až zítra. Ale byl tu chirurg, se na tebe podívat. Dělají tam nějaké shody, tak když tu byl, tak zatím deset ze sta, bylo úspěšných... Uvidíš, Izzy, že to bude dobré... Zayn se uzdraví." „To je málo." „Ale ne, je to víc, než dost. Uvidíš... Pokud by přišel a něco by říkal, zase ti řeknu." „Ale nevzbudíte mě, že?" „Musíš si odpočinout. A byl tu i jeho onkolog. Domluvil ti na oddělení u Zayna, že ti dají k němu přistýlku. Zůstaneš tu na pozorování, sestřičky si tě tam ohlídají. I když bych si tě raději vzala k nám domů." Zamračí se a já potlačím smích.
„Však já se určitě večer ozvu, jak mi je... Ještě chvíli usnu, jsem nějaká unavená a-"

Hlava mi klesla na bok dřív, než jsem stačila větu doříct a propadla jsem se do říše spánku dřív, než bych vůbec čekala.

Jak Jacquie řekla, vzbudila mě přesně ve čtyři. Na minutu přesně. Hladila mě, jako malou a něžnými slůvky mě probouzela.
Rozbolavělá a unavená, jsem se s její pomocí přesunula na vozík. I přes moje odmítnutí mě odvezla o několik pater níž do kantýny, kde jsem si mohla po domluvě se sestřičkou dát kafe. K němu jsem přikusovala bagetu a upřímně jsem se už viděla v oné posteli u Zayna.
Hruď mě stále bolela, byť podstatně méně. Analgetika účinkovala jak měla, a krom úlevy od bolesti mi způsobovaly i lehkou ospalost.

„Pozdravuje tě Bernard." „Taky ho zdravím... Zítra budu v pořádku. Pustí mě domů. Tak se za vámi zastavím, hm?" „Ještě se domluvíme. Možná by bylo lepší tady zůstat, ne? Když bys byla vhodným dárcem, tak ať tě nemusí zase propouštět... No však uvidíš a nezamlouvej to. Jez."
S uchechtnutím jsem se znovu natáhla po bagetě a násilím ji do sebe tlačila.

„Ahoj..." Vytáhla jsem se z postele, kam mě Jacquie společně se sestřičkou, se kterou jsem se tu setkala poprvé, uložila. Zayn stále spal, monitor ukazoval pravidelné křivky a jeho tiché pípání zajišťovalo, že tentokrát mě jeho zvuk rychle uspí.
Počkala jsem, až jsme za plentou osaměli a opatrně jsem se posadila do jeho postele.

„Dnes mám za sebou punkci... Sternální, z hrudníku. Nic moc příjemnýho. Ta operace je prý lepší... Ale dalo se to vydržet. Jen se nemůžu moc smát. Max je u Bernarda... Domluvila jsem se s ním, že ho pohlídá. Než se já zmátořím... Byla jsem s ním včera v kavárně, tak si ho Max doslova omotal kolem tlapek. A potkala jsem dvojčata... Nepoznaly mě, ale mluvily o tátovi. Podle toho, co říkaly, mu chybím... Tak počkám, jak toto dopadne a pak se mu ozvu."
Měla jsem pocit, že snad blouzním. Ale... Jeho obočí se lehce skrčilo, jako kdyby s něčím nesouhlasil. Střelila jsem pohledem k monitoru, ale hodnoty byly stabilní, bez jediné změny.

„Dnes v noci, budu s tebou. Nevím, jestli jsi to nějak zaznamenal, ale je tu postel navíc... Sestřičky mě budou mít pod kontrolou, kdyby něco a já budu mít tebe, kdybys něco chtěl vyvádět..." Slabě jsem se uchechtla a pohladila jej po tváři.

„Je na čase, aby ses vzbudil... Chybíš mi, každým dnem víc a víc..." Odvrátila jsem hlavu od jeho tváře a posunula se na kraj postele. Stiskla jsem jeho dlaň a s doufáním, že třeba zítra bude ten den, kdy se vzbudí, jsem se snažila vytáhnout na nohy.

„Abych ti mohl dát na zadek za to, co pro mě podstupuješ?"