Zayn

Přikývla a mně až skoro u domu došlo, že jde vážně se mnou, ke mně... A u bytu, mi došla další nepříjemná věc... Musel jsem sundat bundu... Přece jen... V kavárně jsem ji měl, byť rozepnutou... Ale tady bych to asi neokecal, kor když teplo nás udeřilo do tváří, jen jsem odemkl.
Max poslušně počkal, než jsem mu otřel packy, stejně jako ona. Bosky stála u zdi a rozkoukávala se.
„Máš to tu pěkný." Max profrčel kolem nás a smykem zabrzdil u pelechu. Spokojeně se do něj zahrabal a bystrým pohledem nás sledoval.

„Je ti zima?" „Ne... Sundám to..." S hraným pobavením jsem se uchechtl a odhodil bundu na křeslo. Sledovala mě zkoumavým pohledem a já měl pocit, že se zmenšuju ještě víc.

„Dáš si něco? A už bych asi mohl objednat to jídlo, hm? Ať dlouho nečekáme, třeba toho teď nebudou mít moc." „Jo... Kávu?" „Rozpustnou nebo latté? Popřípadě cappuccino?" „Překvapení?" Pobaveně jsem se pousmál a ona nevinně trhla rameny.
„Jak ty, tak já." „Ale já nemám tolik možností k překvapení." „No a? O to lepší to bude ale."

Připravoval jsem kávu, po očku ji sledoval a nemohl se ubránit úsměvu. Seděla u Maxe na zemi, dívala se do oken, co vedly na terasu která byla zasněžená a venku opět začalo silně padat.
Byt postrádal cokoliv, co by Vánoce vůbec připomínalo. Zařekl jsem se, že hned ráno zajdu do prvního obchodu, kde uvidím nějaké dekorace a nějak to tu vyzdobím... Aspoň pár světýlek...

„Díky..." „Děje se něco?" „Proč by mělo?" Překvapeně na mě zaostřila. Dosedl jsem na pohovku a se skrčeným rtem zavrtěl hlavou. „Vypadáš tak." „Ne, nic. Vážně... Jen se kochám bytem." „Jasně." „No tak mi nevěř." Vyplázla jazyk a vytáhla se na nohy.
„Máš vážně pěkný byt." „Díky..." Otočila se od police s knihami a pobaveností ji cukaly koutky. Děsná konverzace toto...
„Už jsi objednal něco k jídlu?" „Ještě ne... Co bys chtěla? Pokus číslo dvě se šunkovo-kukuřičnou pizzou?" „Mhm..." Dosedla vedle mě, nohy stočila pod sebe a odfrkla.
„Už mě bolí ruka, Maxi... Co si třeba dát chvíli dvacet, hm?" Psisko zafunělo a uraženě odešlo, když jsem ho sám pobídl.

„Chutná?" Popíjela kávu a stále těkala očima po okolí. „Jo... Lepší jak v kavárně." „Kecko." „Mi nevěříš?" „Vydrž, popřemýšlím o tom." Její smích vyplnil byt a na žebrech jsem ucítil její prsty. Škubl jsem s sebou a jí se v očích blesklo.
„Ale, tady je někdo lechtivý." „A ty nejsi?" Další salva smíchu, zmítala se mi v náručí, po chvíli klokotavě prosila, abych přestal... Zhroutila se na pohovku, držela se za žebra a pomaličku se přestávala smát...

„Co chceš za film?" Měla hlavu jen pár centimetrů od mých nohou. Váhavě jsem jí vpletl prsty do vlasů a letmo ji pohladil. „Něco vánočního?" „Klasiku Sám doma?" „Jo... Harry, jdu do baráku!" Zasmála se a položila mi hlavu na klín...

Krátce po desáté, jí začal zvonit mobil. Dávno jsme byli po jídle a dívali se na druhý díl filmu... Asi jsme oba zapomněli na čas i na fakt, že ona se mnou nežije.
Trhla s sebou a frustrovaně si povzdychla.

„Neber to." „Je to táta..." „Popelka bude doma do půlnoci?" „Popelka-" Uhnula pohledem a skrčila nos. „Nechce být do půlnoci doma." „Tak to neber a jen napiš sms, pokud s ním nechceš mluvit, že dnes v noci nepřijdeš. Já jsem neškodnej, slibuju." Se smíchem mi prohrábla prsty vlasy a rozvážně přikývla.
„On je sice podpantoflák," Opětovný povzdech, ten fakt, ji musel bolet. „Ale když nešlapu podle jeho představ, umí být protivnej... To víš, na mě si troufá. Musím to vzít."
Mobil stále vyzváněl, pomalu mi z písničky drnčela hlava a ona s omluvou, utekla dál do bytu.

„Co když řeknu, že tě z bytu nepustím a pokud musíš dom, tak si pro tebe táta musí přijít?" Na ramena mi dopadly její dlaně, mobil sklouzl po opěrce kamsi a nad hlavou se mi ozvalo uchechtnutí.

