Bílá nadílka se sypala z naducaných, těžkých mraků bez přestání. Ani na chvíli se další a další sněhové vločky nezastavily. Sněhu přibývalo, chodníky a cesty se ztrácely pod bílou přikrývkou a kovová konstrukce monumentu Paříže dostávala nový háv.

Křik dětí, hrající si v Martových polích se rozléhal široko daleko, stejně jako krákorání vran. Smích rodičů, kárající svoje ratolesti...
Zastavil se a s nejistotou v tmavých očích se rozhlédl kolem sebe.

Jak dlouho ještě...? Kolik má vlastně času? Sám nevěděl, nikdo nevěděl...

Potřásl hlavou a promnul si oči. Několik sněhových vloček si našlo cestu na jeho tvář a nepříjemně zastudily. Zima mu projela tělem, otřásl se a slabě poskočil.
Nedaleko se nachází kavárna, přidal do kroku, a zatímco po očku stále sledoval křičící a koulující se děti, nemohl se zbavit dojmu, že další scény podobné této, už neuvidí.

Zvoneček se nad jeho hlavou rozezněl libým tónem po prostoru.
Většina lidí, trávila dny doma. Venku už nebylo skoro vidět na krok přes razanci sněžení. Chvíli poté, co vešel do tepla kavárny, zahlédl kolem výkladních oken projít skupinku dospělých i dětí, které sledoval na Martových polích.
Krom něj, se v kavárně nacházel jen jeden pár hostí. Kluk a dívka se na sebe usmívali přes stůl, láska jim z očí doslova prýštila a on měl nutkavou touhu se otočit zády a vyjít do nečasu, panujícího venku.

„Co si dáte, mladý muži?" Otočil se a setkal se tváří v tvář bodrému muži, který něžnou francouzštinou pokračoval.
„Čaj? Káva? Máme i něco ostřejšího, na zahřátí. Nebo něco k snědku. Jen si pojďte vybrat."
Chlapec se hořce pousmál, málem už zapomněl, jaká je v projevech Francouzů bodrost. Nechal se odvést k dlouhému pultu, za kterým se usmívala postarší dáma.
„Co to bude, synku?"

S kávou a sladkou bagetou se usadil k nejzazšímu stolu a sledoval dění na ulici.
Pár osůbek se bránilo silnému sněžení... Lidé postupně vymizeli, až zůstala jen prázdná ulice, kdy na protější straně svítila v domech okna, s vánoční výzdobou a mladý pár zmizel z kavárny jako pára nad hrncem.
Upíjel kávu a přemýšlel, kdy byl naposledy venku... Před měsícem? Možná měsícem a několika dny.
Skoro zapomněl, jak zdejší atmosféra blížících se Vánoc je kouzelná, jak zdejší lidé mají na vše čas, nikam nespěchají a jejich úsměvy jsou nakažlivé.
Co dělal poslední týdny? Litoval se... Ležel v posteli, spal nebo se vztekal nad boxovacím pytlem a bušil do něj poslední zbytky svých sil. K ničemu mu to nebylo, cítil se ještě hůř, ale... Cítil...
Zbaběle utekl od rodiny, od přátel... Zavřel se v mezonetovém bytě, na Champs-Elysees s výhledem na Vítězný oblouk a uzavřel se před světem.

Potřebuje být sám... Řekl to tolikrát, že už i jemu to znělo jako lež. Pravdu říct nemohl, sám se s tím nevyrovnal a jeho rodina?
Neunesla by to.

Hořce si povzdychl a bezděky si vyhrnul rukávy mikiny. Rozpíchané žíly mu i přes veškerou snahu, vehnaly slzy do očí. Promnul si je, upravil rukávy a odstrčil bagetu od sebe. Kousl si sotva třikrát. Je plný, už víc nesní. Bude rád, když dopije kávu.

„Nechutná, synku?" „Je výborná." Zaostřil přes skelný pohled k ženě. Ta ho se zamyšleným výrazem měřila pohledem.
„Možná by byl lepší muffin, hm?" „Ne... Je to fakt skvělý. Jen už nemůžu." „Mám vnuka, ve tvém věku... Sní jak armáda." Pousmál se, po dlouhé době až mu svaly ve tváři bolestivě zaškubaly. „Já... Prostě nemůžu." Žena vlídně přikývla a překryla jeho dlaň svou. Na rozdíl od té jeho, byla příjemně teplá.
„Svěřovat se někomu, koho neznáš, je hloupost, ale možná by se ti ulevilo, nemyslíš?" „Jste hodná... Ale..." Zlomeně zavrtěl hlavou a přes vějíř dlouhých, černých čas se na ni opět pousmál.

Zvoneček opět zacinkal. Žena střelila pohledem ke dveřím a vroucně se usmála.

„Issabelle." „Dobrý podvečer." Dívčí hlas pročísl ticho kavárny a chlapec se zaujetím zvedl hlavu k nové příchozí.