Isabelle

Zastavil se a s mírným zavrčením se rozhlížel. Pak jako kdyby si vzpomněl, že mě vlastně zná.
Olizoval mi tvář, kňučel a sotva jsem mu nasypala granule do prázdné misky, hladově se do nich pustil. Stejně tak to bylo s vodou. Nevěděl, jestli hltat granule nebo pít...

Z ložnice jsem si přinesla peřinu i polštář a nechala Maxe, aby se vměstnal za mnou. Stále tichounce kňučel, hleděl směrem, kterým byly dveře a čekal, kdy se ukáže Zayn.
Jednou rukou jsem jej drbala na hlavě, v druhé držela mobil a opět si prohlížela vyfocené lékařské papíry a na netu si dohledávala to, co mě nějakým způsobem zaujalo.

Pak, z posledních sil, jsem si natáhla budík a usnula, jak když do vody hodí.

Ráno proběhlo rychlé vyvenčení Maxe, zprávy od táty jsem ignorovala s velkým sebezapřením a cestou do kavárny přemýšlela, co řeknu Jacquie.
Měla bych říct pravdu... Přece jen... Stáli vždy při mně, pochopí to a když ne, nebudou mi to vyvracet. Můžu přece Zaynovi pomoct...

„Ty jsi myšlenkami nějaká mimo, drahoušku." Usmála jsem se na Jacquie a omluvně trhla ramenem.
Na pultě mi přistála dárková taška, ukrývající dárečky a já se slabě zastyděla. Přece jen, taška vypadala napěchovaně a oni ode mě moc nedostali. Jejich dvě tašky stály o kus dál a Bernard do nich potutelně nakukoval.

„Potřebovala bych s vámi o něčem mluvit. O něco vás požádat." „Izzy, víš že můžeš žádat o cokoliv. Stalo se něco? Co vůbec včerejší večer doma? Ani ses nepochlubila, co jsi dostala. Táta neudělal nějaké překvapení, jako každý rok?" „Nestrávila jsem včerejší večer doma... Zbaběle jsem odešla." „Kde jsi byla? Izzy, doufám, že jsi na Štědrý večer nebyla sama! Třeba-třeba tady!?" Bernard přestal nakukovat do tašek a odhadovat, co se v balíčkách ukrývá a otcovsky mě držel v náručí.
Vrtím hlavou, na pár sekund zabořím tvář do jeho hrudníku a přistihnu se, že zoufale toužím po tom, abych byla jejich dítě.

Tváře mi hoří, když povídám o Zaynovi.
O tom, jak jsme se vlastně seznámili a jak spolu trávíme čas. Jak je pro mě důležitý, jak jsem před několika hodinami zjistila, co ho zabíjí.
Ke konci, tichým hlasem a se slzami na krajíčku mumlu, jak mi na něm záleží a nechci o něj přijít. Že jsem možná poslední šance na jeho záchranu a rozhodla jsem se kvůli němu podstoupit operaci a darovat mu dřeň.
Když vše vychrlím, s lehkou snahou o vtip dodám, že bych vlastně potřebovala volno.

Chvíli je ticho. Když se na můj vkus táhne dlouho, rozsekne to Bernard. Posadil se na barovou židli a rozvážně přikývl.

„Takže ty jsi ochotná jít na operaci, jen abys zachránila kluka, co znáš pár týdnů?" „Bernarde! Změn ten tón!" Semkla jsem rty a uslzeně na něj pohlédla a přikývla.
„Nevidím důvod, proč bych měl Jacquie, něco měnit. Nemyslím to zle, ačkoli to tak vypadá. Jsem jen překvapený. Ukaž mi někoho, z dnešní generace mladých, co by dobrovolně šli pod kudlu, aby zachránili někoho, koho mají rádi a už vůbec, aby zachránili život někomu, koho znají pár týdnů." Nevěřícně zavrtěl hlavou a já se s úlevou schovala do náruče Jacquie.

Samozřejmě, že mi volno dají.
A podporují mě, v mém rozhodnutí. Příčí se jim jen to, že o tom nic neví táta. Jenže... Ten by nesouhlasil, ani v nejmenším.
Jacquie poté zůstává v kavárně. Bernard mě donutil dát mu Zaynovu adresu, stejně tak říct, v jaké nemocnici Zayn je. Pak mě zavezl k Zaynovi domů, kde mě s radostí vítal Max a zatímco trpělivě čekal, než se psisko vyřádilo ve sněhu, já polykala slzy. Jak strachu, tak úlevy.
Pak se mnou zamířil k Zaynovi.

Mlčky stál u postele, prohlížel si jej a vrtěl hlavou v nepochopení, jak takový svinstvo, co Zayna sžírá, může postihnout tak mladé.

„Tak zítra první vyšetření, že?" Usmívá se na mě nějaká cizí sestřička, zatímco zapojuje Zaynovi další kapačku. Kývám na souhlas, slovy mě uklidňuje, že se ničeho bát nemusím a nezapomene dodat, abych si nezapomněla veškeré doklady a další hromadu věcí – seznam jsem měla složený v peněžence. Jenže mě trápila naprosto jiná věc.
Komu dám právo, aby o mně rozhodoval, kdyby se něco pokazilo...? A komu může doktor poskytovat informace?
Táta by to měl vědět, jenže... On by se s tím nesmířil. Neakceptoval by to. Chtěl by, ať to nedělám... Prostě... 

„Izzy, zajdu do kantýny. Pro něco k jídlu a kávu. Dáš si taky, viď?" „Můžete jít klidně domů, nebo za Jacquie... Já se tu ještě zdržím. A on se hned tak neprobudí..." „Izzy, odvezu tě pak domů, ano? Zůstanu tady s tebou... Ať Zayn ví, že nejsi jediná, komu na něm záleží. Jsi jak moje, Bell, a já kluka, co tě donutil se usmívat, mám víc než rád." Tiše jsem se zasmála a spravila Zaynovi na tváři masku.

„Zítra jdu na nějaké předoperační vyšetření... Nic hroznýho... Jen budu muset uvést někoho, komu o mně můžou říct informace co a jak... Dala bych tátu, ale... Ten to nezjistí a ani nechci, aby to věděl a neříkejte, že bych mu to měla říct, kdyby se náhodou něco stalo... Prostě... Chtěla bych uvést vás a Jacquie... A kdyby se něco pokazilo, řeknete to tátovi vy."
Museli jsme ven... Zayn dostal další kapačku a přišel nějaký lékař.
Načaté bagety zůstaly na parapetu okna, schované za žaluzií a já se třepala vedle Bernarda dole, kousek od odpadkového koše a s úšklebkem odmítla nabízenou cigaretu.

„Měl by to vědět, ale akceptuju to. A hlavně, nic se nestane, rozumíš? Dopadne to pro oba dobře."

S díky kývám, za dvacet minut se vracíme k Zaynovi a až pár minut před koncem návštěv, jej opouštíme.

Odcházím s nejistotou, co bude zítra a jak to všechno dopadne. 

********************************
Díky, díky :o) Jsem ráda, že se líbí :o)
♥♥♥