Isabelle

„Zbláznil ses? Zaynie... Na co sis dělal takovou škodu?!" Odhodila jsem znovu mobil a opět si hrála s řetízkem, který jsem našla v krabičce v tašce.

Bytem jsem doslova proběhla.
Udělala si čaj, ze slušnosti odpověděla na několik tátových dotazů a ignorovala ty dvě nádhery s poznámkami o „týpkovi". Rychlá sprcha a po návratu do pokoje, jsem z pod postele vytahovala taštičku... Provizorní schovka, před zvídavým osazenstvem, kdyby náhodou...
Na mobilu mi už svítila zpráva od Zayna že dorazil domů...

„Je nádherný... Děkuju! Jen mám pocit, že dárek ode mě, se tomuto nevyrovná..." Konečně jsem sms dopsala a odeslala.

Marně jsem čekala na odpověď, když nepřišla ani po hodině, vzdala jsem snahu neusnout a nechala se vtáhnout do říše snů.
Vzbudila jsem se dvacet minut před budíkem a cítila se hrozně. Třeštila mi hlava, a vyhrabat se z postele jsem zvládla jen pod vidinou času, stráveným se Zaynem. Určitě dorazí dřív, než v jednu zavřu...

Překvapilo mě, že zatím mi nepřišla odpověď na zprávu, ale už jsme si mohla zvyknout, že kolikrát vyspával až do jedenácti...
Ve dvanáct jsem začínala být uražená, před jednou cítila strach. Nebral mi telefon, nereagoval...

„On tu není." „Prosím?" Otočila jsem se od domovních zvonků k mladé ženě, co držela za rameno tak šestiletého klučíka.
Klučík přešlápl a podíval se na maminku.
„Včera tu byla sanitka, pro něj... Akorát jsem se vracel s taťkou z hokeje... Jsem to viděl." Slabě jsem se zapotácela a dovolila ženě, aby mě podepřela.

„Jste v pořádku? Louisi, mlč! Slečno, jste v pořádku?" „Upřímně? Moc ne." Po zádech jsem sjela po obložení budovy a šokovaně se zahleděla na silnic na místa, kde asi mohla stát sanitka.
„Zayn je nemocný, neřekl mi jak... Ale občas jsme si povídali, když byl venku s Maxem... To proto je v nemocnici?" Přikývla jsem a uslzeně na ženu pohlédla.
„Asi nevíte, kam ho odvezli, že?" „Já nebyla doma, zlatíčko. Ani jsem nevěděla, že tu včera něco takového bylo..."

Ještě chvíli jsem přes slzy skoro neviděla. Klučina mě neobratně hladil po dlani, zatímco jeho maminka opodál telefonovala. Útržky rozhovoru: „Zayn, ten klučina jak se baví s malým... Má tu slečnu... Ta tu plače... No co s ní mám asi dělat..." Mi napověděly, že mluví zjevně s manželem.

„Zlatíčko, co kdybys šla se mnou k nám? Udělám ti čaj, na zahřátí... Můj můj je záchranář... Má známé a plno kolegů, říkal že se poptá. Z těch co tu byli včera, neznal nikoho. Ale určitě ti pomůže zjistit, kde tvůj přítel leží." Polkla jsem, že to není můj přítel a vytáhla se na nohy.
„To-to je dobrý. Můžu si nemocnice obvolat." „A nebude lepší, jít na jistotu?" Znovu mě podepřela.
Nohy jsem měla jako z želé a ve výsledku jsem ocenila teplo jejich bytu.
Půl hodinu jsem si ohřívala ruce o hrneček a sledovala mobil Chloé. Když konečně začal vyzvánět, ulevilo se mi. Očima mi dala najevo, že je to její muž.

„Hôtel-Dieu." Pohladila mě po vlasech a víc mě nezajímalo. Zmohla jsem se jen na poděkování a pak se hnala k metru.

„Dobrý den!" Sestřička na recepci překvapeně zamrkala a ustoupila o krok vzad. Nedobrzdila jsem na podlaze, snad věčně mokré od vneseného sněhu na podrážkách a teď to vypadalo, že se chystám přelézt za ní, přes recepční pult.
„O-omlouvám se... Já... Zayn Malik?! Měl by tu být." „Slečno, popadněte dech a uklidněte se, ano?" „Omlouvám se." Stáhla jsem si šálu a zničeně na sestřičku pohlédla. „Zayn Malik, 1993... Večer ho měla přivést sanitka." „Vteřinku..." Dívala se do systému a přitom mě po očku sledovala.
„A vy jste kdo?" „Jeho přítelkyně." Lež, která mi v tu chvíli nezněla ani na vteřinku jako nepravdivá informace.

„Leží na interním oddělení, se zvýšenou péči." „JIPka?" „Ano..." Potlačila jsem protočení panenek. Předvedla jsem se sice jako hysterka, ale jako s debilem se mnou mluvit nemusí.

„Smím ho vidět? Prosím." „Běžte touto chodbou dozadu, po pravé straně bude další chodba. Tou nakonec a tam jsou dva výtahy. Je jedno, který si vyberete. Vyjedete výtahem do čtrnáctého patra. Po vystoupení se dáte doprava, půjdete krátkou chodbou, lemovanou dveřmi s pracovnami doktorů a po levé straně budou dveře na toto oddělení. Zazvoníte si a domluvíte se s tamním personálem. Ošetřující lékaři by tam měli být." Byla jsem ztracená, sotva se dostala k těm výtahům...

S vděkem jsem využila informační plánek, pár metrů od recepce, kde byla vyznačená oddělení, i strastiplné cesty, jak se na ně dostat.
Za pár minut mě milý hlas pouštěl na oddělení, které se jevilo jako spojené; normální interna s jipkovou částí na konci chodby, za širokými prosklenými dveřmi.