„Neví, že jsem u tebe..." „Jsem teda kamarádka?" „Nejsi, moc jich nemám a už vůbec ne žádnou, u které bych mohla spát... Jsem u Jacquie s Bernardem. Přijela jim vnoučata, která mě znají tak mě Jacquie požádala, jestli bych dnešní večer nechtěl strávit u nich." „Ty jsi ale lhářka... Jenže, co kdybych byl vrah, co ti tady ublíží, mhm?" „Ty jsi dnes vážně jedl vtipnou kaši, viď? A nelžu... Jacquie o tom ví... Když do mě tak rýpala kvůli tobě, tak ať mi teda udělá alibi, abych s tebou mohla strávit večer. Teda... Jestli ti to nevadí, že bych tu byla... Můžu jít domů, řeknu, že jsem si to rozmyslela!" „Neblázni." Zachytil jsem ji dlaň, když ji chtěla stáhnout.
„Nechci být dneska večer sám... Je pozdě, super doba na horor... Přežila bys se mnou jeden? Dám pozor, aby se ti nic nestalo." Zaklonil jsem hlavu a topil se v jejích očích.
Zamyšleně nakrčila rty a přimhouřila oči.

„Dáš mi ruku?" „Jistě."

Z pohovky se stalo prostorné letiště, s hromadou polštářů a peřinou... Leželi jsme, oba po sprše, ona v mém tričku a šortkách, v televizi běžel hovor a její tělo se tisklo na to moje.
Konejšivě jsem ji hladil, užíval se její přítomnost a když jsem se ráno vzbudil, v první chvíli mi nedocházelo, kde jsem a proč mám odumřelou ruku.
S úsměvem jsem se díval na Izzy, jak mi ležela na paži, naše dlaně byly spojené a ona spokojeně oddechovala.
Hodiny ukazovaly že je krátce po osmé. Terasa byla zasypaná snad do poloviny, teď otevřít dveře, všechna bílá nadílka se vsype dovnitř a já se opatrně z peřiny hrabal jen kvůli Maxovi.

Po návratu Izzy stále spala. Zapíjel jsem prášky, sledoval kalendář a přemítal, jak dopadnu u doktora... Co mi řekne tentokrát... Za dva dny, abych tam naklusal...

„Dobré ráno..." „Dobré ráno." Otočil jsem se po hlase a široce se usmál.
Zamručela a svazovala si rozcuchané vlasy do culíku. „Můžu kávu? A nekoukej tak." „Jak? Jistě." „Tak pobaveně. Moje sebevědomí pláče." „Proč, ty kecko? Pohled na nenalíčenou, rozcuchanou holku, je víc než jen krásný." „A že já jsem kecka." Vyhoupla se na linku a něžně se pousmála.
„Jak ten film skončil?" „Přežili to, všichni. Chceš to dokoukat?" „Co? Ne! Jsem ráda, že jsem i přes tu hrůzu usnula... Na desátou musím do kavárny... To tak vyjde... Musím zajít domů a zlidštit se."
Ironicky jsem protočil panenky, vysloužil si šťouchnutí do břicha a ona se se zájmem podívala na kalendář.
Co jsem si nenapsal, to jsem zapomněl...

„Doktor... Kontrola... Odběry... Doktor... Ultrazvuk a rentgen..." Předčítala, jako kdybych sám nevěděl, co tam stojí.
S otazníky v očích se mi skoro až tvrdě podívala do očí a já se zbaběle ušklíbl.

„Holt mám o zábavu postaráno." „Jasně..." „Izzy, věř mi. Nejde o to, že se známe krátce... Na to, jak málo se známe, mám pocit že tě znám šíleně dlouho a je mi s tebou, tak jak už dlouho nebylo. Já to prostě řešit nechci. Je mi dobře, teď... Jo, mám nějaký zdravotní problémy, ale není to nic, co by se nevyřešilo."
Lež jsem maskoval za široký úsměv, a když mi krátce po deváté utekla, se slzami v očích jsem se vrátil do postele.
Čas se mi přece jen každým dnem krátil... Na dnešek jsme se domluvili, že za ní opět přijdu, jenže kdy přijde ten den, kdy se domluvíme a já už nedorazím, protože tady nebudu a ona nic nebude vědět...? Bude jen naštvaná, že jsem porušil domluvu...

Otřel jsem si oči, s vděkem se na chvíli přitiskl k Maxovi a na slabou hodinu usnul.

Než jsem si to uvědomil, trávil jsem s Popelkou, jak jsem Izzy říkal, abych ji pozlobil, skoro už měsíc.
Kontroly u doktorů nedopadly zrovna nejlépe, ani odběry a jediný, co mě drželo při životě, byla ona...
Svátky klepaly na dveře a já se donutil zajít do centra a koupit alespoň nějakou hloupost, něco na památku...